close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Příběh začarovaného deníku (1)

15. června 2013 v 21:42 | WhitEvil |  Příběh začarovaného deníku

A je to tu. Další nudný víkend doma. Spát se mi nechce, jíst se mi nechce a nuda mě žere! V pondělí si zas budu stěžovat, že víkend chci a tak pořád dokola. Můj život stojí za houby! Na živu mě vlastně drží jen všichni ti lidé, co potřebují pomoc...mojí pomoc. To je smysl mého života. Bohužel dneska nikdo nevolá, nepíše...všem je fajn. V telce zas běží samý kraviny a v lednici je jen máslo a kyselý mlíko. Zavolám si pro pizzu a čekám u dveří. V břiše mi kručí.
Ani né za pět minut někdo zvoní. ,,To byla rychlost." Otevřu dveře. Před brankou vyhlíží nějaký podivný chlápek. ,,Vy pizzu nevezete?" Vykouknu ven. ,,Ne. Slyšel jsem, že se umíte perfektně vcítit do lidí a pomoct jim...někoho takového bych potřeboval." Konečně nějaký job! ,,Tak půjdete dál?" Otevřu mu. ,,Víte...ehm..spíš bych potřeboval, abyste jela se mnou." Tajnůstkaří. ,,Tak já si jen vezmu svetr." Doufám, že ta práce bude stát za to.
Nasedla jsem do tmavé limuzíny. Usoudila jsem, že je bohatý...to by mi mohl dát příplatek! Jeli jsme několik hodin, ale tajemný muž nechtěl o ničem mluvit. Z okna se dívat nedalo, ani hudba nehrála... Ticho jako v hrobě nepřerušilo nic. Byla to rozhodně nejnudnější jízda mého života. Vystoupila jsem z auta a spatřila doslova palác. ,,Páni!" Rozhlížela jsem se. ,,Žijete tu sám?" ,,To ne! Zbláznil bych se tu nudou!" Vedl mě hlavními dveřmi. ,,Se mnou tu bydlí má žena Blanche a naši synové." Uvnitř byl dům ještě krásnější. ,,A také naše služebná." Ukázal na starší paní. ,,Skoro nic nedělá, ale co bychom mohli chtít po dáme v jejích letech." Vylezli jsme po schodech nahoru.
,,Neřekl jste mi vaše jméno." Zajímala jsem se. ,,Nepotřebujete ho." Otevřel dveře do místnosti s křeslem a stolem. ,,Posaďte se." Pak se vypařil. Když byl pryč přes deset minut, chtěla jsem ho jít hledat. ,,Promiňte to zdržení...nemohl jsem to najít." Položil na stůl jakousi malou knížku. ,,Co je to?" Naklonil se ke mě. ,,Začarovaný deník." Instinktivně jsem se zasmála. ,,Chápu, že tomu není lehké uvěřit. Skrz tento deník je možné komunikovat s jiným světem. Pokud to dokážete odměna vás nemine." Polkla jsem knedlík v krku. ,,Promyslete si to...vkládáme do vás velké naděje." Deník mi podal. ,,Dnes večer tu přespíte a ráno chci znát odpověď." Položil přede mě tužku. ,,To nejde! Nemám tu žádné své věci." ,,Jane vám něco dá. Když vás cokoli napadne napiště to tam...uvidíte, co se stane." Odešel.
Večer jsem ani nejedela. Osprchovala jsem se ledovou vodou, abych se probrala a pak jsem si lehla do postele. Nemohla jsem usnout...stále jsem na ten deník musela myslet. Měla jsem ho hned vedle postele... Do noci jsem se převalovala a pak jsem to vzdala. ,,Ach bože, co to dělám." Vzala jsem ho a četla zápisky v něm...
10.1. Subjekt byl zavřen a lékaři jej pozorně sledují.
1.2. Podle pečlivých pokusů lékaři došli k závěru: Subjekt je zrůda a musí být pečlivě hlídán.
2.4. Rada rozhodla, že subjekt bude popraven 5.12. tohoto roku, kvůli jeho nezvladatelnosti.

Oči mi přejížděli po řádcích. Další byli dopsány cizíma rukama a přeškrtány...zřejmě nepomohli. Zavřela jsem deník a lehla si. Musela jsem nad tím stále přemýšlet. Koukala jsem do stropu a pak mě to napadlo... Napíšu tam taky a uvidím, co se stane...

3.5. Subjekt dělá pokroky. Hlídání se zmírňuje.

Čekala jsem, co se stane...pak se tam začala objevovat slova psána cizí rukou.

Takhle to nefunguje! Musíš pomocí deníku komunikovat s mým okolím. Musíš mě nějak dostat pryč, ale rychle! Dříve, než to zjistí...
Poslední slova byla rozmazáma. Snažila jsem se znovu navázat kontakt, ale marně. Nejspíš ho hlídají. Zavřela jsem oči. Ráno si budu muset promluvit s tím pánem...

Jako první jsem otevřela deník...beze změny. Seběhla jsem tedy dolů. Hledala jsem ho. ,,Co to je za věc?" Vrazila jsem mu deník do ruky. ,,Vidím, že už jste psala." Usmíval se. ,,Ano, ale jak je možné, že se mnou může komunikovat?" ,,Vlastní deník také." Prohlédl si mé šaty a já si teprve teď uvědomila, že jsem ještě v noční košili. ,,Neměla byste se nejprve převléci?" Usmál se. ,,No...jo." ,,Pak se stavte v mé kanceláři a já vám všechno vysvětlím." Převlékla jsem se hrozně rychle a pak jsem vběhla k němu. ,,To byla rychlost." Mnul si ruce. ,,Jasně." Sedla jsem si. ,,No vidím, že si už zapisovala." Prohlížel si deník. ,,Jo a odepsal!" Byla jsem na sebe pyšná. ,,No vlastně tohle se tam objeví pokaždé." Jak ten umí zkazit radost. ,,Tak co mám teda udělat? Pořádně jste mi nic neřekl." ,,Mělas na to přijít sama." Položil ho zpět přede mě. ,,Musíš navázat kontakt s jejím okolím." ,,Ale kdo to ksakru je?" Ským by se tak mohla...počkat mohla? ,,Jejím okolím?? To znamená, že to není kluk?" Divila jsem se. ,,Ano." ,,Řekněte mi o ní víc!" Naléhala jsem. ,,Nemůžu. To si musíš zjistit sama... Do práce!" Vyhnal mě.
Narvala jsem si do pusy chleba a šla do pokoje. Jestli něco byla výzva mého života, tak tohle!

Hej! Ty tam!
Naškrábala jsem do sešitu. Ještě, aby tam někdo byl.
Rozhodně s tebou nebudu mluvit.
To je namyšlenec.
Proč jako ne?
Nevzdám se.
Tak heleď se holčičko! Možná ostatní obalamutíš tím svým neviným vzhledem, ale já jsem tě prokoukl! Vím, co se skrývá v tobě takže bejt na tvým místě, nemluvím s nikým...jen to zhoršíš!
Po rukou mi naskočila husina. Co je ta holka zaš? Dala jsem deník na stůl, lehla jsem si na něj a odpočívala. Byla jsem dost vyděšená. Co je ta holka zač? A proč chtejí všichni její smrt? Žaludek jsem z toho měla, jako na vodě. Musím hlavně v první řadě navázat kontkat s ní, ale to půjde dost těžko. Určitě se bojí okolí a nedůvěřuje nikomu. Po tom množství marných pokusu bych se jí ani nedivila.
Jane vešla do pokoje. ,,Pardon. Neviděla jste pana Rodgersna?" Tak takhle se jmenuje. ,,Ne, ale zrovna za ním mám namířeno." Uklonila se a zavřela. Já jsem mezitím náhodně otevírala dveře...bez úspěchu. Pak jsem narazila zřejmě na jeho syna. ,,Omlouvám se, ale pomohl byste mi?" Zastavila jsem ho. ,,Jistě." ,,Potřebovala bych mluvit s vaším otcem." ,,V jaké souvislosti?" ,,Ohledně deníku." Chytil mě za ruce. ,,Budu vám s tím moci pomoc i sám." Odvedl mě do tmavé místnosti. ,,U nás je to ale zakázáno." Posadil mě do křesla. ,,VÍte já se s ní potřebuju spojit...poznat ji! Jinak jí nedokážu pomoct." ,,Já to chápu. To jen můj otec stále žije v doměnce, že si na to musíte přijít sami." Sedl se ke zdi na druhé straně. ,,Nejdřív si musíš představit, jak jí asi je, jak se cítí a pochopit její myšlení.
Všude v místnosti zhasla světla. Ze stropu vypadly mříže a pode mnou se z ničeho nic objevila sláma. Na rukou jsem měla pouta a nemohla jsem se hýbat. Stále jsem tam toho kluka ve stínu. Přemýšlela jsem, co dělat v této situaci. Pokusila bych se vůbec o něco? A o co? Koukla bych se vůbec do deníku nebo bych ho tam jen tak nechala? Je má snaha o její záchranu marná? Proč by měla být v něčem takovémhle? Jak jí mám z toho vězení pomoct?
Proč já vezmu vždycky tu nejhorší práci? Pokusila jsem se vymanit z pout. ,,Notak děvenko. Děláš, jako by se snad odsud dalo uprchnout." Mluvil ten kluk. Nejspíš to byla součást jeho role. ,,Co jsem udělala, že mě tu vězníte?" Pak vstal a přitiskl svůj obličej na mříže. Světlo mi ukázalo jeho děsivý výraz. ,,Tvoje chyba byla podlehnout. Podlehnout tomu netvorovy v tobě. Proto půjde taky na šibenici!" Přitiskla jsem se ke zdi. Světla se rozsvítila. ,,Doufám, že jsem ti nezpůsobil šok." Už se zase smál. ,,To je dobrý." Oklepala jsem se. Mříže vyjeli nahoru. ,,Mělo by to trochu pomoct." Vyvedl mě ven. ,,Tátovi o tom an muk." Mrkl. Já jsem přikývla.
Čapla jsem deník a začala do něj psát dál...tentokrát to musí vyjít!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama