I když mi bylo hrozně, přinutila jsem se druhý den jít do školy. Od rána na mě všichni pohlíželi divně. Z těch jejich pohledů mi vážně bylo špatně. Nejvíc se mi vysmívali kamarádky Patricie, které se to ani nesnažili schovat. Nebylo jim to vůbec trapné, když jsem je slyšela. Přes to přeze všechno jsme se ještě držela. Niall byl ten den ještě krásnější, než kdy jindy. Měla jsem na něj takovou zlost, ale zároveň jsem ho chtěla políbit. ,,Pav?" Obešel moji lavici. ,,Včera ses nějak vypařila. Bylo ti něco?" Nějak moc se o mě staral. ,,Jo tohle...Chtěla jsem si pár věcí promyslet." Usmála jsem se, aby neviděl mou bolest. ,,Když to říkáš. Hlavně musíš vědět, že tu pro tebe vždy budu." Poklepal mi na rameno. ,,Fakt jsem v pohodě. Dík." Už se mi zase chtělo brečet. Jen mluvit s ním mi působilo bolest.
Hrozně mě štvala Patricie a celá ta její parta. Jak já se jí chtěla pomstít!! ,,Hej!" Po škole na mě zavolal Niall. ,,Jo?" Viděla jsem, že ona šla těsně za ním. ,,Nechtěla bys jít s námi na pizzu?" Chytil mě za ruce. Měl holku a přes to jevil zájem...nebo jsem si to jen namlouvala? ,,Když já pospíchám domů." Snažila jsem se z toho vykroutit. ,,Jo, ale já tě zvu!" Přemlouval dál. ,,Nenech se prosit." Naléhal. ,,Klidně půjdu, ale slib, že si jí dáme napůl. Na Patricii bylo vidět, že žárlí. Chybělo jen trochu a pukla vzteky! ,,Tak od čeho jsme kmoši." Vzal mě kolem ramen. ,,Nialle, zlato?" Vystrnadila mě od něj, ale stále jsme se drželi za ruce. ,,Dopoledne jsi říkal, že si tu pizzu dáme spolu napůl." Držela jsem se, abych nevybuchla smíchy. ,,Ale miláčku! Víme, že ty ji sníst zvládneš, ale Pája by jí fakt nedojedla. Však ty si s ní poradíš." Vzal jí za druhou ruku. Už jsem ani tolik nežárlila.
V restauraci byl chládek. Seděli jsme všichni u oken a já se stále dívala ven. Niall seděl vedle mě a Patricii. Ostatní kluci seděli kousek dál. Všichni jsme byli při chuti, takže se nám pomalu ani všechny ty pizzy nevešli na stůl. ,,Vidíš...já říkal, že to sníš." Řekl, když v mžiku zmizela v Patricii polovina pizzy. ,,To jen, aby se to nevyhodilo." Mluvila s plnou pusou. Bylo až ohromující, jak zvládla sníst takovou horu jídla a přitom být taková vychrtlina. Určitě má tasemnici!
Po skvělém jídle jsem zamířila domů. ,,Počkej! Půjdu s tebou." Navrhl. ,,No lásko? Nemyslíš, že bys měl raději jít se mnou?" Otočila se na něj naštvaná Patricia. ,,Vždyť s tebou půjdou kluci. Pav nemá s kým jít a víš, jak to tu teď je…samý úchylci." Zamrkal Patricia se jen naštvala a odešla. ,,Nebude jí to vadit?" ,,Tak ať." Smál se Niall. Proč s ní chodí, když s ní nechce být? To by mě fakt zajímalo. ,,Dneska to bylo fajn. Příště zvu na jídlo já tebe." Poklepala jsem mu na rameno. ,,To je dobrý. Nechtěla by sis zas někdy vyjít?" Navrhoval. ,,No byla bych ráda, kdybychom si to zopakovali, ale nechci Patricii rozzuřit. Určitě by bylo hodně naštvaná a…je to přece tvoje holka." Tak trochu jsem čekala, že to třeba vyvrátí nebo, že řekne něco, co by naznačovalo, že to chce ukončit. ,,Je, ale to neznamená, že nemůžu být s tebou kamarád." ,,Jo kamarád…" To sedí! Jen kmoši! Hrozně moc mi vyhovuje být jen a jen přátelé. ,,No tak zítra ve škole." Zamrkal a vracel se domů. V normálním případě bych na něj zavolala, ale nebyla jsem si jistá, jestli by to bylo to pravé. Chtěla jsem být jeho holka! Jenže on to nechce. Nejspíš mu stačí jen tak se mnou trávit čas, ale to je vše.
Měla bych se držet zpátky, abych si ještě neublížila. Jak se říká: V lásce vyhrává ten, kdo má rád míň. A to podle mě sedí. Niall určitě tolik netrpí, jako já. Určitě netrpí vůbec, protože on má vše! On je spokojený, ale to se o mě říct nedá. Zítra mu to zkusím naznačit, ale opatrně, abych nic nezvorala. Buť mě pochopí nebo se mi vysměje, ale hůř už to rozhodně nedopadne.
Ráno jsem do školy dorazila akorát. Všichni už seděli v lavicích a čekali na učitele. Niall seděl až v řade u okna, takže jsme si moc popovídat nemohli. Naštěstí někdo vynalezl zprávy na papírcích. Načmárala jsem na malý úryvek svůj vzkaz: Patricia se na nás zlobí? A jinak nechtěl bys jít ven? Budu se doma nudit... Vyjímečně se zpráva dostala k němu bez přečtení. Nevím. Ona je poslední dobou moc žárlivá. Moc rád půjdu! Kdy se sejdem? Byla jsem ráda, že souhlasil. Konečně se mi začínají plnit sny. Nemohl bys kolem druhý přijít k nám? Navrhla jsem ze zvědavosti, co odpoví. Tak jo. Ve dvě jsem tam.
Po škole jsem měla ještě čas, abych se doma převlékla a upravila. V tom mi přišla SMS od neznámého čísla. Ty čůžo, nech ho na pokoji! To já s ním chodím a né ty! Jestli od něj necháš ruce pryč, budeš litovat! Určitě mi napsala Patricie. Jsen by mě zajímalo, kde vzala moje číslo. Rozhodně jsem hodlala na její zprávičku kašlat. Myslí si, že mě vyděsí, ale to je na omylu!! Niall nepatří nikomu a pokud jo tak jenom mě! No to bylo trochu sobecký, ale nevadí.
Doma jsem čekala do půl třetí, ale Niall nepřicházel. Možná už zapomněl, kde bydlím. To byla sice blbost, ale nic jiného mě nenapadlo. Vyrazila jsem teda za ním ven. Venku jsem čekala do tří a pak mi došla trpělivost. Vytáhla jsem mobil a naštvaně naťukala SMS. Kde jsi?! Nezapomněl jsi na mě? Už jsou tři hodiny a ty ses stále neukázal:(( Napadlo mě, že ho třeba Patricie drží, ale snad by ho napadlo odepsat, ne?
Čekala jsem pomalu další hodinu a pak jsem to vzdala. Bylo mi líto, že jsem mu vůbec věřila, že jsem mu vůbec dala šanci. Chtěla jsem možná až příliš. Za pár dní se z toho určitě dostanu a už si na Nialla ani nevzpomenu. Určitě....
Netrvalo dlouho a rozbrečela jsem se. Chvíli mi bylo jedno, že mě někdo uvidí, ale pak jsem běžela domů. Doma jsem zapnula Tv a v tu chvíli mi přišla zpráva. Akorát nebyla od Nialla. Vlastně telefon byl jeho, ale zpráva rozhodně nebyla od něj. Text ve zprávě rozhodně nebyl jeho styl...vlastně tu zprávu psal cizí člověk, co o mě nemá ani páru!! Zděšeně jsem četla text...







