Příběh začarovaného deníku (6)

19. června 2013 v 14:33 | WhitEvil |  Příběh začarovaného deníku

Byla mi zima, ale přesto mě na rukou pálili provazy. Nohy už jsem ani necítila...všimla jsem si, že zmodrali. Kolem postávali několik lidí. Koukla jsem se na své ruce-ramena byla stále od krve. Měla jsem strupy i jizvy.

17.5. Dnes subjekt začal pomalu vnímat okolí. Den co den se její ruce lepší. Řekli bychom, že za pár dní bude schopna znovu utéct. Budeme ji hlídat.

Z očí jsem cítila nepříjemný pocit pálení. To byli nejspíš výpary a desinekce, kterými mě ošetřovali. Mo jsem nepochopila, proč se o mě tak strají, když mě pak zabijí. Mohli mě prostě nechat, tak proč to neudělali? Rozhlížím se po místnosti. Okno, kterým jsme utekly, bylo zamřížované. Byla tu lepří opatření a dokonce i zámek byl vylepšen. Tentokrát jsem měla opravdu strach. Bála jsem se o Susan, že se nestihne převtělit....že já nesthnu utéct.
Večer mě konečně nechali na pokoji. Celý den mě pozorovali a tak jsem byla nervózní. Byla jsem jako nějaká atrakce. Bylo pozdě, ale já stejně doufala, že se objeví. Vlastně jsem tak nějak čekala, kdy. Chtěla jsem ho zase vidět, chtěla jsem se mu omluvit, že jsem ho dostala do problémů. Bůhví, jestli už není mrtví, jestli ho nechytli. Přes mříže svítil měsíc. Byla klidná noc....a on tu nebyl.
Ráno jsem se vzbudila brzy. Možná to byla ještě noc. Někdo mi svítil baterkou do obličeje. ,,Chci spát!!" Převalila jsem se a snažila jsem se to nevnímat. ,,Opravdu?" To byl on! On přišel! Málem jsem vyletěla z kůže. Chtěla jsem jít k mřížím, ale kvůli provazům jsem se málem přizabila. ,,Pomůžu ti." Vytáhl nůž a přeřízl je. ,,Moc se za to omlouvám! Omlouvám se za všechno." ,,Ona se ještě nevrátila?" První co řekl. To myslí vážně? ,,Ne. Teď jí musím dostat pryč." Byl mnou sklamaný. ,,Proč ses pro mě vrátil?" Mnula jsem si přeškrcené ruce a poraněné nohy. ,,Chci dokončit, co jsem začal. No a taky nechci mít pocit, že jsem selhal." Usmál se.
Zvedl mě ze země. Nohy se mi pomalu začali dávat do normálu, ruce už fungovali. ,,Proč tu nikdo není?" ,,Studují tvoje záznamy. Nemají čas." Mříže otevřel jen jejich stiskem-rozzlomil zámek. ,,Fakt si stejný!" Užasla jsem, jak to zvíře v sobě dokáže ovládat. ,,Jo." ,,A to se nebojíš, že to zjistí?" Zavrtěl hlavou. ,,Mě na to nikdo za ty roky nepřišel. Podepíral mě, abych mohla jít. ,,Kudy teď?? Na okně jsou mříže." ,,Myslíš?" Kývl hlavou směrem k oknu. Mříže leželi na zemi. ,,Pro nás neexistují zábrany!" Bylo mi s ním tak dobře. Dával mi jakýsi pocit bezpečí.
Venku bylo jasno. Měsíc osvítil daleké okolí. ,,Dojdeme k lesu a pak si odpočineme." Navrhl. Nebyla jsem jsem dost silná, abych louku přešla. Padala jsem čím dál častěji. ,,Tak si dáme přestávku." Položil mě na zem. Zhluboka jsem oddechovala. ,,Jak se vlastně jmenuješ?" Naklonil se nade mě. Jeho dech mě šimral na nose. ,,Kayleight." Přibližoval se blíž. ,,Au!" Něco mě píchalo do zad. Zvedla jsem se tak rychle, že jsem ho praštila. ,,Promiň!" Vytáhla jsem stéblo. Zahodila jsem ho. Vzpomněla jsem si na Susan. Ona ho miluje...co teď?
Chtěla jsem ho přivézt na jiné myšlenky. ,,Jak se jmenuješ ty?" Ani nestihl odpovědět. Doslova mi vrazil jazyk do pusy. Chvíli jsem se bránila....pak jsem se zmohla jen na pár slov. ,,Co to děláme?" Jeho ruce ze mě svlékly oblečení. ,,Normální lidi." Líbal mě dál. Susan mě za tohle zabije! Určitě to teď vidí!! Jenže mě se to přece jen celé líbilo. Bylo mi příjemné cokoli, co dělal. Nechtěla jsem od něj, nechtěla jsem to ukončit.
Po hodině vášnivých poliků jsme oba leželi nazí na zemi a oddechovali. Do těla se mi vryla bolest. Všechny svaly se mi stáhli a já řvala. ,,Dost! Neboj!" Držel mi pusu, abych nebudila rozruch. Pak se začal svýjet bolestí taky. Nabila jsem vědomí až ráno. On už byl dávno pryč. Rozhlížela jsem se. To snad ne! Nejhorší zážitek mého života! Natáhla jsem na sebe oblečení...spíš jen roztrhané kusy látky. Pomalu jsem vztala.
Dál jsem pokračovala k lesu....sama....bez něj.... jen mě využil! Cestou jsem kopala před sebou kámen. Zaslechla jsem slabé zvuky. Zastavila jsme se a napla uši. ,,Kayleight!" Slyším dobře? Je to jeho hlas? ,,Kayleight?!!" Někdo mával. Byl to on? Rozhlédla jsem se, jestli je v okolí někdo jiný. Rozeběhla jsem se směrem k němu. ,,Jackpot!" Řval, jak na lesy! Nechápala jsem, co tím myslí. ,,Našel jsem vesnici!" ,,A to je nám platný, protože...." Stále jsme tápala. ,,V tý vesnici je nemocnice! Právě teď je tam několik nemocných...těžce nemocných...lidí. Susan se do nich může převtělit!" Běžel ke mě. Měla jsem radost! Vlastně měla??
Byl to divný pocit, jako bych to chtěla, ale i nechtěla. Hrozně se mi z toho motala hlava. Sedla jsem si. ,,V pohodě?" ,,Jo. Jen co se stalo v noci?" Koukal nechápavě, jako by si na to snad nepamatoval. ,,Když jsme spolu...tento..." Pořád mu to nedocvaklo! Ten má teda vedení!! ,,Ty svalové křeče, ta bolest! Co to bylo?" Sedl si ke mě. ,,Zatím řekněme, že nic." No to je teda super! ,,Jak to nic!" Zavrčela jsem na něj. ,,Já zatím nemůžu říct, co, ale mám tušení...takovou teorii." ,,A prozradíš mi jí?" Naklonila jsem se k němu. ,,Klidně." Byla jsem jak na trní. ,,Jenže né teď." Znovu mě vytočil. ,,Postaráme se o Susan a pak si o tom můžeme rozumně promluvit." Zvedl mě z trávy. ,,Pokračujeme." To je fakt zlý sen!!
Nemocnice byla snad na měsíci nebo co. Pořád jsme šli a šli, ale nemocnice nikde. ,,Jak je to daleko?" ,,Tak, že tě budu muset nést." Smál se. Mě to teda k smíchu nepřišlo. ,,No tak to se těším." Konečně jsme objevili známky civilizace. ,,Je na konci vesnice." Jeho klid tak mít. ,,Jak je ta vesnice velká??" ,,No tak, jako středně velké město." ,,Pfff?" Už z toho pomyšlený jsme se kácela. ,,Řýkám, že tě ponesu." ,,Nechci ti něco udělat." Smála jsem se. ,,Uděláme z toho závod." Navrhl. ,,Z toho, kdo dřív umře?" Zasmál se. ,,To zaručeně vyhraju!" Chechtala jsem se.
Vesnice byla obří a všechny ulice vypadali stejně! Úplně stejně!! ,,Můžeme si orazit?" Už jsem to nemohla vydržet. V žaludku mi kručelo a v puse vyschlo. ,,Ne. Musíme tam dorazit včas! Už jim nezbívá moc času." Táhl mě.
Takovou dobu bylo slyšet jen naše odfukování. ,,A kdo tam je?" ,,Co? Kde?" Vzpamatoval se. ,,V nemocnici." ,,Je tam starší žena-už je tam prý několik let. Jmenuje se Blanche a je hrozně milá. Je mi jí líto. Pak tam je muž zhruba kolem 30-40 let. Ten je taky už nějakou tu neděli v kómatu. A nakonec malá holčička. Nemá žádné rodiče ani příbuzenstvo. Toulá se často sama po ulicích. Nevím, proč tam je, ale už je tam prý poněkolikáté. Chodí tam čím dál častěji a když nepřijde sama, někdo jí přinese. Taky jí už nabízeli ubytování...domov, rodinu, ale ona odmítla. Pokaždé odmítne." Byl z toho tam smutný. Nikomu by nedělalo dobře mluvit o smrti...zvlášť, když jí tak trochu potřebujeme.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama