Potoky slz (6)

16. dubna 2013 v 19:11 |  Potoky slz

,,Mám dotaz." ,,Jen se ptej." ,,Jak mohla tahle malá holka založit nejnebezpečnější rod?" ,,Možná se zdá malá, ale v hrudi jí bije srdce plné nenávisti." Thole mě trochu zaskočilo. ,,Bije?" ,,Pardon, bilo." ,,Ona je dcera Marry a..." ,,Ne! O jejích rodičích nevíme nic..jen to, že to tihle dva nebyli. Nastoupila už v tomto útlém věku na trůn rodu a lidé do ní vkládali spoustu nadějí..." ,,Nenapadlo vás, že právě protože byla zlá? Mě kdyby nutily být v tolika letech zodpovědná za celý rod...asi bych se pomátla." ,,Nejsi snad zodpovědná? Na svůj věk se nechováš dětinsky ani pošetile.." ,,Ale to je tím, že taková prostě jsem." Usmála jsem se. ,,Víš, co Mel?" Řekl pan Wolcker a zvedl se. ,,Už toho necháme, ano? Pro dnešek toho bylo až až." Postavil se a odešel pryč....
Už nikdy jsme podobný rozhovor nezačali-vždy si našel nějakou výmluvu, aby se mnou o tom nemusel mluvit...už se ke mě nikdy nechoval tak férově, jako předtím. A já nezjistila, proč. Dnes to bude skoro měsíc, co je mi sedm let. Ten jeden rok utekl jako voda. Celou dobu jsem trávila s Nickem- lezli jsme po skalách, běhali po louce a vlese jsme šplhali do korun stromů.
Každý den s ním byl o novém dobrodružství...to ale dneškem končí....dneska mu je rovních 12 let a to znamená prakticky jen a jen učení...ani Nick se mnou nemůže prbírat, co se učí...jako kdyby někdo všem zakázal se mnou mluvit. Dneska jsme měli lézt na skály, ale Nickovi do toho vlezlo učení. Rozhodla jsem se, že polezu sama..nemůže to být tak těžký, ne?Ještě jsem si musela odbýt snídani a hned jsem vyrazila ven. Když už jsme u snídaně, tak co se stalo s JasmiN Ta dělá vše pro to, abych se trápila, pořád a stále dokola mi dělá naschváli a několikrát si byla stežovat u ředitele (ani přesně nevím, kdo to je)
Vytratila jsme se (samozřejmě nenápadně;)) z budovy a začala jsem utíkat.... Na zádech jsem měla batoh a v něm to nejpotřebnější-mikinu, pití a telefon...ten mi by (když nad tím tak přemýšlím) k ničemu, když jsem ho tady měla jenom já...no nic. Chtěla jsem ta pro Nicka udělat taky překvapení, takže jsem si tam už 4 týdny dopředu schovala dárek... takže ho musím najít a odnést zpátky. A co jsem Nickovi vlastně udělala? Je to povlak na poslstář- každého v domě jsem požádala o kousek nějaké látky, sešila jsem je dohromady a vyšila jsem tam vzkaz: Navždy v mém srdci. Překvapilo mě, že i pan Wolcker mi pomáhal....sice mě stále poučoval, že to dělám šptaně, ale vedlo to k dokonalosti!
Z čista jasna se z modré oblohy stala zamračená, objevily se černé mraky a začínalo pršet. Zašmátrala jsem v batohu a vytáhla jsem mikinu, běžela jsem dál a dál, než jsme byla u skal a mohla jsme se schovat. Netrvalo dlouho a déšť dočista ustal.
Mikinu jsme strčila zpět, batoh jsem skryla do trávy a dala jsem se do lezení. Byla jsem neobyčejně opatrná...kladla jsem pozornost na vše, co mi Nicka říkal...od toho, která ruka mě veda akterá jistí až po místa kam se nesmí za žádných okolností chytat..pamatovala jsem si, co za nebezpečné rostliny tady roztel-většina jedovatcý a zbytek s nebezpečnými trny. Netrvalo dlouho a na jednu jsem narazila...vypadala trochu jako kaktus. Chytla jsem se, co nejdál a nejvíš od ní, jak jen to šlo, opatrně jsem pokračovala dál, ale nejednou mi pojela ruka! Skála byla až moc mokrá a v záchvatu strachu a touze se něčeho chytit jsem šapla právě po téhle kytce. ,,ÁÁ!" To byla neskutečná bolest! Trny mi projeli rukou a rázem ji nechtěli pustit...v marné snaze se vyškubnout jsem se neudržela a padala volným pádam dolů.
Ucítila jsem herdu do zad a pak jsem uviděla jen černo...spadla jsem asi zhruba z 5 metrů do trávy (na štěstí). Praštila jsem se i pěkně do hlavy, ale to nebylo nic při pohledu na mou ruku...byla úplně zkrvavená a v ní 4 velké díry... a vzít si obvaz mě nenapadlo? jako fakt? Vytáhla jsem mikinu, kus jsem utrhla a obvázala si zohavenou ruku.
Letěla jsem, jako o závod a cestou jsem vymýšlela, co řeknu Wolckerovi nebo ostatním, když je potkám...nakonec jsem přišla na to, že půjdu tou nejnevyužívanejší cestou, abych se jim vyhla. Propletla jsem se kuchyní a vlezla do výtahu...tolik vzpomínek na chvíle s Nickem se m vybavovalo. Za chvíli jsem byla nahořel, zaběhla jsem do pokoje a ruku jsem si myla. Bolelo to jako prase a navíc jsem zjistila, že ani na pokoji lékarničku nemám. Sedla jsem si na postel a hledala jsem cokoli, co bych mohla použít, aby rána nekrvácela....najednou se ozvalo ťukání na dveře. Schovala jsem krvácející ruku za sebe. ,,Dále." Řekla jsem kostrbatým hlasem. ,,Ahoj Mel." Řekl Nick a vstoupil dovnitř...ale co tu dělal? ,,Přemluvil jsem Jasmin, aby udělala výjimku, když mám ty narozeiny a já bych mohl strávit zbytek dne s tebou." Usmíval se, ale co já s tou rukou? Nezbývalo nic jiného, než jít s pravou ven. Vytáhla jsem ruku a položila si ji do klína. ,,Mel? Neříkej, žes lezla na skály beze mě!ů ,,Dobře, pokoušela jsem se lézt na skály bez tebe a nevyšlo to." ,,Bože. A o co ses to...bodla?" Sedl si vedle mě a ruku si prohlížel. ,,Já nevím..o nějakou kytku?" ,,A co to bylo za kytku?" ,,Já nevím já se jí na jméno neptala!" Nick mě čapl za ruku a táhl mě. ,,Musíme se tam vrátit a to hned!" Proletěli jsme domem, Nick někde, ani nevím kde, sebral obvaz a pár metrů od areálu mi ruku obázal. ,,To by měla chvíli vydržet." Utáhl to a táhl mě s sebou. ,,Proč je tak důležitý vědět, co to bylo za kytku?" Zajámalo mě. ,,Protože, jestli je jedovatá, tak si do pár hodin mrtvá!" To mě vyděsilo ještě víc....
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama