,,Hádejte, kdo má klíče?" Vynořila se Anastázia a točila jimy kolem prstu. ,,An?" Žasla jsem. ,,Ahoj." ,,K-k-kde je Nick?" Bála jsem se víc o něj, než o sebe. ,,Hned příde....zabavuje Amy." Odemykala dvěře. Fin mi pak pomohl z pout a podepíral mě. Byla jsem tak slabá. Už jsme vycházeli ven, ale spatřili jsme Amy. Sevřel se mi žaludek. ,,Jak se jen opovažuješ?!" Supěla. ,,Koukej už zkapat!" Vrčela a natáhla ruku s tyčí. Ozvala se rána železem....překvapivě jsem nic necítila. Nejprve jsem otevřela jedno oko a pak až druhé. Rozhlédla jsem se po An a Finovi. ,,Co takhle kdybys zavřela pusu?!" Slyšela jsem Nicka. Rozbrečela jsem se už jen z jeho hlasu. Po tak dlouhé době. ,,Mel? Jsi v pořádku?" Upustil železo. ,,Jo." Kývla jsem a hned jsme se mu vrhla do náruče. Stále měl fousy, ale vlasy byli kratší. ,,Kde jste byli celou dobu? Bála jsem se, že už vás má!" Držela jsem ho za ruku, když jsme procházeli chodbou. ,,No jak bych to jen řekl....byli jsme všude." Dál jsme už pokračovali s klidem. Amy byla v cele a tak z nás měli všichni nahnáno. Dokonce nám sami uhýbali z cesty. Cítili jsme se jako vítězové.
,,Kam teď? Na výpravu nebo domů?" Zeptala jsem se na kraji města. ,,No o tom bychom ti chtěli říct." Mluvila Anastázia. ,,A o čem?" ,,No jak jsme zjistili, čeho je schopná pro svitky, všechny jsme sebrali....no teda ty, co jsme našli. Sbalili jsme i klíče a ve škole zjistíme, k čemu jsou." ,,Ty nevíš o tom požáru?" Sklopila jsem oči. ,,Jo. Ale vím, že Wolcker měl naprosto nehořlavou pracovnu." ,,Kecy! Vždyť je komplet ze dřeva a papírů!" Smála jsme se pobaveně. ,,No je napuštěná něčím, co prostě nehoří." ,,Jak si na to vlastně přišla?" Vrtalo mi hlavou. ,,Ehm.....řekněme, že jsem se čirou náhodou ocitla v tý kanceláří, když se Amy pokoušela jí zapálit. Byla tak zaneprázdněná, že nevšimla, že hořel jen ten benzín....za chvíli vyhořel a já utíkala, ale její poslíčci mě chytli. Pak jste mě našli." ,,Takže všechno už je vyřešené?" ,,Mám dojem, že jo." Smál se Nick. ,,Měla bych vědět ještě o něčem?" ,,No vlastně...." Fin se koukl na Anastázii. ,,Tak nějak jsme se dali dohromady....teda asi." Přitiskli se k sobě. ,,No to je naprostá paráda!" Vypískla jsem a skákala jsme do vzduchu. Objala jsme se oba.
,,Kam teď, ale půjdeme?" Došlo mi, že jedinný náš domov shořel. ,,To už je taky zařízené! Můjotec má tak nějak peníze a Finova mamka je sem zvládne dopravit. Můžeme zrekonstruova starý areál a začít na novo." To bylo tak nádherný. Jako z pohádky. ,,Jo a ještě něco." Ozval se Fin. ,,Ještě?" Pobaveně jsem se smála. ,,OBEJVIL jsem novou cetu, která NEVEDE přes skály." Zdůrazňoval to tak, že bylo vidět, jak je na to pyšný. ,,Tak to je super!" Uvědomovala jsem si, jak super přátele mám. ,,Ach tak moc vás mám ráda." Obajala jsem je. ,,Slibte mi, že zůstaneme spolu. Za každých okolností!" Všichni kývli. Už jen to, že jsem našla Nicka bylo úžasný!
Přišli jsme k ohořelým zbytkům areálu. ,,Asi dneska nocujem pod širákem." Řekl Nick. Při tom pohledu mě mrazilo. ,,Uvědomujete si, že jsme to dokázali? Ž jsme jediní, co přežili? Jen mi 4!" Byl to divný, ale zároveň hřejivý pocit. ,,Zapalte oheň a já něco uvařím." Navrhla jsem. ,,A Fine...nebude to veverka." Fin vyprskl. ,,Držíš dietu?" Smál se dál. Nick se mezitím ujal dřeva.
Prodírala jsem se keři s trny a to jen pro pár bobulek, co jsou asi stejně jedovatý. Pak mě napadla úžasná věc...kouknout se nahoru. A heuréka!!! Nade mnuo byla jedna obří jabloň, jako jabloň v lese? Dneska se fakt dějou zázraky. Vylezla jsem na ní a nabrala si, co nejvíc jablek. Opatrně jsme slázala, až jsem z toho spadla a pak jsem se vrátila k partě. ,,Neuvěříte, co jsem našla!" Jásala jsem nadženě. Byla jsem tak pyšná na svůj úlovek. ,,Vajíčka? Sír? Maso?" Nickovi se sbíhali sliny. ,,Ehm ne, ale něco stejně dobrého." Finovi už kručelo v břiše. ,,Jabka!" Odkryla jsem triko. ,,Jo hem super." Nick předstíral nadšení. ,,Na to, že jsme tady prakticky bez přístupu k ovoci je to skvělí!" Chválila aspoň Anastázie
Celou noc jsme kecali o tom, co jsme dělali, než jsme se poznali. Fin měl samozřejmě nejbarvitější příběh o tom, jak si sáhl na dno a jak jsem ho zněj tak nějak dostala. Anastázia zas utíkala často z domova a vzdorovala otci. Nasmáli jsme se, ale i pobrečeli. Pomyšlení, kolik náhod nás to stálo, abychom se setkali, bylo vážně divný. Vždyť jsme se nikdy nemuseli ani vidět! Kdyby naši nezemřeli, kdyby si mě Wolcker nevzal k sobě, kdybychom se s Nickem nezamilovali, kdybych se za Nickem nehnala, kdyby Anastázie neutekla, kdyby si Fin nenadělal tolik problémů, aby utíkal, kdybychom do sebe nevrazili a kdybychom se zase všichni nezachraňovali....nemuselo se tohle nikdy povéct. Tolik náhod, tolik štěstí a došli jsme sem.
O deset let později: Je zvláštní koukat dnes na to, co se za tu dobu událo. Nemůžu ani uvěřit, jak se to celé semlelo. Před devíti lety jsme postavili obří sídlo a zrekonstruovali zbytky budov. Celé jsme to znovu rozjeli a dokonce jsme zase začali hledat dál. Před sedmi lety se An a Finovi narodila dcerka a před pěti a půl druhá. Před čtyřmi lety jsme rozjeli naplno školu a učíme už spostu dětí od nejútlejšího věku. Jsou to hlavně sirotci a opuštěné děti. Nick s nimy pěkně pookřál a Fin byl dokonce ochotný zahrát pro ně divadlo, aby učení šlo lépe. Z Anastázie se stala úžasná matka, co by za štěstí svých dětí i zemřela. Před třemi roky se mě a Nickovi narodil syn. Je stejně krásný, jako Nick a vypočítavý, jako já. Všichni jsme spokojení a už jsme dokonce našli několik dalších svitků.
Kdo ví....možná se z nás také jednoho dne stane legenda. A možná to bude dřív, než si myslíme.
Ps: Vím, že jsem tu měla spostu chyb....ať už pravopisných nebo překliků....na mou obranu: většinou jsem psala po večerech nebo jsem při tom sledovala film. Bez ohledu na tyto chyby snad se líbilo.
PPS:Ps:Berte v úvahu, že vše na mém blogu chrání autorská práva (stejně tak i tento příběh). Pokud ho někdo zkopíruje, tak si ho najdu a...








Moc hezký míšo to se ti povedlo
XD
(vanketě chybí 1-17)