Kdo si počká....(3)

29. května 2013 v 18:50 |  Kdo si počká
,,Jull? Vstávej..." Probudil mě Andrewův hlas. ,,Jasně." Přetočila jsem se s námahou ve stromě. ,,Měli bychom vyrazit." Rychle jsem si projela vlasy a upravila se, aby se mě nelekl. ,,Dobře. Kam teda razíme?" ,,Ještě musíme projít kolem země větrných vírů a pak už bude hračka dostat se k vodopádu. ,,Země větrných vírů? Zní to docela...." ,,Nebezpečně?" ,,Smrtelně." Naskákala mi husí kůže. ,,Neboj. Už to bude jen lepší." Vzal mě za ruku. ,,Proč jsem o tomhle celém nevěděla? Proč mi nikdo neřekl, že to může přijít? Byla bych lépe připravená...." ,,Já...měl jsem. Jenže jsem se tak nějak bál." ,,Bál čeho?" ,,Honem! Musíme jít, jestli nechceme další problémy!" ,,Hej! Neodbíhej od tématu." Pevně mě stiskl a táhl pryč. Nebyla jsem si jistá, jestli nám vážně něco hrozí nebo nechce odpovědět, ale šla jsem.
,,Musíme tak pospíchat?" ,,No...jestli chceš být potravou ryb, tak klidně." ,,Ryb? Jsme v lese!" ,,Vždyť jo." ,,Tohle místo je děsivý." Oklepala jsem se. ,,Hlavně, ať z toho vyvázneme živý..." Držela jsem se ho pevněji, protože jsem se jen tak cítila bezpečně. Žaludek se mi svíral a nohy mě neposlouchali. Andrew mě zastavil. ,,Vidíš to?" ,,To.....nic?" ať jsem koukala, kam jsem koukala, nic jsem neviděla. ,,Přesně!" Co? Šklebila jsem se. ,,No jde o to, že celé je to iluze. Je to vlastně větrný vír. Hodně to klapme...v tom je to nebezpečí." ,,Jak se to celý..." ,,Celý vír se točí tak rychle, že to ani nejde vidět. Prikticky se koukáme zkrz něj." ,,A jak to projdem, když nic nevidíme?" ,,No..blbě. Nebudu ti lhát-už v té knize to je drsný a tam to ještě zkreslují." ,,Zkreslují??Paráda! Jestli to přežijem, tak to bude fakt výhra." ,,Bude to dost drsný....pamatuj, že ať se děje cokoli, musíš prostě jít!" ,,Dobře. Dej mi to vejce." Tiskla jsem ho k sobě a vkročila jsem do víru.
Nebylo vůbec nic vidět, vítr se točil kolem nás a házel nám zrnka písku do očí. Poslepu jsme šmátrala kolem, zatímco se mě Andrew držel za triko. Vítr se mnou házel ze strany na stranu. Najednou mě zvedl! Chtěla jsem se chytit čehokoli, co by mě zachránilo...jedinný na dosah byl Andrew. ,,Pomoc!" Ze záchvatu zoufalosti jsem rozhazovala rukou, co jsem měla volnou. ,,Jull?" Přes nepříznivost jsem otevřela oči. Vyděla jsem v jaké výšce jsem se ocitla. Kopala jsem nohama a obě ruce jsem rozhodila. Hned jsem toho litovala. ,,And......To ne!" Lýtala jsem dál a dál ve víru. ,,Vejce!!" Natahovala jsem se, ale neměla jsem šanci, abych na něj dosáhla. Andrew se otočil. Udělal to, co mi zakázal....zastavil se. ,,Bacha!" Andrew jen natáhl ruce a chytil ho.
Jen se na mě koukl a utíkal pryč. Co to kruci dělá?! To nemůže myslet vážně. ,,Andrew! Kam utíkáš?" Ani se neohlédl. Letěl vírem dál. ,,No! To mě tu necháš?" Spozorovala jsem, že se točím čím dál tím víc rychleji. Zastav, zastav! Modlila jsem se. Stoupala jsem víš... Co se asi stane, až vyletím moc vysoko? Točila jsem se dokola, stoupala a stoupala a jak jsem ztrácela orientaci, začala jsem padat. Ze začátku to nebylo tak hrozné, protože se mi předtím dělalo špatně. Pak jsem padala volným pádem. Občas mě zachytlo nějaké další tornádo, ale víc než jednou dokola mě nezatočilo. Tak jsem se dál a dál dostávala do středu této proklaté země. V tom přeletu jsem spatřila běžícího Andrewa. Do háje! Kopala jsem kolem sebe, ale ze spárů tohoto větru se dostat prostě nedalo. ,,Hej! Andrew!!" Mávala jsem, ale on se ani neotočil.
No tak! Po několika minutách jsem to vzdala a nechala jsem vítr, ať už si semnou dělá, co chce. Jenže pak mě jeden vír vyhodil až příliš vysoko. Tak vysoko, že mě už žádný nemohl chytit. Tentokrát nebyla na blísku žádná záchrana...jen tvrdá zem, ke které jsem se moc rychle blížila. ,,Mám tě!" Kde se vzal, tu se vzal, Andrew mě chytil. V jeho náruči mi bylo tak dobře. ,,Jak to? Vždyť si...." ,,Prostě jsem běžel." ,,Co?" Andrew mě položil. ,,Neřeš to. Hlavně, že jsi v pohodě." V ruce měl stále vejce. ,,Zvládlas to skvěle!" ,,Zvládla? Tak tys to plánoval??" ,,No tak nějak. Nemáš tolik síly, co já..." ,,Jááásně." ,,Už jsme skoro tam, takže..." ,,Jo." Oklepala jsem ze sebe písek.
Celou dobu jsme mlčeli. Nebylo moc o čem mluvit a vykřikovat: Já to přežiláááá!!! by taky nebyl nejlepří nápad. Cítila jsem, že jsme skoro na místě. ,,Dej mi to vejce...už jen pár metrů a jsme tam." Andrew nastavil ruce. ,,Na." Dala jsem mu ho. ,,Pak to celé skončí?" ,,Vlastně si jsem jist, že vše bude, jako dřív." ,,Super....počkat! Všechno?" ,,Jo...teda kdybys snad chtěla..." ,,Být s tebou?" ,,Dokončímě to pak. Teď už pojď." Proč vždy uhne od tématu?? Co to s ním je?
Popoběhla jsem za ním. U vodopádu bylo hezky teplo. ,,Musíš tím projít. A varuji tě...je to vařící." Nejprve jsem tam strčila ruku. ,,Aá." Vytáhla jsem ji. ,,Říkal jsem to. Zvládneš to...tak jdi." To nemůže myslet vážně? ,,Chce, abych se uvařila?" Bála jsem s. Ten vodopád doslova vřel. ,,Tak jdu já. Vrazil mi to vejce a klidně prošel. Zdruhé strany ho bylo špatně slyšet. ,,Teď ty!" Natáhl ruku. Musí ho to tak bolet. ,,Dělej!" Klepal rukou. Nechtělo se mi. Chytl mě za ruku a vtáhl mě dovnitř. ,,Aů. Á, ah aáá." Skákala jsem, abych se ochladila. Celé tělo mi hořelo. ,,Musí tu být teplo...kvůli tomu vejci." ,,Dobře." Už mi bylo líp.
Před námi se nacházela obří hromada. Bylo na ní snad úplně všechno jídlo světa. ,,Jsmu tady. Přinášíme dar....přinášíme mír." Mluvil Andrew klidně. ,,Oh...očekával jsem vás." Mluvil starý chraptivý hlas. ,,Děkuji vám." Vystoupil malý, ale docela malinkatý stařík. ,,No dejte mi ho." Když přistoupil ke mě byl polovičný....ne-li menší. ,,No děvenko, co tak koukáš? Čekáš, že z tebe vyrostu?" ,,Ehm...ne." Dala jsem mu vejce. ,,Doufám, že se na Larryho nezlobíte." ,,Larryho?" ,,No vždyť víte....měl vás dostat do šachty, ale trochu to přepýskl." ,,Ach tak Larry...." Cedila jsem přes zuby. ,,Moc se vám, ale na druho stranu...bylo to dobrodrůžo, ne?" Divný slyšet od něj slova, jako dobrodrůžo. ,,Jo docela jo." ,,Skvěle tak už jděte...šup, šup, šup." Zamáchal rukama a položil vejce do hrnce s horkou vodou. ,,No dostali jste vše, co jste chtěli tak...." Vystčil nás ven.
Ani to tak nepálilo. ,,Jak jako vše, co jsme chtěli?" ,,No lásku..." Konečně to z něj vypadlo. ,,Přesně podle knihy..." Né to né! ,,Kniha? Jak praví kniha?? Ksakru Andrew!!" Koukal na mě, jak na cvoka. ,,Jestli věříš tý knize a né svým citům, můžeš se klidně vrátit zpět k Samantě!" ,,Nejmenuje se S...." ,,To je úplně jedno!" Byla jsem tak naštvaná. ,,Poslouchej mě." Zacpal mi pusu. ,,Já věřím svým citům....nejde o tu knihu." ,,Jo? Vážně? A že sis mě celý ty roky nevšímal! Každej den jsem tě tajně pozorovala a ty nic! Kdybys měl aspoň z poloviny takový zájem, tak si všimneš!" Praštila jsem ho a běžela jsem zpátky do větrných vírů.
Vběhl mi do cesty jen těsně, než mě jeden z nich vtáhl. ,,Jenže já si toho všímal! Moc dobře se pamatuju, žes na mě koukala." ,,No? Tak proč si nezareagoval?" ,,Protožes spíš civěla. Když jsem se na tebe koukl odklonilas zrak....jako bych se ti hnusil!! Nikdy jsme nenavázali oční kontakt....nikdy nám to nešlo." ,,Tak proč se to dozvídám až teď?" ,,Protože.......jsem prostě pitomec." Sklopil zrak. ,,Vím, že jsi ve svým manželství šťastná a nechci to rozbít...zvlášť teď ne. Nechci brát tvým dětem rodiče a pochopím, když na tohle celý zapomeneš." ,,Myslíš to vážmě?" Uronila jsem slzu. ,,Moje manželství je v troskách! Uvažujeme o rozvodu a popravdě já to chci udělat." ,,Kvůli mě?" ,,Nejde o tebe. Jde o něj. Je tak arogantní a chová se ke mě hrozně....odcházím od něj." ,,Takže...." ,,Když dokážeš, co jsi řekl." Usmál se na mě.
Před měsícem jsem se rozvedla a děti jsem dostala do péče já. Byli jsme s Andrewem tak šťastní.... Sice se mi nechtělo věřit, že nějaká stará kniha tohle předpověděla, ale občas věřit prostě musíte....
PS:Berte v úvahu, že vše na mém blogu chrání autorská práva (stejně tak i tento příběh). Pokud ho někdo zkopíruje, tak si ho najdu a...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama