Kdo si počká....(úvod)

11. května 2013 v 19:07 |  Kdo si počká

Moje jméno je Juliet. Dnes je mi už 26 let a čeká mě náš první třídní sraz ze základky. Docela se bojím, ale zároveň mám i respekt. Nejde ani tak o to, že tam budou všechny ty namyšlený holky, který mi znepříjemňovali život nebo o to, že tam bude spousta lidí, kterým se hnusím....jde o to, že tam bude Andrew. To byl kluk, po kterým jsem úplně nehorázně šílela. Byl hezkej, chytrej a všímavej...jenže, jak by si mohl všimnout někoho, jako jsem já. Prostě se na mě ani nepodíval...za celý ty roky. Teď už je mi to v podstatě jedno, když už mám svojí rodinu, ale tenkrát mě to dost mrzelo.

Už jsem zase zaspala! Vyletěla jsme z postele a rychle se oblíkla. V autě jsem zjistila, že mám triko obráceně. Stála jsem v koloně, tak jsem se začala převlíkat, ale kolona se najednou rozjela. Auta na mě začali troubit a já se z toho stresu zamotala do trika. Rychle jsem chytla volant a při jízdě jsem se vymotala. Z kolony jsem se dostala až v Praze. Nesnášela jsem to velký město...jediný důvod proč jsem sem jezdila byl, že mám ráda svojí práci. Byla jsem ošetřovatelka v ZOO Praha. Každý den jsem musela přijít přesně, abych prohlédla zvířata. Dneska jsem měla půlhodinnové zpoždění.
Dorazila jsem a pak mi to došlo...dneska si náš přijde kontrolovat ředitel. Do háje! Vběhla jsem do šatny, ale moje oblečení tam nebylo. Pak jsem venku uviděla Chrise. ,,Děkuju, děkuju." Měl na sobě můj plášť a zastával mou funkci. Vběhla jsem mu do náručí. ,,Ji ten nejskvělejší kámoš!" ,,Dobře to stačí." ,,Co ředitel?" Rozhlížela jsem se, jestli ho uvidím. ,,Už tu byl." ,,Ptal se po mě?" Vylekala jsem se. ,,Tak nějak jsem mu řekl, že já jsem tady ošetřovatel." ,,A víš, že..." ,,Jo tý jmenovky si taky všimnul. A ptal se, jestli vím, že je to ženské jméno." Zaůpěla jsem. ,,Tak jsem mu řekl, že jsem předělaná ženská." Zčala jsem se hihňat. ,,Tobě se to směje, ale co bys řekla ty?" ,,Nevím.. každopádně jsem tvým dlužníkem." Ještě jednou jsem ho objala. Podal mi plášť a předal list zvířat. ,,A dej bacha, ať tě tu neobjeví."
Zbytek dne byl bez větší problémů. Jen se jedna žirafa přejedla listí. Když jsem z práce odcházela zajela jsem si domů. Jako obvykle tam zas nikdo nebyl. Převlékla jsem se a pak jsem vyrazila na sraz. Jakmile jsem dojela na to místo, seděla jsem asi tak pět minut v autě. Nakonec jsem se dokopala vstát. Zhluboka jsem se nadechla a pak jsem vkročila dovnitř.
Bylo tam docela prázdno, ale mě bohatě stačili ty lidi, co tam byli. ,,Koukněte, kdo nám to přišel." Řekla jedna z nejnamyšlenějších holek na škole. Samozřejmě ukázala na mě. Angelika se pak zatvářila sladce, jako vždy a zamávala na mě, abych se šla přidat. Potlačila jsme vztek a šla k nim. ,,Ahoj." ,,Ahoj! Páni tobě to sluší!" Porhodila tím svým podlézavým hlasem Sammi. ,,Vážně? Tak to díky." Snažila jsem se zapadnout...ostatně, jako na základce.
Pak do dveří vešel Andrew a já jsem okamžitě ztichla. Jak jsem se na něj tak dívala zbělela jsem, jako stěna. Slušelo mu to ještě víc a vypadalo to, že si mě i všimnul!!! Šel přímo směrem ke mě! Á co si to namlouvám? Určitě jde za jednou z těch dokonalých barbín a ne za mnou. ,,Koukám, že zábava nic moc." Prohodil nenuceně. ,,Když jsi přišl ty tak můžem začít." Usmála se Angelika. Aniž bych něco řekla vzal si mě stranou. Asi mě chtěl prostě odtáhnout a bavit se s holkama. ,,Jsem rád, že si přišla." ,,Já taky...ž-ž-že si přišel ty." Sedli jsme si k jednomu ze stolů a povídali si. Koutkem oka jsem viděla, jak Angelica upadá do mdlob. ,,Co teď vlastně děláš?" Ptal se, jako by ho to vážně zajímal.... nebyla to taková ta otázka ze slušnosti. ,,Jsem ošetřovatelka v ZOO v Praze." ,,Tak to je skvělí. Pořád kolem sebe máš spoustu lidí a taky zvířata." Smál se. Když zapátrám v paměti, bylo to poprvé, co jsem s ním mluvila. ,,A co děláš ty?" ,,Já jsem právník. Je to hrozně nudná a unavující práce." ,,Ale dobře placená." ,,A já si furt říkal, proč jsem s tím neseknul!" Zasmál se.
Řekla bych, že jsme tam u toho stolu strávili snad celej sraz. Podle všeho jsme zmeškali ruletu a nějaký soutěže, ale nám to rozhodně nevadilo. ,,Víš, moc hezky se s tebou povídá, ale já už budu muset jít." ,,Za rodinou, co?" ,,Jo. myslím, že už se doma pozabíjeli." Usmál se. ,,Víš je mi to blbý, ale mohla bys mě hodit domů? Bydlím tady kousek, ale nechce se mi jít pěšky." Usmála jsem se. Byl to bezva pocit, když po mě něco chtěl. Ten jeho kukuč byl nezapomenutelnej. ,,Tak si nasedni." ,,Moc ti děkuju." Sedl se vedle mě. ,,Tak mě naviguj." Vyjeli jsme. Nejeli jsme ani pět minut a narazili jsme na stopaře. Chtěla jsem se před Andrewem blejsknout a tak jsem v záchvatu milosrdečnosti otevřela dveře a pozvala ho dovnitř. ,,Kam to bude?" Zeptala jsem se mile. ,,Do vaší noční můry!!!" Namířil na nás pistoli. ,,Ok. Chlape. Hlavně se nerozčiluj. Snažila jsem se zachovat klid. ,,A ty se věnuj jízdě!" ,,Co od nás chceš?" Vložil se do toho Andrew, když se vzpamatoval. ,,Sklapni nebo to tvoje ženuška schytá!" Ta představa, že jsem jeho žena...mmm! ,,Fajn." Počkat! On mu ani nezkoušel říct, že nejsme jeho žena? Ale co..to bylo jen z toho šoku.
Podle stopařových požadavků jsem sjela ze silnice na nějakou polní cestu. To bláto bylo hrozný a navíc to vypadalo, že dojíždíme ke konci silnice. A byli jsme v cíli. ,,Vylezte!" Poslechli jsme. Vedl nás do lesa k nějaké jámě. ,,Vlezte tam!" Když jsme se dostali dovnitř zjistili jsme, že to je nějaká cesta. Pak nás přikryl těžkým poklopem a utekl. ,,Zvednu to." Nabídl se Andrew, ale nebylo to zas tak jednoduché, jak si myslel. ,,No tak asi ne." Řekl. Fakt se snažil. ,,Co budem dělat?" Byla mi už docela zima. ,,Půjdem dál." Navrhla jsem.
,,Povídej mi víc o tvý rodině." Řekl Andrew a šel za mnou. Já jsem pochopitelně chytala do obličeje všechny pavučiny a podobný svinstvo. Svítila jsem jen mobilem, takže to bylo prakticky nevyhnutelné. ,,Co bych ti tak vykládala. Mám 2 děti. Starší-holka se jmenuje Sammi a kluk se jmenuje Jacob. Můj manžel-Jack je doktor a to je asi tak vše. A ještě že se ty dva malý prostě nesnášej, takže musím denodenně poslouchat ty jejich hádky." ,,To je věčný úděl rodičů." ,,A co děl....tfuj!!" Chytla jsem pavučinu do pusy. Ble. ,,Co dělá tvoje rodina?" ,,Víš my s Jane neplánujeme děti. Oba jsme právníci a tak nějak kariéra vítězí. Jednoho dne bych, ale chtěl kupu dětí." ,,Kupu? To je sebevražda!! A věř mi...vím o čem mluvím." Zasmála jsem se. ,,Jo já vím, ale je to taky radost, ne?" ,,Tak prvních pár minut asi jo...ale ty jsi chlap u tebe to bude lečí. To ženská to všechno musí udělat."
Když už jsem byla v polovině rozmlouvání rodiny stalo se něco divnýho. Bylo to, jako zemětřesení, ale přitom docela jiný. Chytili jsme se stěn a drželi se zuby nechty. Pak jsem uviděla světlo. ,,Poběž! Něco mám!" Zhasla jsem mobil a hnala jsem se za světlem. Až když jsem uviděla, kde jsme se jsem zastavila. ,,Tak co je?" Narazil do mě a pak to uviděl taky....

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 klicad klicad | 11. května 2013 v 19:42 | Reagovat

nádherně napsané
skvělý nápad

ale nemůžu si pomoct...protože vím co ty jména znamenají nemůžu se přestat tlemit xDDD

2 WhitEvil/taková normální ještěrka WhitEvil/taková normální ještěrka | 11. května 2013 v 19:48 | Reagovat

a to ještě nevíš, co se bude dít dál;D

3 bajus98-motýl:D bajus98-motýl:D | 13. května 2013 v 17:18 | Reagovat

hezký:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama