Kdo si počká....(2)

23. května 2013 v 17:56 |  Kdo si počká

Jakmile jsem se zorientovala Andrev zas vyrazil svýmvražedným tempem. ,,Musíme běžet k vodopádům." Prohodil,m jako by nic. ,,Co tam?" ,,Když to přežijeme povím ti víc." Dýchal zprudka a to mě vystašilo ještě víc. Míjeli jsme spostu podovních věcí, jako masožravé orchiee. oranžové okurky a stromy, nad kterými létali papoušci spolu se špačky....ale tohle mě vážně udivilo. Viděla jsem modrou zebru s křídly a fialového koně s tesáky. Šel z toho mráz po zádech. ,,Kruci, co je to za místo?!"
Nevím, jak se nám to povedlo, ale dostali jsme se k nějaké vyprahlé pustině...ještě před pár minutami tu byli rozkvetlé louky a najednou nic! Jen vyprahlá zem a nic vím. ,,Ví, že tady najdeš vodopády jen těžko?" ,,Neboj." Typickej chlap....nepřizná, že jsme se stratili. On přece zná skratku... ,,No já jen, že to pro nás nevypadá zrovna slibně." Pokrčila jsem rameny. ,,Jestli chceš o mě pochybovat..... Hale mám návrh! Ty mi budeš naprosto věřit....ať už řeknu sebevětší pitomost. Přesně, jako to bývalo dřív." Usmál se, jako by si na to všechno pamatoval. ,,Věřila jsem ti jen proto, že jsem myslela......mohla jsem mít u tebe větší šanci." Povzdechla jsem si. ,,Tak to dělej dál."
Pustinu bez života jsme jako zázrakem opustili. Po pár metech s čerstvou travičkou jsme se dostali lesům. Tam bylo rostlin a života až přes příliš. Nemohla jsem ani pořádně dýchat, protože ve vzduchu bylo příliš kyslíku. ,,Kde jsme?" Andrew byl úplně mimo. Drkla jsem do něj. ,,Jestli se nemýlím, tak máme problém." Tvářil se vážně. ,,O co jde? A žadný zadržování faktů!" ,,Asi tady sídlí pegasové." ,,Jako myslíš ty bájné pegase? Jako koně s křídly?" ,,Jo." ,,Co je na nich nebezpečného?" Hrozně jsem se divila. ,,Jsou to přece mírumilovní tvorové....nepředstavují žádné nebezpečí." ,,Možná ti v pohádkách. Tohle jsou stvůry temnoty." ,,Pořád to nezní nějak strašidelně. Temnota je podle tebe špatná?" ,,Ah. Já vlastně zapomněl." ,,Na co?" ,,Že ty...jak to jen říct...žereš temnotu." ,,Už ani ne. Jen mi děláý dobře. Co je na tom špatného?" ,,No já nevím. Přijde mi to...zvláštní." Než jsem stihla čímkoli oponovat, ozval se ohlušující řev. ,,To jsou jako pegasové?" ,,Přesně!" Strčil mě pod několik větví na zemi. ,,Za žádnou cenu nesmí dostat to vejce!" Dal mi ho. ,,Spoléhám na tebe." Schoulila jsem se kolem něj. Budu ho držet za každnou cenu....
Řev byl stále hlasitější a pegasové byli stále blíž. Skrz malou mezírku ve větvích jsem se pozorovala. Viděla jsem Andrewa, jak vytáhl meč.....počkat! On vytáhl meč??? Kde ho kruci vzal? Najednou se zjevil první pegas. Byl bělější než čersvě napadlý sníh, ale nebyl tak nevinný. Měl naprosto rudé oči a cenil zuby. Dásně měl také rudé...nejspíš od krve. Dýchal tak nahlas, že se zem chvěla a mě vztávali chlupy na rukách. Hned po několika vteřinách jsem spatřila dalšího...tentokrát vraníka. Byl stejně děsivý, ale jeho dech byl pomalejší. Oba pegasové se nebezpečně přibližovali k Andrewovi. Zhluboka oddychovali a pak to začalo..Jeden vyskočil a šel přímo po meči. Když se ho Andrewovi povedlo setřást, druhý už hrabal v zemi. Rozeběhl se proti němu a Andrew sekl. Pak se na zemi válela hlava v louži krve. Tělo ještě stále klesalo k zemi. Andrew neměl ani čas na oddych. Druhý se vznášel nad ním a chystal se ho pořádně pokousat. Jakmile se snášel k němu, Andrew uhl a pegas narazil do země. Celá se otřásla. Už jsem chtěla vylézt, jenže pak jsem uslyšela šustit další křídla...větší. Schovala jsem se ještě lépe a sledovala jsem se, co se bude ještě dít.
Z Andrewa tekly proudy potu a bylo vidět, že má dost. Chyběl už jen kousek a podlomili se mu nohy. Konečně to monstrum bylo blíž. Jak jsem ho uviděla bylo jasné, že tamto byly jen hříbata...tohle ovšem byla jejich matka. Byla větší a děsivější, než oba předchozí dohromady. ,,Bože." Řekl Andrew tiše. Proletěla kolem něj tak rychle, že bylo dost těžko ji sledovat. Ve chvíli byla za ním, ve chvíli zas pryč. Andrew se nedokázal otáčet. Nedařilo se mu ji seknout....nebo ji poranit. Ona stále kroužila kolem něj. Jako by chtěla kolem Andrewa vytvořit vír. Neměla jsem na to nervy. Odkryla jsem ze sebe větve. ,,Hej! Nazdárek!!" Zamávala jsem na ni. Okamžitě přestala s kroužením...očividně ji zaujalo vejce. ,,Jull? Co to vyvádíš!" Chtěl mi pomoct, ale síla z nohou právě vyprchala. Spadl na zem a matka prošla bez povšimnutí kolem něj. Jen si odfrkla, jako by chtěla říct...PROHRÁL SI! Mířila blíž a blíž...došlo mi, že svoje nápady jen málokdy dotáhnu do konce. Napadlo mě, že bych měla zdrhat, ale nemohla jsem ho tu nechat. Když jsem propadala panice napadla mě bezva věc.....poblíž byl kámen dost podobný vejci. Jenž, jak vejce s kamenem prohodím? ,,Andrew!" Křikla jsem. Viděla jsem, jak se pokouší vstát. ,,Zabav jí!! Prosím." Utíkala jsem. ,,Hračka!" Postavil se na nohy. ,,Ty bečko sádla!!" Švihl po ní kámen...nezabralo to. ,,Hej ty obřisko!" Našel meč a hodil ho na ni. Sekl ji jen trochu, ale stačilo to. Pegas se otočil....v okamžiku byla u něj. Dejchla a zadupala.
Využila jsem situace a vejce jsem ukryla do mechu. Čepla jsem kámen a zamávala. ,,Hale!" Ukázal Andrew. Pegas se, k mému překvapení, otočil. ,,Chceš vajíčko?" Zamávala jsem kamenem. Běžel ke mě. Utíkala jsem, co mi nohy stačili. Když jsem byla u rokle, zdvihla jsem jej nad hlavu. ,,Tak si ho SEŽER!" Švihla jsem kamenem do rokle. Pegas se bezhlavě vrhl za ním a zemřel při nárazu. Nečekala jsem na nic a vrátila jsem se k Andrewovi. ,,V pořádku?" Zvedala jsem ho, pak jsem ho podepřela. ,,Zbláznila ses? To vejce bylo posvátné!! Byla to nejcenější věc na táhle planetě a ty ho zahodíš?" ,,Jasně....a tohle je co?" Vzala jsme pravé vejce z úkrytu. ,,Co? Jaks to....??" ,,Jak to jen říct...co bys beze mě dělal." Usmál se. ,,Takže už mi věříš?" Objevili se mu jiskřičky v očích. ,,Jo....věřím. Tak jdeme."
Ušli jsme sotva pár metrů a Andrew se zastavil. ,,Už dál nemůžu. Musíme se utábořit." Sedl si na pařez. ,,Není tu bezpečno." ,,To nikde...." ,,Jak chceš tady usnout? Zabijí nás!" ,,Zapálíme oheň....bojí se ho." Stáhl ze stromů listí a udělal si pohodlí. Já jsem se uvelebila v stromě. Usnula jsme během chvíle...zdál se mi divný sen.

Sen: ,,Slyšeli jste jí?" Chychotali se dámičky ze třídy. Byli jsme tak v 5. Netušila jsem, o co jde. Pak prošli kolem mě. Zatvářili se nevinně. Jak zahli za roh, vyprskli smíchy. Smáli se mě, ale proč? Sledovala jsem je. ,,Jak vážně věří těm kecům v tý starý knížce?? Pffff...." Smáli se mi. ,,Nazdárek Andrew." Nahodila Angelika ten svůj miloučký hlas. ,,Ahoj. Neviděli jste Julliet?" ,,Od kdy tě zajímá zrovna ona? Máš přece na víc." Určitě se po něm sápala....není divu, udělala bych to samý nestydět se. ,,Nech mě! Strapňuješ se." Zakroutil hlavou a prošel kolem mě. ,,Tady jsem." Mluvila jsem na něj, ale on nevnímal.
Celé se to rozplynulo a já byla na nádraží. Jako bych viděla vzpomínky znovu a znovu....objevovala jsem v nich nové skutečnosti. Vzpomínala jsem, jak jsem tenkrát Anrewa milovala a on si mě nevšímal...jako by to už bylo za mnou. Rozhlédla jsem se a viděla jsem jeho, jak do té knihy něco vkládá. Byli tam štosy a štosy papírů....ty co jsem je pak jednoho dne vyhodila. Myslela jsem si, že to tam píše nějakej debil, co tomu nevěří. Radši jsem je ani nečetla. Nevěděla jsem, že to psal on. Přišla jsem blíž, abych mohla nakouknou aspoň do jednoho zápisku. Moc jsem toho neviděla. Po pár minutách jsem to vzdala a čekala jsem až odejde. Pak jsem si to šla přečíst. ,,Takže Julliet, jelikoš si nejspíš ze mě dělá jenom srandu a myslíš si, že jsem cvok, chtěl bych se z tebou rozloučit. Už ti nebudu psát, už se nebudu snažit o oční kontakt...nebudu dělat nic. Andrew.
Muchlala jsem v ruce papír....když si pomyslím, že celou tu dobu jsem se bála, když se na mě podíval, protože jsem na něj civěla. Jak jsem se snažila nebudit pozornost a bála jsme se na něj promluvit....to všechno bylo naprosto k ničemu. Zavřela jsem jsem knihu. Dost blbý čas na pochopení skutečností. Setřela jsem si slzy a vyšla z knihovny.
Uslyšela jsme z dálky hlas...bylo blbě rozumět. ,,J-J-Jull? Děje se něco-o-o-o?? Jull-l-l. Mám něco udělat-lat-lat?"
Byl to Andrew. Skláněl se nade mnou. ,,Jsi v poho?" Vypadal vyplašeně. ,,Jasně." ,,No já jen, že brečíš..." Sáhla jsem si pod oči s všechno setřela. ,,To se stává." ,,Špatnej sen?" ,,Ani ne." Otočila jsem se zpět ke stromu. ,,Nechceš o tom mluvit?" Naklonil se. ,,Nechceš spát?" Šeptla jsem a v hlouby duše jsem doufala, že zmizne...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama