close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Jaký to je (Článek)

14. července 2013 v 12:46 | WhitEvil |  moje zvířata
Asi každý, kdo má domácího mazlíčka, ví, že se při dlouhém odloučení nemůže dočkat shledání. U mě to probíhalo naprosto stejně o dovolené v Chorvatsku. Před dovolenou jsme byli o víkendu pryč také, takže jsem si svých miláčků skutečně neužila.
Skoro celou dovolenou jsem o nich mluvila a hned, když jsme přijeli domů, jsem se s nimi šla přivítat. Jakmile jsem však vešla do pokoje, kde bych normálně našla svou andulku (Endžíka), zůstala jsem stát. Klec byla prázdná, ale přesto jsem slyšela, že někdo po dně ťape. Hned jsem se rozeběhla ke kleci a pak jsem prostě jen zírala. V kleci sice byla andulka, ale místo žluté barvy měla bílou. Stále jsem však doufala, že žije. Myslela jsem si, že jen prostě vybledl (hloupé, ale tonoucí se stébla chytá).
Po několika minutách výrazného prohlížení jsme usoudila, že to můj miláček prostě NENÍ. Zmohla jsem se jen na ubohé Ahoj a beze slov došla dolů pro kapesníky. Sebrala jsem jich celou krabici a vrátila jsem se zpět. Ještě stále jsem v koutku duše živila tu absurdní myšlenku, že je Endža v pořádku. Do klece jsem strčila ruku a pak se slzami v očích prohlásila: ,,Ty nejsi Endža." Bylo to jako zjistit, že vaše dítě zemřelo...a vy jste nemohli nic dělat.
Když už jsem hystericky brečela a zalykala se, přišla máma a začala mě uklidňovat. Jenže, jak by to mohlo zabrat? ,,Ty už jsi to zjistila, viť?" Nebyla jsem schopna slova. Ve chvíli se na zemi objevila polovina krabice kapesníčků zmuchlaných do koulí. Nevěřila jsem svým očím. Několikrát jsem se štípla do ruky, ale ten sen se mi stále zdál.
Po asi 40-ti minutách jsem se mohla pohnout. Ptala jsem se na detaily, ale mamka nic víc nevěděla. Nezbylo nic jiného, než se smířit s tím, že Endžík prostě umřel. Všechno jsem si to dávala za vinu, protože jsem ho tam nechala. Trápí mě to ještě pořád.
Máme ho pohřbeného na zahradě a já si s hořkostí v puse uvědomuji, že z původní čtveřice mých zvířat zbývá jen jeden. Všichni ostatní zemřeli... I můj nejoblíbenější a nejstarší mazlíček leží pod zemí..bez rozloučení.
Rozhodla jsem se na něj zavzpomínat a budu ráda, když to uděláte se mnou:
Endžíka jsem dostala naprosto nečekaně jako své naprosto první zvíře. Byl o 11měsíců starší než můj pěti a půlletý bratr. Tenkrát jsem přišla k babičce a měla jsem hledat svůj dárek za pololetní vysvědčení. Vzpomínám si, že jsem chtěla mobil nebo stan a ani mě nenapadlo, že to bude něco takového. Prošla jsem všechny místnosti v bytě a vlastně jsem ho ani pořádně neviděla...až když mi ho máma ukázala. Ještě dnes ho vidím v té kleci na bidýlku.
Byli jsme rozhodnuti ho naučit mluvit, ale to se nám nějak nedařilo a tak jsme to po pár týdnech prostě vzdali. Za to jsme ho naučili, aby si na nás perfektně zvykl. Už asi třetí den jsme ho pouštěli z klece do kuchyně. Později byl venku od rána do večera a dokonce se ani nebál pomáhat při vaření. Pamatuju si, jak mamce šlapal v syrovém mase na řízky nebo, jak se mi vykoupal v misce s mlékem a cereáliemi.
Popravdě Endža se koupal pořád a bylo mu jedno, co to je. V době, kdy jsme si ho pořídili, jsme bydleli v malém bytě, takže bylo takřka nemožné, abychom s ním nebyli neustále. Po prvních týdnech už nám sedal na hlavy, ale také na skříně a lezl do polic. Tátu to sundávání věčně dohánělo k šílenství a nadával na něj, ale my jsme ho stále zbožňovali.
Celé tohle neuvěřitelné přátelství (dá-li se to tak nazvat) se zlomilo v den, kdy jsme se stěhovali do našeho domu. Od té doby byl chudák zastrčený v pokoji, kam měl přijít bratr, až povyroste. Já jsem se mu už ani tolik nevěnovala a celý jeden rok jsem si s ním skoro nehrála.
Brzy však do pokoje přibyl počítač a já za ním začala chodit. Zase jsme se začali sbližovat. Najednou to bylo jako dřív..možná i lepší. Často se mnou sledoval filmy a broukal si melodie mých oblíbených písní. Když na mě táta křičel, začal zuřivě pískat, dokud neodvedl pozornost jinam. Zobákem mi pročesával vlasy a také si v nich dělal hnízdo, kde se zabydlel. Rozčesávání takového hnízda nebylo nic moc, ale stále jsem mu to dovolovala.
Jeho poslední rok jsme s ním byli skoro pořád. Sám se naučil vylézt z klece a tak si létal kde a kdy se mu zachtělo. Pokaždé, když jsem přišla domů, jsem na něj zavolala a slyšela jsem, jak mi letí naproti. Občas se nám také zdálo, že říká své jméno. Většinu času si broukal a prozpěvoval. Zpívali jsme spolu písničky a někdy jsem s ním i tančila.
Několik týdnů před odjezdem jsem si všimla, že často spí. Všichni jsme to přisuzovali tomu, že je prostě léto a hrozné vedro. V té době i ostatní zvířata pospávala.
Aby toho nebylo málo, tak minulý rok na zimu zemřel mému dědovi a babičce ptáček, kterého měli (a to je vážně pravda) nejméně 18 let! Nepřála jsem si, aby někdy zemřel a nechtěla jsem to ani u Endži. Já jediná jsem tenkrát u nás doma brečela, protože jsem ho znala od mala. No a minulý týden si pořídili nového, který se hrozně bál a byl to prostě takový ten vykulín (jak já ráda říkám). Byla jsem zase šťastná.
Celou dovolenou jsem měla divný pocit a pak jsem i letmo zahlédla podivnou sms, co psala máma babičce před naším rozhovorem na skypu. Bylo to něco ve stylu: Nic o té andulce. Trochu jsem se lekla a tak jsem se v rozhovoru vyptávala, ale všichni mě uklidnili, že zvířata jsou zdravá. Pro jistotu jsem vlezla mámě do telefonu a listovala v přijatých zprávách. Našla jsem tam něco, co mě znovu vylekalo-začínalo to zhruba takhle: Jano, bohužel musíme oznámit špatnou zprávu... Neměla jsem odvahu číst dál a tak jsem rychle z telefonu vyskočila.
Zbytek dovolené jsem se prakticky jenom těšila, až ho uvidím a předposlední den už jsem to nevydržela. Zeptala jsem se mámy, co ta její sms měla znamenat a ona jen odvětila, že šlo o nějaké broučky či co a že se jich už zbavili. Najednou se do mě vlila jistota a začala jsem myslet na to, že mě třeba doma čeká nějaká malá andulka - ještě k němu.
A zbytek už je vypsán nahoře v článku. Teď se ještě kvůli tomu všemu cítím trapně, protože to asi ani nikdo nebude číst. Jenže já jsem to prostě musela napsat, aby všichni věděli, jak byl skvělý a jak mi hrozně chybí. Jenže ať už je tento článek sebevíc dlouhý, jeho mi to nedokáže vrátit. Věřte, že kdyby byla možnost, jak to vrátit, tak to udělám! Pro něj bych třeba přešla poušť, přeplavala moře, a nebo přestala do konce života jíst...cokoli! Jen, aby byl zas u mě. Prostě, aby to celé bylo jako dřív...protože já se nechci smířit s tím, že je můj miláček pryč. A ještě víc mě mrzí, že jsem brečela jen já a trochu máma. Jako by to bylo bratrovi jedno, že nám tady umřel a už prostě není. Jako by mu na něm ani nezáleželo...

Tímto svůj článek končím, ale ještě budu další na uctění jeho památky! Mám tě moc ráda, Endží...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Zemřel vám někdy mazlíček?

Ano. 100% (7)
Ne. 0% (0)

Komentáře

1 bajus98-motýl:D bajus98-motýl:D | 14. července 2013 v 13:02 | Reagovat

Je mi to strašně líto Míší. Jsem teď mimo a celý článek jsem brečela, když jsem u vás naposled byla tak jsem ho jenom zahlédla, protože jsme k němu nešly je to prostě divné jak už...... :-(

2 WhitEvil/taková normální ještěrka WhitEvil/taková normální ještěrka | E-mail | Web | 14. července 2013 v 13:28 | Reagovat

[1]: no já vím. já se tam koukám a jak ho nevím...a ještě ten novej tam neni ani tak vidět, takže je to tu takový všechno divný.
máma furt říká, že si ho ochočíme, ale už prostě endžu nenahradí!i kdyby byl ze zlata.

3 Vlasta Vlasta | E-mail | 25. července 2013 v 8:10 | Reagovat

Časem to přebolí a hezké vzpomínky zůstanou.Píšeš hezky od srdce.Jen tak dál.

4 mengano mengano | E-mail | Web | 17. srpna 2013 v 8:31 | Reagovat

Každého domácího mazlíka jsem vždycky obrečela. Jsem nešťastná, i když mi umře rybička v akváriu. Jenže, bohužel, s tím se nedá vůbec nic dělat.

5 WhitEvil/taková normální ještěrka WhitEvil/taková normální ještěrka | E-mail | Web | 17. srpna 2013 v 9:29 | Reagovat

[4]: to je na tom to nejhorší...že jsi bezmocná:(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama