8. dubna 2013 v 17:39
|
Ač se to nezdá, denně svádíme hned několik bojů...možná si to ani neuvědomujete. Už jen vstát z postele je (aspoň pro mě) docela boj.
Jedním z největších bojů v tomhle světě je zapadnout do kolektivu. Já osobně s tím problém neměla, jeslikož jsem už od 1. třídy pořád v té samé. Nikdy jsem nepřestupovala a dokonce i když jsme se stěhovali zůstala jsem ve stejné škole. Mám ale pár známých, kteří podobné zkušnosti mají.
Přijít do třídy plné cizích lidí, ze kterých znáte tak max. 2 od vidění, nené zrovna moc příjemné. Když se na vás dívají ty jejich oči a vy víte, že už vás odsoudili....Nesnáším lidi, co podobné věci dělají...jak by jim bylo na místě těch utlačovaných?? Vsadím se, že určitě hrozně.
Chodím do třídy s jedním klukem, který je svým způsobem outsider- prakticky celé dny tráví tím, že chodí kolem dokola po místnosti (případně venku), s nikým se nebaví...ani se o to nepokouší... je zvláštní, ale to není důvod ho odsoudit, ne? Ráda bych mu pomohla, ale tady nastává problém! nevím, jak...
Jasně, že s ním párkrát prohodím řeč, ale žádné velké povídání to není....přeci jen jsem holka a on kluk...už takhle to vypadá, že ho holky nesnáší a mohli by to odvrátit proti mě (bohužel s tím mám zkušenosti). Kluci se s ním občas dají do řeči, ale nikdy do NEVZELI MEZI SEBE. Většinou ho nechají stranou a ať si dělá, co chce....A CO S TÍM? Já nevím, co dělat a vypadá to, že on taky ne...je mi ho líto.
Další boj, co se v životě svádí je třeba s rodiči...asi každý ví, jak rodiče umí být přísní (mnohdy i paličatí) ve svém jednání. Jedna věc jsou známky a učení a druhá věc svoboda...Často dostáváte zaracha? Já teda jo. Často si říkáte, že rodiče nesnášíte? Už míň, ale občas se i takovéhle chvilky najdou. Jak už jsem psala v jednom svém článku: je těžké být dítě, ale je těžké být i rodič-vžijte se trochu do jejich role. Taky mě štve, že mi kvůli každý blbý 2 pomalu zakazujou net, ale asi to má nějaký důvod. Vytáčí mě, když po mě chtějí věci HNED! Ale přiznejme si, že když by nechtěli, abychom to udělali hned, je dost možné, že to budeme do nekonečna odkládat.....
Taky jsem zjistila (dokonce i sama na sobě, což mě překvapilo), že spousta lidí se přetvařuje. Jako by si každý, když vyleze ráno z postele nasadil masku a tu si sundal až večer...za tou maskou skrývá své skutečné pocity, touhy a myšlenky. Není lehké vyjadřovat svůj názor, když jsou všichni proti, ale za zkoušku to stojí! Máte přece argumenty a když je rozumě použijete může se dokonce část ostatních k vám přidat
nejsme přece roboti, co mají stejné názory a myšlení...každý je ORIGINÁL!! Bohužel to spousta lidí nechápe...nechápou, že jsme jiní.... Když potkáte člověka na ulici asi těžko poznáte, že h něco trápí...nevšimnete si toho, že se schován za maskou, že se běží domů vybrečet, vyřvat a třeba si i ublížit, aby se mu ulevilo...jen kvůli tomu, že je jiný. Smutné na tom je, že ani lidé z jeho okolí si toho mnohdy nevšimnou-může se ve škole smát, tvářit se, že je to ten nej HAPPY člověk na světě a přitom mu bude mizerně (bohužel taky vlastní kušenost)
A to nejvíc bolestivé (aspoň podle mě) na konec:BOJ S LÁSKOU: Snad všichni jsme byli nešťastně zamilovaní, ale to není ten kámen úrazu-problém přijde až zjistíte, že ten dotyčný/dotyčná vaše city nesdílí...nebo si z nich dokonce utahuje....to pak zasáhne srdce víc, než cokoli jiného. Nejdřív to začne tím, že vás dotyčný zaujme něčím zvláštním, pak vám věnuje pozornost a vám se z ničeho nic rozbuší srdce, pokračuje to tak, že se spolu seznámíte, začnete si rozumět a v nejlepším případé budete přátelé....ale nejhorší věcí je přáteli i přes vaše city (jelikož to protějšek nechce) zůstat. Druhá možnost je, že si vád onen/ona vyvolený/ná ani nevšimne, jako by ani netušili, že váš to sžírá zevnitř, že brečíte denně do polštáře a nenávidíte ho za to, zatímco ho miluje.
Pokud si pak ještě najde někoho jiného (promiňte mi ta slova) jste vysloveně v prdeli!! Nemůžete se tvářit, že se nic neděje nebo, že vám to nevadí... to přece NEJDE! Nejlepší je se s tím asi smířit...možná si pak protějšek uvěomí, jakou udělal chybu.
moje rada na závěr by asi měla být nezamilovat se, ale jelikož je to nemožné, tak moje rada zní: Zamilujte se, dejte na jevo své citi, bavte se spolu, ale nezblázněte se, protože je jen malá šance, že se z toho stane opravdu plnohodnotný a trvalý vztah než románek (pokud vůbec k románku dojde)
Jo zapadnout do kolektivu je těžké to jsem zažila na vlastní kůži ,když jsem musela jít do jiné třídy protože z naší(mé bývalé)třídy udělali sportovku. A jsem ráda hlavně tobě Míšo ,že jste mě vzali mezi sebe i když to jnákou dobu trvalo.
S tím srdcem jsem to zažila ,že mi bušelo jak něco a ted jsem do něho zamilovaná a on se mě nevšímá (teda vypadá to tak)víš já nevím jak se mám sním sblížit vždyt víš jaký on je já už se nechci kvůli němu trápit a brečet po nocích.
Já vím trochu jsem se rozepsala tak promin Míšo.