Potoky slz (12)

24. května 2013 v 22:57 |  Potoky slz

Došli jsme k tomu místu a Wolcker se zarazil. ,,Děje se něco?" Pohlédla jsem na něj. ,,Vlastně ano." Podrbal se na hlavě. ,,Jestli tomu správně rozumím, tak to je varování." ,,Varování? Od Navitů? Proč ti by nás varovali?" ,,Jde o to, že nás upozorňují! Jestli jim neodevzdáme svitky, které stejně NEMÁME. Zabijí nás....." Zamyslel se. ,,Nebo chtějí, abychom je tam dovedli." ,,To neuděláme..." ,,Jistě, že ne! Ale vím, co uděláme!" Podíval se na mě. ,,Pošleme svoje eso v rukávu." ,,Jako mě?" Vykulila jsem oči. ,,Hmm." Usmál se.
Vraceli jsme se dolů, protože začalo pršet. Já jsem stále měla spoustu otázek. ,,Poč mě? Jak můžu být vaše eso?" ,,Melanie...Tvoji rodiče dělali to samé!" Pan Wolcker mluvil tiše. ,,Byli v tom ti nejlepší!! A možná pro to je zabili....jenže ty jsi přežila! Můžeš nám velmi pomoct." Hnali se mu slzy do očí. Asi mu vzpomínání na moje rodiče působilo bolest. ,,Pojď." Vzal mě a Anastazia se od nás odpojila. ,,Tohle je něco jako síň slávy." Ukázal na hromadu fotek. ,,To jsou tvoji rodiče." Na nejvyšší polici byli fotka našich v mládí. Byli tak krásní, tak šťastní. ,,Pro náš rod už získali stovky svitků a klíčů...bohužel se jich spousta ztratila nebo byla ukradena." Wolckerovi přeskakoval hlas. ,,Navité je chtějí všechny! A ty jsi naše naděje!" Chytil mě kolem ramen. ,,Zítra začneš s výcvikem." ,,A-A-Ale j-j-já jsem se ještě skoro nic nenaučila." ,,Dozvíš se jen důležité věci a nebudeme omílat detaily. Tohle je důležitější."
Odvedl mě do jídelny rovnou na večeři. ,,Jasmin. Přijď pak za mnou." Promluvil tiše. Anastazia seděla vedle mě. ,,Co ti chtěl?" Drkla mi do ruky. ,,Sama nevím... něco o výcviku. Chce, abych začala, co nejdřív trénovat." ,,Takže půjdeš taky na výpravu?" ,,Jo a ještě dřív. Vypadá to, že to bude hóódně brzo." Sklopila jsem zrak.
Po večeři jsem měla v plánu zahučet hned do postele, ale se MNĚ prostě nemůže nikdy podařit. Když už jsem se připravovala, že sebou šlehnu do postele, přišla jasmin a odtáhla mě za triko. ,,Melanie, jdeme." Táhla mě do obří místnosti, kde byl jen Wolcker a my. ,,Skvěle, že jste tu. Takže Melanie....jelikož se vyskytly nové zkutečnosti, zítra začneme s tréninken. Ráno vstaneš ve 4 a půjdete, spolu s Jasmin, na procházku. Bude dlouhá jen kolem 30ti km." To si dělá srandu? Jako to mám ujít 30 kiláků a začít ve 4 ráno? Cože? ,,Tyhle výrazy nováčků fakt žeru!" Uchychtla se Jasmin. ,,Vkládáme do tebe velkou důvěru....nesklam nás. Prosím." Smál se na mě. ,,Dokážeš to." Odešla jsem do pokoje a snažila se usnout. Byla jsem nervózní a vyděšená....

Neuběhl ani měsíc a já už jsem přeprala i starší kluky. Musím říct, že Jamin nebyla špatná trenérka, ale bez těch nadávek a keců by to taky šlo. Jako třeba.... ,,Neohlížet se!" ,,Tempo, tempo!" ,,Nezastavuj!" ,,Ty už nemůžeš? Počkej, až tě nějakej vzteklej pes rafne do zadku, když přestane!" ,,Melanie! Sem se koukej!" ,,Hálóóoo! Nemůžeš se soustředit naplno, když čumíš po Anastázii!" ,,Makej!" A spousty a sposty dalších.
Co se Anastázie týče, tak mám taky spoustu novinek. Její otec jí tak nějak přestal brát, jako dceru a dokonce jí i vyškrtl ze svojí závěti. Za její rozhodnutí jí osoudil, ale ona se s tím vyrovnala celkem lehce. Řekla, že s tím tak nějak počítala. Už i ona se začíná pomalu prokousává učením a dozvídá se o historii rodů. Prakticky toho ví víc, než já, protože já jsem přešla rovnou na fyzickou přípravu. Taky budu muset vyrazit už před svými 15. narozeninami...vlastně krátce po mých 14. Když nad tím tak přemýšlím, už to bude za necelý půlrok.
Já bohužel nemám skoro na nic čas...ráno v pět vyrážím ven-běhám, skáču, balancuju na provaze a peru se s Jasmin...pak se rychle najím a jdeme zase trénovat. A teď? Ležím v posteli a civím do stropu, než abych spala....spánek je v podstatě to nejhezčí, co mám. Přemýšlím, co bude, až odejdu pryč. V posledních týdnech už dostávám informaco, co budu dělat, kam mám jít a tak různě....jenže já mám svůj vlastní plán! A to najít Nicka. Já někde uvnitř cítím, že žije! Jako bych to mohla vědět....
Takže vstanu a budu dál dělat, že věřím jejich povídačkám o Nickově osudu. Rose tvrdí, že to zvládl a pokračuje dál....jenže, proč by se nevrátil sem? Anastazia tvrdí, že je právě na cestě sem.....jak jí to mám věřit, když to říká skoro rok? Jasmin si zase myslí, že už je dávno mrtví.....jak tohle může říct o svým bratrovi? Moje vlastní teorie je, že teď na mě někde čeká. Možná mě hledá a já ho musím objevit....vysvobodit. Pak budeme zase spolu. Už jen tak krátkou dobu.....

Týden po mých narozeninách už jsem Anastazii ani neviděla. Naše přátelství dost strádalo a pomalu jsme se nemohli ani vidět....jen u jídla. Jakmile jsem skončila s přípravami na výpravu, trávila jsem dny jen jídlem. Musela jsem nabrat spoustu kilo, abych mohla podat výkon, jaký se ode mě očekává. Letmo jsem přelétla nálož na svém talíři a mini porce ostatních. Měla jsem takový hlad, že jsem se pěkně nacpala a pak jsem se odvalila po schodech nahoru do pokoje. Ještě mě čekalo si zabalit a mohla bych za 2 dny vyrazit. Balení nebylo nic složitého, jelikož se toho s sebou moc brát nesmělo. Byl povolený batoh s mapou, nožem, křesadlem a skromným oblečením. Nic víc se prostě brát nesmělo, takže jsem to měla hned hotové a mohla jsem si odpočinout.
Už zbývalo jen se zozloučit a mohla jsem vyrazit. Mířila jsem k Anastazii do pokoje...zřejmě právě odpočívala. Když jsem se s ní objímala a loučila, hnali se mi slzy do očí. ,,Hrozně mu budeš chybět." Zalykala jsem se. ,,Ty mě taky." ,,Slib mi, že se vyšplháš až na vrchol tý skříně úžasných lidí!" ,,Slibuju! A ty mi slib, že se vrátíš...a živá!" ,,Jasně, že jo! Jako bys mě neznala." Setřela jsem si slzy. An mě šla doprovodit na chodbu a tam si mě už zase převzal Wolcker. ,,Zase to loučení....jednou mě to zabije." Byl pěkně na měkko. ,,Pomstí svoje rodiče!" Šeptl mi do ucha.
Otevřeli se obří dveře a já se vypravila na cestu. Teď už jsem to byla jen já....žádná Jasmin, ani Wolcker....prostě jsem byla sama. Sotva jsem se v té tmě zorientovala. Vyrazila jsem podle mapy k lesu a snažila jsem se nepadat....bez úspěchu. Snad na každém kroku jsem zakopla a švihla sebou do bahna. Pokaždém další pádu se mi hůř a hůř vstávalo. A když už jsem se dostala do lesa, narážela jsem do stromů. Jak já byla otlučená. Chytala jsem se stromů a pakjsem si vzpomněla, že mám přibalenou baterku...jsem já to, ale kus vola! Vzala jsem jí a šlo se mi hned lépe.
Po pár hodinách jsem byla hrozně utahaná, takže jsem si roztáhla bundu a schoulila se pod ní. Chvíli jsem se třásla, ale pak mě to přešlo. Jak jsem usnula, bylo mi dobře. Stále jsem si přehrávala, jak najdu Nicka....nechtěla jsem se ani moc soustředit na teno úkol, jenže ta mapa mě dovede právě k cíly výpravy a né k němu. Prostě musím doufám, že na něj narazím v průběhu cesty... Víra ve šťastný konec je mi teď vším.
Probudilo mě šimráí mechu na obličeji. Rychle jsem se rozkoukala a vyrazila jsem dál lesem. Ještě any nebylo pořádně světlo, já jsem však musela pokračovat dál. Propleskla jsem se, abych neusnula ve stoje. Napříč lesem jsem se potácela až na louku. To už bylo krásné ráno. Podívala jsem se kolem sebe. Viděla jsem kolem nádhernou přírodu a slyšela jsem ptáky. Nadechla jsem se zhluboka a s mým prvním krokem vpřed se to nějak zvrtlo...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama