,,Lenko?" Po chvíli ticha špeptl. ,,Hm?" ,,Měli bychom už jít. Za chvíli bude tma." ,,Tak jo." Odhodala jsem se. ,,Slibuju, že hned zítra,že hned zítra ráno půjdu hledat další muzikanty. ,,To ráda slyším." Měla jsem z něj takovou radost. ,,Víš, něco uvnitř mi říká, že to dokážem." ,,To mě taky!" Vzal mě do náručí a několikrát se mnou zatoči, dokud jsme nespadli. Já spadla na něj a on přímo přes pařez. ,,No....při naší šikovnosti." Chechtal se. ,,Chceš říct při tvojí!" Štouchla jsem do ně. ,,Možná..." ,,Tak už radši pojď." Držel mě kolem pasu.
Došli jsme k zámku, všude zářila světla. ,,Hlavně se drž." Objala jsem ho na dobrou noc. ,,To platí i pro tebe." Kývla jsem a rychle zalezla, kdyby nás někdo sledoval. Pelášila jsem do pokoje. Zavřeka jsem dveře a svezla se po nich. ,,ÍÍppp." Stále jsem si dnešní večer opakovala....a bylo to málo! Jen doufám, že můj plán vyjde. Pomalu jsem zalezla do postele a usnula jsem. Neustále se mi zdál ten samý sen. Byl to sen o mě a Harrym, jak tančíme. Bylo horko a na náměstí se zdržovalo jen pár lidí. Slunce svítio až pálilo a mi jsme byli rudí a spocení. Točili jsme se stále rychleji a lidé nám dokonce tleskali a smáli se na nás....ale nikde nebyli moji rodiče. Rozhlédla jsem se. Viděla jsem jen pár lidí z měst, ale né rodiče. Kde jou?Rozhlížela jsem se a přitom jsme se točili pořád rychleji a rychleji, až se všechno kolem rozmazávalo....Bolela mě z toho hlava.
Život o snech
vůbec není.
Je o činech
a to se nezmění.
Z toho snu jsem se zbudila na zemi zamotaná v peřinách. Venku už vyšlo slunce. ,,Lenko snídaně!" Mamka prošla kolem mých dveří a pokračovala dál. Fakt? Tak to tam asi půjdu takhle oblečená, že? Otevřela jsem skříň. Nasoukala jsem se do šatů a vyrazila. U snídaně jsme nentokrát nebyli sami. Dnes už tam seděli také vyslenci z jiných království. Nebylo to moc příjemné. ,,Ach tamhle ji máme." Máma se usmívala, jako nikdy. ,,Kdo to je?" Šklebila jsem se a doufala, že je to odpudí. ,,No přece vyslanci z království, kdo jiný? Budou tu s námi prá dní bydlet." Byl tak přeslazeně milá....ble! ,,Než přijedou princové?" ,,No ano! Tak už se posaď." Stčila do mě. ,,Chceš říct, že přijede pět princů?" Počítala jsem vyslance. ,,Vlastně šest." Jak to? Přepočítala jsem je ještě jednou. ,,Dva z nich jsou bratři." A já chudák budu na roztrhání.
,,Jasně." ,,Uže jste jí řekla o našem králi?" Rval se o slovo jeden z vyslanců. ,,Na to bude dost času...ostatně jí o něm budete moci říct sám." Kývl. ,,Nyní vám ukážu vaše pokoje. A Lenkto?" Zpozorněla jsem. ,,Ty máš zatím volno." ,,V-volno?" ,,No jistě! Můžeš dělat, co chceš....ovšem podle pravidel." ,,Můžu jít do města?" ,,No jistě..." Zajásala jsem. Už jsem chtěla vyběhnout, ale táta mě přitáhl za rukáv. ,,Je ti doufám jasné, že se Harrymu nepodaří ty peníze sehnat." ,,Víš, co se říká tati? Nikdy neříkej nikdy!" Odstrčila jsem ho.
Vyběhla jsem do města, abych Harryho našla. Musela jsem projít několik ulic, než jsem ho uviděla. ,,Harry!" Mluvil s nějakýma klukama. ,,Lenko! Lenko?" Divil se. ,,Mám na pár minut čas.." Skočila jsem mu do náručí. ,,Tak to je parádní! Rád bych ti představil moje nové přátele....budou se mnou hrát." Postupně je všechny vyjmenoval. ,,Úžasný." Konečně jsem zase nabila pocitu, že máme naději. ,,Máme už pár písní a dneska večer začneme hrát spolu." ,,Já ti vždy věřila." Objala jsem ho. ,,A vím díky." ,,Nemusíš. Nám z toho taky něco kápne." ,,Měl bys ještě něco vědět..." Odtáhla jsme ho stranou. ,,Už máme na návštěvě vyslance z království." ,,No a?" ,,Co když táta přistoupil na tu dohodu jen proto, že věděl....spíš si myslel....že nemáme žádnou šanci? Co když zase ustoupí, když je seženeme?" ,,No tak. Tvůj táta je čestný...nebo ne?" Utěšoval mě. ,,Tím si už bohužel nejsem tak jistá." ,,Ale...." Hladil mě po vlasech. ,,Nepodceňuj ho....nepodceňuj nás!" Vrátili jsme se k ostatním.
Chvíli jsme si povídali, a pak jsem se radši vrátila. ,,Nevadí ti, že večer budu s klukama?" Byl mě doprovodit Harry. ,,Jistě, že ne! Děláš to přece pro nás....čím víc vyděláte tím blíž si budeme." ,,Dobře. Už se radši stáhnu, abych jednu nechytil." ,,Jasně." Zasmála jsem se s trochou strachu v hlase. ,,Tak zatím ahoj." ,,Čau." Pustila jsem ho a vrátila jsem se do zámku.
Jediný muž silnější,
silnější než král,
je žhavější,
než se kdy kdo zdál.
,,Tak tady jí máme." Vedla ke mě jednoho z vyslanců. Nenápadně jsem začala couvat. ,,Tento pá ti poví důležité informace o jeho království a princi. Ptej se na cokoli chceš. Usnadní ti to rozhodování." A už jsme za u toho! Božéé!!! ,,Ano mamy..." Skopila jsem hlavu a odebrala se s vyslancem do salónku. Určitě mám za potřebí poslouchat kecy o království, který neznám a princi, co se mi už teď hnusí.... ,,Takže naše království by bylo pro vás tou nejlepší volbou, protože...." Tak a mozek vypnout! Usilovně jsem myslela na cokoli jiného...třeba na svou svatbu s Harrym. To je ono! Takhle se snadno odreaguju.
Nakonec to uteklo hodně rychle a já se probrala až v okamžiku, když do mě drzkl. ,,Máte nějaké otázky?" ,,Emm.... ne! Myslím, že váš výklad byl značně vyčerpávající. Nechám si to projít hlavou." Usmáala jsem se a doufala jsem, že už budu mít klid....jenže za dveřmi už stál další, celý žhavý, aby mi o svém království taky nakecal samé blbosti, co stejně nepotřebuju....ach to bude dlouhý den! ,,No inu, kde jen začít?" Drbal se na hlavě. ,,Naše království v čele s panem králem a princem...." Tohle né! Bože zač mě trestáš. Částečně jsem usínala nebo se pokoušela zabavit se, aby si toho nevšimli. Jenže to nebylo vůbec nic platný. Za pár minut už jsem měla hlavu, jako balón. Počád jsem koukala na hodiny, kdy už bude konec. A to se ještě každý zeptal, jestli nemám otázky. Omg to snad ne! Jak si může myslet, že se ještě budu ptát? To vážně není normální.
Když už jsem to měla konečně za sebou ani jsem nedokázala odejít. Jen jsem tak seděla a koukala do prázdna. Jako bych si najednou uvědomila, o co rodičům jde... Chtějí, abych uznala chybu a zamilovala se do těch rádoby fajn kluků. Už jim nejspíš přeskočilo. Já se jen tak nevzdám! Npadla mě další bezva věc....máme tady spoustu serepetiček a určitě si nikdo nevšimne, když se jich pár vypaří... Musím si jen najít vhodnou dobu, kdy je odnesu, aby si toho nevšimli.
U večeře měla máma moc práce s hosty, takže si ani nevšimla, jak jsem znuděná. Při první příležitosti jsem utekla z jídelny do salónku. Ještě jsem se ujistila, že mě nikdo nesledoval a pak jsem nabrala do šatý různé lapače prachu z poliček. Ohlédla jsem se na vypleněný pokoj a zavřela za sebou dveře. Vyběhla jsem nepozorovaně ven a šla rovnou do zastavárny. ,,Dobrý den." Rozhlédla jsem se po krámku. ,,Jen minutku!" Ozvalo se ze skladu. ,,Tak co pro vás můžu u.... Princezno?" ,,Jo ehm to jsem já." ,,Co tady děláte tak sama a v tuto noční hodinu?" Divil se stařík. ,,Potřebovala bych peníze." ,,Vám snad na zámku docházejí?" ,,Ne. Nejdeče o zámek, ale o mě! Potřebuju je já." Vysypala jsem na stůl všechny věci. ,,Kolik mi za to dáte?" ,,No nevím....Nebudou se rodiče zlobit?" ,,Pokud se to nedozví tak ne." Mrkla jsem. ,,No dobře." Rychle určil předběžnou cenu. ,,Nemůžu vám dát tolik, kolik je jejich skutečná cne, ale dám vám dvacet zlatých a pět stříbrných.....Vím, že to není nic moc." ,,Beru!" Vykřikla jsem nadšeně. ,,Neukvapte se. Jinde byste za ně dostala víc." To je teda obchodník. ,,Řekla jsem, že beru." Vzala jsem peníze a šla jsem najít Harryho.
Láska je vír,
vír emocí,
klidnější než mír,
však my jsme z ní divocí.
Když nad tím tak přemýšlím, nebylo to vůbec těžké. I ve tmě se totiž dal využít sluch. Krásná píseň, několik hlasům a všechny dokonale sladěné....Tam bude! Běžela jsem a občas se mi podařilo narazit. V té tmě toho nebylo moc vidět. Jen jsem se bála, že ty peníze někde vytratím. Už jsem byla blízko a pak jsem to uviděla. Všude kolem Harryho a kluků stály lidé. Každou chvílí tam někdo hodin nějakou tu minci. Přišla jsem k davu. Prorvala jsem se až k nim. Všechny svoje peníze jsem tam hodila a Harry hned vykulil oči. Přestal hrát, ale ostatní pokračovali. ,,Kdes to sehnala?" ,,Taky mám svoje možnosti, jak se dostat k penězům." Zamrkala jsem. ,,Tušíš vůbec, co jsme teď dokázali?" Vzal mě do náručí. ,,No co?" ,,Že láska vždy zvítězí!" ,,Jako bys snad o tom pochyboval." Objímala jsem ho stále pevněji a pevněji.
Ještě zahráli pár písniček a pak jsme se s Harrym vypařili. Nešli jsme moc daleko, protože jsem se musela brzy vrátit. Za chvíli o samotě bychom dali vše. Utekli jsme za jednu starou budovu. ,,Kolik nám ještě chybí?" ,,Tak pár zlatých." ,,Kolik je pár?" Ten fakt neumí mluvit přesně. ,,Zhruba deset. Ještě jsem to nepřepočítával." ,,Takže mám už tátovi říct, že ty prachy máme?" Byla jsem natěšená, až mu to vmetu do tváře. ,,Ještě ne. Co když pak ten zbytek neseženeme. Jak by to mohlo vypadat..." ,,Tak jo. Počkám až je vážně dostaneme." Kývla jsem. ,,Taky se těšíš, co." ,,No jasně!" Kdo by se taky netěšil, že.







