Kdo si počká....(1)

22. května 2013 v 15:00 |  Kdo si počká

Nejprve jsme netušili, co to je. Přišli jsme blíž a já se zarazila. ,,Je to..." ,,Taky to vidím." Chytil mě za ruku Andrew. ,,To mi chceš říct, že jsme celou dobu věřili opravdové pověsti?" ,,My? Ty o tom taky víš?" Divila jsem se. ,,Jasně." A já se takový věci dozvídám na školním srazu? ,,Jak to?" ,,Nejsi jediná, kdo o té skrýši v knihovně věděl. I my jsme pátrali po bájném vejci, ale nic jsme nenašli. Kluci pak uznali, že je to kravina a na celou věc se vykašlali." ,,Proč si mi to neřekl, když si věděl, že to vím?" Samotné mě ta věta moc nedávala smysl. ,,Protože jsem se bál...myslel jsem, že tomu už taky nevěříš." Měl tak nádherný lesknoucí se oči.... těm jsem musela věřit. ,,Vezmi to!" Drkla jsem do něj. Vypadalo to, že je to obří vejce jen pár metrů od nás. ,,Proč já?" Srabík jeden. ,,Já jsem to řekla a ty to provedeš." Mrkla jsem. ,,Ohohoo!!" Ustupoval. ,,Dělej! Stčila jsem do něj. ,,Nebuť srab!" Zasmála jsem se. ,,Blázníš? Co když to vybouchne nebo z toho něco poteče??" Štítil se. ,,Omg!" Vzdechla jsem. ,,Takže to zase všechno uddře žěnská." Odfrkla jsem si a vzala jsem vejce do ruky. ,,Vá." Je to divný pocit. ,,Co je?" Divil se a zase o kus ustoupil. ,,Je to teplý....a tak divně měkký. Hroznej pocit.....ale zároveň hezkej. Držích v rukách začínající život." Prohlížela jsem si tu věc.. ,,Myslíš, že to fakt žije?" Přišel blíž, ale jen na bezpečnou vzdálenost. ,,Může se taky kouknout?" Dožadoval se. ,,Najednou jsi hrdina, co?" ,,Neblázni a dej mi to!" Začal se přetahovat. ,,Ne!" ,,Prosím!" Vykřikl a já pustila. ,,Díky." Urval si vajíčko pro sebe. ,,To snad ne!" ,,Co?" Divil se. ,,Tpickej chlap." Kroutila jsem nevěřícně hlavou. ,,Hale." Odfrkl si a pak se znovu otřášla zem. ,,Wooho." Chytl se jednou rukou stěny a já si sedla rovnou do hnízda.
Když to celé přestalo, zvedla jsem se. Měla jsem celá zadek od nějakého slizu. ,,Tfuj! To je hnus!" Zvedla jsem se. ,,Ha! Pak se mi divíš, že jsem to nechtěl brát." Držel výtězně vajíčko. ,,Jdeme dál." Narval se do čela NAŠEHO týmu. ,,Nemyslíš si doufám, že je to skutečný." Prohodil. ,,Proč by nemělo?" ,,Evidentně jsme si to oba přáli a tak se nám to zdá." ,,Oba?" Takže on si jako sní o mě? ,,Jo. Proč se tak divíš?" Koukl na mě. ,,No já jen, že ses tak celý ty roky nechoval....že bys měl zájem." ,,Měl jsem....mám." Poslední slovo skoro šeptal. ,,Podívej se." Ukázal na rudé a oranžové světlo. ,,Vychází to odtamtud!" Rozeběhl se. ,,Čekej!"
Doběhli jsme k rokly. Kolem nás se nacházela láva a naše jediná možná cesta byl uzoučký výklenek. ,,Vrátíme se." Navrhla jsem. ,,V zádným případě!" To jsem ekala. ,,Támhle je další světlo...modrý." To snad ne! ,,To se budeme do nekonečna hnt za světílkama?" ,,Tys to snad nečetla? Píše se to v té knize." ,,Andrew, vždyť jsem jí četla před pěti lety...nejmíň!!" ,,Jasně. Chápu." ,,Jakto, že se to ty pamatuješ?" Divila jsem se. ,,Mám jí tak nějak doma." ,,Cože" ,,Tak nějak jsem si jí vypůjčil....na neurčito." ,,Proč?" ,,Nikdy jsem nepřestal věřit. Možná je to právě NÁŠ osud...máme se spolu setkat, stejně, jako jsme se sem měli dostat a taky jsme měli najít to vejce. Ty to nevidíš! Byla by to moc podivná shoda náhod." ,,Možná...možná máš pravdu. Nebo taky ne."
Pak jsme chvíli mlčeli. ,,Nepřijde ti ta rohle moc velká?" Každou chvilkou nám podjíždeli nohy a měli jsme často na mále, abychom nespadli. Oba jsme byli spocení. ,,Už tam budeme." Šel docela jistě. ,,Viděls to?!" Cukla jsem sebou. ,,Celou dobu koukám na to světlo a teď zmizlo!" Lekla jsem se. ,,Musíme zrcihlit!" Hnal se tak slepě za světlem, až málem spadl. ,,Rozbiješ to vejce!" Vyjekla jsem. ,,V klidu." Křikl a hnal se dál.
Jen tak tak jsem mu stačila. Diběhla jsem za ním a vyděla jsem, jak se zarazil. ,,Přesně podle legendy. To je úžasné!" Rozhlédla jsem se. Viděla jsem něco, jako obrovské podzemní jezero. Byla to taková nádhera. ,,Pání! T-to je nádherný!" Kochala jsem se tím pohledem. ,,To je ono. Jezero pod kterým se dá dýchat. Je to neuvěřitelný přírodní úkaz." Jásal. ,,Počkat! Četl jsi vůbec stejnou knihu, co já? Na nic takového si napamatuju." ,,Ty jsi totiž četla jen jednu část." ,,Ono je jich víc? Jsou to 3 knihy." ,,Jasně." Sledovala jsem ho. ,,Počkej! Co to děláš?" ,,To vejce musíme vrátit. Projdeme jezerem." Vstoupil do vody. Dostala jsem strach. ,,Zadrž! Vždyť se utopíš!!" Řvala jsem zoufale. ,,Možná bys mě měla jít zachraňovat..." Prohodil, jako by o nic nešlo. ,,Do háje!!" Skoila jsem za ním. Dech mi nestačil. ,,Andrew!" Zavolala jsem na něj, ale bez odpovědi. Plavala jsem nad vodou, ale neviděla jsem ho. Sebrala jsem síly a modlila se, aby to vyšlo. ,,Do háje!" Potopila jsem se. Dolů na dno sbývalo ještě pár metrů a Andrew nikdy. Rzhlížela jsem se a začala jsem panikařit. Snad po 2 minutách histerie jsem ho uviděla. Šel si úplně v klidu po dně a vejce nesl v ruce. Celé zářilo světle zeleně. Neměla jsem na nádech čas. Ponořila jsem se hloub a hloub, až jsem ho dostihla. Pak mi došlo, že mi nevyztačí tech. Okamžitě jsem se snažila urvat si trochu vzduchu. Nadechla jsem se......ale netopím se!! Co to je kruci za trik? Chtěla jsem se Andrewa zeptat, ale z mých úst vyšli jen bublinky. Jak to, že můžu dýchat? Andrew mě chytl za ruku a táhl s sebou dál.
Netrvalo dlouho a byli jsme z obřího jezera venku. Byli jsme na druhé straně. Taky to obří podzemní jezero vypadalo, jako docela malé... dalo by se říct, že to byla tůňka. ,,Jak to, že...." ,,Pšššt!" Zacpal mi pusu. ,,Nech toho!" Kousla jsem ho do ruky. ,,Au! Nesmíme budit pozornost!!" ,,To taky nebudu." Odkryla jsem jeho ruku ode mě. ,,Jen mi řeknim, proč tu jsme a jak jsme se sem dostali." Povzdechl si. ,,Je to složitý! Copak tys nečetla tu knihu?" ,,Takže počítám, že mi to nevysvětlíš....že?" ,,Nemám na to čas. Musí ti stačit, že musíme jít a nesmíme se zastavovat." ,,Fajn. A kam míříme?" Následovala jsem ho. ,,Slyšíš to?" Zastavil se. ,,To ticho??" ,,Heehm." Zakašlal. Pak jsem to zaslechla taky. Bylo to jako křik malého dítěte. ,,Co to je?" ,,Nemáme čas." Vzal mě za ruku a běžel. Obratně přeskakoval kmeny stromů a podlézal ty ohnuté. ,,Prosím zpomal!!" Nestačila jsme mu. ,,Nemůžu! Pokračuj!" Už se mi ztrácel. Jeho stisk povolil a já zůstala sama. Chtěla jsme se na chvíli vydýchat, ale měla jsem docela nahnáno. ,,Julliet!! Poběž! Nechci tě tu nechat!" Ozvalo se po chvíli z houští. ,,Tak počkej!" Chytli jsme se. ,Poč tolik pospícháš? Co se stane?" ,,Něco moc zlýho." V očích se mu leskly jiskřišky. ,,Řekneš mi to?" ,,Je to jen legenda...vlastně to ani legenda není. Ber to prostě tak, že když mi budeš věřit vše dopadne dobře." Přejel mi po vlasech. ,,Můžu se ještě zeptat?" ,,Tak když to bude něco inteligentního...aspoň vzdáleně." ,,Dobře. Takže tys říkal, že podle..ehm...té knihy, či co, máme být spolu?" Vrtalo mi to hlavou. ,,Tak nějak kniha praví, že ti dva, co vejce najdou si budou souzení. Jen oni dva budou opravdu zamilovaní." ,,Ty věřiš n pravou lásku?" Zasnila jsem se. Kdyby se to pak stalo pře několika lety. ,,Tak nějak." Usmál se. Pak se země znovu otřásla a já spadla na zadek. ,,Vstávej. Půjdeme se stát spásou." Zvedl mě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama