Neměl jsem v plánu to vzdát, ale nechával jsem si odstup pro případ, že by se ohlížela. Stále jsem jí následoval, ale ona zrychlovala víc a víc. Už jsem jí pomalu nestačil. Netrvalo dlouho a ztratila se mi z očí úplně.
Melanie: Běžela jsem, co mi nohy stačili, ale pořád to bylo pomalé. Vybavila jsem si Jasmin, jak říkala tu pomůcku o psu...nezabírala. Za to touha po setkání s Nickem byla víc než úspěšná. Sotva jsem popadala dech, ale jakmile jsem spatřila město, hnala jsem se rychleji a rychleji. Sotva jsem popadala dech, ale nenechala jsem se odradit. Doběhla jsem skoro k městu. Bylo to městečko v údolí a já jsem si ho mohla dobře prohlédnout. Samotné město nebylo vůbec výrazné, ale jedna budova přímo byla do očí. Ani zámek, ani hrad....jen obří budova s několika věžičkami. Rozhodně byla nejméně sto let stará. Určitě tam bude Nick! Běžela jsem přímo k němu. Fakticky jsem byla napnutá, co tam najdu.
Proběhla jsem celé město a zastavila jsem se u obří brány. Sice jsme takové v našem areálu taky měli, ale rozhodně né v takové velikosti. Tak nějak jsem se do ní opřela a s velkým úsilím jsem jí i otevřela. Spocená a utahaná jsem se prorvala dovnitř. Určitě tam roky nikdo nebyl! Celé město bylo, jako po vymření. Ať jsem koukala, kam jsem koukala, nikde nikdo. Šla jsem po cestě k největšímu a nejvyššímu domu ve měste. Naskákala mi husí kůže a nohy se mi podlamovaly. S každým dalším krokem jsem zjišťovala, že se bojím toho, co najdu. Představovala jsem si, že tam Nick nebude, že tam bude mrtý a taky, že ho tam najdu v obětí s nějakou hezčí a starší holkou. Zprudka jsem dýchala a pokračovala dál...
Fin: V životě jsem nepotkal holku, co by běžela tak rychle a už vůbec jsem si nemyslel, že bych snad nějakou ztratil z dohledu. I když jsem nebyl z nehrychlejší, stále jsem byl kluk. Jak jsem jí konečně uviděl tam dole ve městě, jak otevírá bránu, ulevilo se mi. Sice byla přesvědčená, že to zvládne sama, ale nikdo by na tohle sám nestačil. Když jsem vešel k domu, do kterého vlezla, zamrazilo mě. Jako by byla kolem nějaká divná energie.
Nenašel jsem sílu vejít dovnitř, ale napadlo mě něco lepšího....no teda lepšího? Vylezl jsem na stěchu. Zas tak snadné to nebylo, protože se dalo zachytit jen na římsách oken a těch tu moc nebylo. Když jsem se konečně vyškrábal na tu proklatou střechu, svého rozhodnutí jsem fakt litoval. Na střeše bylo vidět celé město, ale dovnitř se dostat nedalo....avšak! bylo dost dobře slyšet, co se vevnitř děje. Nebyl to zas tak špatný nápad...
Melanie: A kam teď? Snažila jsem si vzpomenout, co mi ještě Wolcker říkal. Kdybych tu tak u sebe měla Fina. Marně jsem pátrala v paměti. A pak mi to najednou bylo celé jasné! Ty čísla, co tam míval poblíž! To je vodítko!!! Ale jaké? Vždyť to může být patro, jedna z mnoha budov spojených v tento obří dům nebo místnost....Jak to mám vědět?
Než jsem se stihla porozhlédnout, uslyšela jsem hlasy. Dost mě to překvapilo, protože jsem nečekala, že by tu někdo byl. ,,Ale, ale! Přestaň se vymlou vat!" Schovala jsem se pod starý závěs plný prachu. ,,Prostě jí to řekneš ty a basta! Je to přece tvoje vina, ne?" ,,Tak moje vina? Já nemůžu za to, že teho kluka neuhlídá!" ,,Jenže tys ho měl hlídat! Né ona!" Kluka?Mohl by to být klidně Nick! Počkat! To by znamenalo, že utekl...myslím.
Jakmile oděšli, všechno mi to docvaklo. Najednou jsem viděla všechno jasněji....je to číslo celi! Někdo ho tu držel. Šla jsem za nimy...pochopitělně s odstupem. Slyšela jsem je dost dobře. ,,No vida, kdo nám to přišel." Ten hlas znám....ale odkud? Byl mi tak povědomí, jenže jsem netušila, komu patřil. ,,Má paní." ,,Copak?" ,,Velmi se vám omlouvám, ale ....ale..." ,,Jestli myslíš, že utekl...." ,,Bohužel. Je mi to velmi líto.." ,,Tak já jsem ho zase chytla." Ten hlas, ten tón....ta povrchnost a pohrdání....já ten hlas znám!! ,,Smekám před vaším důvtipem a šikovností." ,,No, co si člověk neudělá sám...." ,,Omlouvám se." ,,To nic. Jen teď zvýším hlídky! Je vám doufám jasné, že to pro mě hodně znamená..." ,,Jistě." ,,Fajn."
To snad ne! Vzpomněla jsem si, komu ten hlas patří. ,,To je Amy!!!" Co ta tady dělá? A proč jí říkají paní? Rozhodně to zjistím! Hned po tom, jak zjistím, kdo je ten, koho vezní. ,,Nyní mě omluvte." Co teď? Vždyť jde sem....kam se schovám? Závěsy byly už moc daleko a za mnou bylo jen brnění.....brnění? Amy prošla kolem mě. Dlouhé blond vlasy měla až do půly zad. Její chůze byla, jako vznešená a oblečení zrovna tak. Skrz helmu jsem ji špatně viděla, ale tu bych poznala snad všude. Po chvíli jsem vylezla z brnění. Byla jsem rozklepaná, ale přesvědčená, že musím to musím zjistit. Vyrazila jsem v před...vzpomněla jsem si, co mi tenkrát řekla Rose. Radila mi, že jestli něco platí na všechny chlapy, tak je to ženská....nejlépe krásná. Ještě doufat, že jsem jejich typ. ,,Ahoj." Zamávala jsem. Sice dost riskuji, ale nic lepšího nemám. ,,Co tu chceš!" Mířil na mě jeden kopím. ,,Notak...přece bys mi nic neudělal...nebo ano?" Dělala jsem ze sebe chudinku. V hloubi duše jsem si chtěla nafackovat. ,,T-t-tak to teda udělal! Fakt!" Začínalo to fungovat. ,,Nech toho! Ta by přece s náma nic jinýho nezmohla...Jen se na ní podívej." Přemlouval ho druhý. ,,Samozřejmě. Jsem přece ženská, ne?" Udělala jsem na ně svoje očka. Odložili zbraně. ,,No ne tak rychle...vím o těch nožích." Vykukovali jednomu ze spod kápě. ,,Jasně." Oba schodili nože na zem. ,,Tak když už jste neškodní...." Chytla jsem jednoho a sjela rukama po jeho těle. Klekla jsem si....pak jsem čapla do každé ruky nůž. ,,Do rohu! Okamžitě!" Usmála jsem se. Nečekala jsem, že poslechnou. ,,Notak. To neuděláš...nezvládneš to." ,,Pravda." Pustila jsem nože. ,,Vy muži...zvlášť tak svalnatí a vysportovaní..." Hladila jsem ho. Nenápadně jsem přitom nakoukla do cely a spatřila postavu. Zaujatě nás sledovala, ale nemohla jsem určit totožnost. Byla schovaná v přítmý...dopadalo sem jen málo světla. ,,Vy byste se přece nezalekly ubohého nožíku...Ach jak jsem byla hloupá. Vás, tak chytré muže, přece nemohu přemoct." Jezdila jsem svýma rukama po jeho zádech. Už se mi oddával...měla jsem ho na háku. ,,Možná bychm mohli uzavřít příměří." Rozkoukala jsem se a využila svého výcviku. Nejdřív jsem praštila tohohle do zátylku, což vedlo k jeho ztátě vědomí, pak jsem kopla druhého a začala rvačka....
Po pár vteřinách oba leželi na zemi. Otevřela jsem jednu celu a s velkým úsilím je tam zastrčila. Pak jsem šla k cele s tajemnou osobou. ,,Já věděl, že jsi to ty." To je on! Nemohu tomu uvěřit..je to Nick! ,,Nicku! Ach, Nicku." Uronila jsem několik slz.







