close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Pravá láska přetrvá rány osudu (úvod)

1. června 2013 v 14:44 | WhitEvil |  Pravá láska přetrvá rány osudu
Poznámka autorky: Příběh věnuji kamarádce Lence. Doufám, že bude spokojená...


Hradby vězní v sobě smutek,
vězní lásku bezmeznou.
Dál jí vězní, skutek utek.
Lásku však nikdy nevezmou.

Venku prší a já musím tvrdnout doma. Pozoruji kapky deště, jak máčí okno a vítr, jak ohýbá stromy. Měla bych něco dělat, ale co? Nechci vyšívat, nechci se učit na nějaký hloupí nástroje a rozhodně se nechci učit tanci! Tanec má být o tom, že svými pohyby vyjádříte hudbu, ale pro mé rodiče jsou to jen přesné kroky, co se MUSÍ dodržovat. U nás na zámku všechno děláme podle etikety. A nejhorší na tom všem je, že za pár dní mi bude 18. Spousta lidí by jásala, že už jsou plnoletí, ale já ne. Jakmile přijde den mých narozenin, naši se mě pokusí vdát za každou cenu. Týden, co týden, k nám přicházejí dary a nápadníci se předhánějí. Nikdo se nestará, co chci já! Nikdo se nestará, jestli jsem zamilovaná.
Já totiž nechci zádnýho prince, bohatýho šlechtice či co. Já miluju někoho, kdo pochází tak nějak z nižší vrstvy. Rodiče by řekli, že je to chudák nebo žebrák, ale já bych řekla, že je to umělec! A jen proto, že se nenarodil do správné rodiny je všemi odsouzen. Jmenuje se Harry. Už od mala jsme se kamarádili a nikomu to dosud nevadilo. Jenže s naším věkem přibývají i starosti a povinosti. Sice se nám daří se spolu stýkat, ale to se zanedlouho změní. A dnes, když bychom spolu mohli být, musí pršet.
,,Má paní." Ozve se klepání za dveřmi. ,,Vstupte." ,,Omlouvám se, že ruším, ale už je připraven oběd." No tohle jsem přesně potřebovala...oběd s rodiči! Budou povídat o tom, že bych si měla vybrat budoucího ženicha. Bože! ,,Jistě, hned jsem tam." Zachovala jsem klid. Rukou jsem přejela po okně a pak jsem odešla.

Harry: I když pršelo přišel jsem na naša tajné místo. Přesně podle dohody. Jenže, jak se dalo čekat, Lenka nepřišla. Čekal jsem skoro hodinu, že jsem to vzdal. Mohl jsem vědět, že ji nepustí....ne kvůli počasí, ale kvůli mně. Už to není, co bývalo. Fakt mě to štve. Naší lásce brání osud...ona je na vrchu a já až vespod. Stejně jí budu mít rád, ale spolu asi nebudeme. Já se s tím nesmířím nikdy, ale co ona? Možná jí dokážou přesvědčit.... Konec konců, když přivedou nějakého fešného a bahatého prince, může se zamilovat do něj. Pak už bude naší lásce konec.
Lenky výhoda je, že si jde za svým cílem.....nevýhode je, že se mnohdy nechá obalamutit vlivem ostatních. Holt budu muset počkat na zítřejší ráno. Vstanu brzy a tajně se sejdeme. Už to děláme roky, takže to je celkem promyšlené: Od čtyř hodin ráno Lenka svazuje povlečení, aby mohla slézt dolů. Já mezitím hledám cestu, jak se k zámku dostat. Scházíme se kolem páté a chodíme na naše tajné místo, kde spolu strávíme hodinu a pak jí pomáhám dostat se zpět do svého pokoje. Obvykle se scházíme i odpoledne, kdy má povolené vycházky. Po večerech jí zpívám pod okny dokud neusnu.

Oči vězní,
oči vězní slzy.
Bez lásky, bez ní
život omrzí.

Lenka: Sešla jsem dolů a posadila se k prázdnému stolu. Na jedné straně seděla matka a na druhé otec. Bylo takové ticho, že bylo slyšet i cinkání příborů. ,,Tak Lenko už ses rozhodla?" Vyzvídala mamka. To ticho bylo vlastně fajn. ,,Ne. Já se ani rozhodovat nebudu!" ,,Uvědomuješ se, že oni sem přijdou?" Rozčilovala mě. ,,Uvědomuješ si, že je mi to jedno?" Odešla jsem. ,,Lenko? Jak se to chováš?" Vstala matka. ,,Pardon." Uklonila jsem se. ,,Omluvte mě." Zaxichtila jsem se. Když jsem vyběhla do svého pokoje, zabouchla jsem dveře. Div se nevysypalo sklo. Naštvala jsem se a praštila jsem do stolu. Na něm shodou okolností leželo vyšívání. ,,Do háje se vším!" Vykřikla jsem. Rozbrečela jsem se a praštila jsem sebou na postel. Naši mě určitě slyšeli. Večer se musím sejít s Harrym. Měli bychom se domluvit na tom, co s námi bude dál. Plakala jsem víc a víc.
Venku se setmělo a všichni na zámku už spali. Když jsem se ujistila, že mě nikdo nespatří, vyšla jsem ven. Měla jsem přes sebe jen slabý kabát. Harry byl, jako obvykle u kašny. ,,Co tu děláš?" Divil se. ,,Ahoj." ,,Myslel jsem, že se sejdeme až zítra." ,,Já taky, ale vyskytly se problémy." ,,Jaké? Co se stalo?" Posadil si mě na sebe. ,,Naši si za tou svatbou stojí. Jsou hrozně paličatí." ,,To nevadí. My to zvládnem." Smál se. ,,Přece nemůžou vzdorovat lásce." Hladil mě po vlasech. ,,Jdeme." Vzal si kytaru a šli jsme na naše tajné místečko. Bylo daleko od hradu, od města, od všech starostí.
Sedli jsme si do trávy. ,,Dneska jsem složil píseň." Chlubil se. ,,Je o tobě." Milovala jsem, jak dokázal pomocí pár tónů a slov vytvořit něco tak dokonalého. Tolik pocitů a myšlenek do světa pouštěl s kažnou písní. Když skončil tvářil se skromně. ,,Aale ještě to není úplně ono. Měl bych pilovat." ,,Blázníš? To je nádherný!" Políbila jsem ho. ,,Fakt?" Byl hrozně rád. Koukali jsme se do korun stromů nad námi. ,,Dneska jsem si vydělal dost peněz." Harry vždy hrál a hodní lidé mu dali sem tam drobné. Většinou nic velkého, ale on to nevzdával. Měl vážně talent. ,,Fakt? Tak to jsem ráda." ,,Mohl bych tě někdy vzít na večeři….nebo ti koupit nějaký šperk…. nebo ti dát prostě to, co na zámku nemáš." Věděl, že dostávám snad všechno. ,,Tak když koupíš svoje srdce…" ,,Srdce? To už přece dávno máš." ,,Správně. To je vše, co chci."
Dál jsme hleděli na krásně rozkvetlé stromy. ,,Dám ti ten nejhezčí květ!" Rychle vstal. ,,Ty přece rostou vysoko." ,,Fajn. Já pro něj vylezu." Drápal se na strom. Když po páté žuchl vzdal to. ,,Fajn…nechám to na jindy. Ale slibuju, že ho dostaneš." Ehm…ty jedho slibi jsem dobře znala. ,,Dobře." Znovu si sedl a pak jsme si ještě dlouho povídali. Fakt nám bylo hezky. Jakmile jsem začala zývat, uznal, že se vrátíme. Celou cestu mě zahříval. ,,Byl to krásný večer." Prohlásil u zámku. ,,Vím." ,,Uvidíme se ráno?" ,,Hm….Když ti nebude vadit, že ti usnu." Zasmála jsem se. ,,Už jsem si zvykl." ,,Hale!" Šťouchla jsem do něj. Pak jsem ho naposledy políbila na dobrou noc.

V nejvyšší věži
velmi zasmušilý král
svou dceru střeží,
jak tvoří s chlapcem pár.

Přes dveře jsem sledovala, jak mizí ve tmě. Vyběhla jsem do svého pokoje a usnula jsem. Až ráno mi došlo, že spím na zemi. Měla jsem už dávno být na schůzce, takže jsem místo svazování prostěradel slezla po římsách. Jen tak tak jsem ho zastihla. ,,No? Měl jsme dojem, že nedorazíš." ,,No víš já….Promiň, že jdu pozdě. Usnula jsem." Objal mě. ,,Mezitím jsem měl čas tu píseň doladit." ,,Fajn tak to si ráda poslechnu." Harry začal hrát….
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se?

Ano. 100% (5)
Ne. 0% (0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama