Rozhodla jsem se napsat příběh, co by mohl inspirovat a dodat naději. Protože už nechci, aby se kdokoli trápil...ani já!
Toulala jsem se cestou domů. Slunce pálilo a kolem nikdo. Pak jsem spatřila v dálce kluka. Byl dost naštvaný, kopal před sebou kámen a pak rozzuřeně dupal. Bylo mi líto, že je tak naštvaný. Taky jsem se vztekala a to dost často. Pak si sedl a vytáhl něco z batohu. Nejprve jsem netušila, co to je, ale pak mi to dost rychle docvaklo.
To ne! Odhodila jsem batoh do křoví, aby mě nebrzdil a pak jsem se rozeběhla, co nejrychleji k němu. ,,Okamžitě to pusť!" Skočila jsem po něm, aby mu žiletka z ruky vypadla. ,,Co máš za problém?" To se mě jako fakt ptá? ,,Co máš za problém ty?!" Sebrala jsem ji. ,,Holku." Oči se mu jiskřili a já pochopila, že jsme stejní. ,,To není důvod! Není to důvod k tomuhle!" Jak jsem mu pomáhala vstát, uviděl i moje jizvy. ,,Ty máš co říkat!" ,,Nesuď mě." Vždyť já ho znám! Jak jsem se na něj dívala, zjistila jsem, že se mno jezdí občas autobusem. ,,Už jsem čistá! Skončila jsem s tím." ,,Jak?"
Přiměla jsem ho vstát. Vzala jsem si svůj batoh. ,,To je dlouhá historie." ,,Mám čas." ,,Dobře...taže udělala jsem prá chyb." ,,Jaký?" ,,No řekněme, že byla chyba zamilovat se do zadanýho kluka, byla chyba myslte, že by se mnou mohl kdokoli být.....byla chyba věřit ostatním." ,,A jak si dokázala přestat?" ,,Objevil se někdo, kdo mi dokázal, že nejsem sama. Nikdy nejsme sami!" ,,Kdo to byl?" ,,Někdo, kdo zemřel. Když byl na dovolené skočil do vody a už se nevynořil." Bylo vidět, že je mu to líto. ,,Ještě před tím mi řekl, že už může zemřít....jako by to snad věděl. Řekl, že splnil svůj úkol. Asi si myslíš, že jsem blázen." ,,Vůbec ne." Usmál se.
,,Ty jizvy....ten nápis." ,,Jo já vím. Není to dodělaný...tenkrát mi vyrval nůž z ruky." ,,Jako ty mě." ,,Hmm." Kývla jsem. ,,Ale o tobě se to přece neví. Nikdo to o tobě neříká!" ,,Jo. Od doby, co jsem se sem přistěhovala jsem to nedělala."
Pokřačovali jsme dál. ,,Víš co...něco ti ukážu!" Netrvalo dlouho a doběhli jsme k nám domů. ,,Pojď." Vzala jsem ho na půdu. Všude kolem byli rozvěšené fotky a vzpomínky na dobu, co jsem se řezala. Byl vyděšený. Prohlížel si je. ,,Tos všechno...." ,,Jo." ,,Proč to tu máš vyfocený?" ,,Tenkrát jsem na to byla pyšná...teď si připomínám, že už to doto nespadnu." ,,Jak to vlastně celé začalo?" Radši jsem si sedla. ,,Když jsem byla malá, nikdo se se mnou nekamarádil. Byla jsem stejně dobrá, jako oni....jenže když pořád do kola omílali, jak jsem horší, začala jsem si tak i připadat." Na zem ukápla moje slza. ,,Trestala jsem se, protože jsem si přišla špatná. Přišla jsem si jiná a chtěla jsem zapadnout....nikdy se mi to nepodařilo." Setřela jsem si slzy, aby to neviděl. ,,No a jak si začal ty?" ,,Láska....jedna holka na škole, fakt kus, se mnou jednou vyšla ven a já si to vyložil jinak. Pozval jsme ji na rande a ona pak celé dva měsíce tahala za nos. Byl jsem vše pro smích, ale nevěděl jsem to. Něco jsem tušil, ale pořád jsem doufal, že se slituje. Dneska mi to všechno napsala, tak jsem se rozhodl to skončit. Stejně bych byl sám..." ,,Nikdy nebudeš sám!" Zvedla jsem mu hlavu. ,,Kdo tu bude pro mě?" ,,Třeba já....stačí, když mi napíšeš a já ti pomůžu."
Rozloučili jsme se. Dlouho jsem ho nikde neviděla. Po týdnu čekání jsem byla naštvaná. Už jsme si myslela, že zemřel....že jsem udělala málo pro jeho záchranu. Jak dny plynuli, dokončila jsem střední a šla jsem na vysokou. Pořád jsem neměla auto, ale procházet se mi vůbec nevadilo. Dneska jsem měla těžký den, takže jsem za sebou zavřela a na zahradě jsem se natáhla. Nechala jsem slunce, aby mě hřálo a čistila jsem si hlavu. S každým novým nádechem jsem měla víc energie.
Uslyšela jsem zvonek. Naštvaná jsem vstala. ,,Čau." Před dveřma stál on. ,,Ach co tu děláš?" ,,Chtěl jsem přijít, až ze mě něco bude." V ruce držel magisterský titul. ,,To je úžasný!" Když vyšel ze stínu sousedního baráku, všimla jsem si také změny vzhledu. Naprosto změnil účes a v obličeji jsem poznala jen jeho pronikavé oči. Vážně mu to slušelo.
Sedli jsme si a povídali. Ani on už se na žiletku ani nepodívá. Vypadá to, že jsem mu vážně pomohla. ,,Jsem tady ještě z jednoho důvodu, než abych ti děkoval." ,,No?" ,,Nechtěla bys to se mnou třeba někdy zkusit...jen na zkoušku." Tvářil se tak nevinně. ,,Jo." ,,I když by nám to nevyšlo můžem se stále vídat." ,,No když zase nezmizíš!" Smál se. ,,Ne. Už nikdy."
Nakonec jsme oba nalezli svoje štěstí. Naše jizvy už asi nikdy nezmizí, ale je to připomínka naší mysli, vůle a odhodlání. Spolu dokážeme světu, že nevyhráli! Nás nikdy nedostanou...
Poznámka: Tenhle příběh skončil šťastně, ale každý nemusí. Jde jen o lid. Musí chtít a opravdu mít poblíž někoho o koho se mohou opřít. Když někomu pomůžete může se to vyplatit! Nejen, že získáte věrného přítele, ale určitě pomůže i vám až budete nejvíce potřebovat...








užasné.. :)