close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Jaký to je (povídka pro něj)

15. července 2013 v 12:11 | WhitEvil |  krátké (do 3dílů)
Rozhodla jsem se pro mého mazlíčka napsat příběh, ale také jsem udělala pár koláží, které jsou v článku.
Jmenuji se Kate Zaydová. Je mi 18 let a jsem těhotná. Většinou se na mě lidé dívají s odporem, ale mě to nevadí. Rozhodla jsem se být matka na plný úvazek. Můj přítel je o pět let starší a je vážně chytrý. Pracuje jako inženýr na nějaké utajované věci. Mně je vlastně jedno, co dělá, jelikož domů nosí spoustu peněz a já ani nemusím chodit do práce.
Slyším, jak se dole otevírají dveře. ,,Zlato, jsem tady!" Křičí a běží za mnou. ,,Neuvěříš, co se stalo!" Zdvyhá mě do vzduchu a točí se mnou. ,,Co?" Zajímá mě. ,,Konečně jsme dokončili náš výzkum! Úspěšně." Moc o jeho práci nevím, takže se jen usmívám a čekám, co řekne dál. ,,No tu tajnou věc...je to stroj času! A funguje!" Teď už jásám i já. Objímám ho a líbám. ,,A nejúžasnější věc je, že tě na první cestu můžu vzít!" Odtahuju se od něj a zamýšlím se. ,,Co je? Ty nemáš radost?" Kývám. ,,Jen přemýšlím, do jakého data se přesuneme." Oči mu září. ,,Kdy tam můžeme přijít?" Bere mě za ruku a táhne pryč. ,,Hned teď!"
Zavazuje mi oči a odjíždíme pryč. Po několika hodinách přijíždíme, zastavujeme a já vystupuji. Michael mě táhne poslepu a po několika minutách mi rozváže pásku přes oči a já vidím ten nádherný stroj. ,,Musíme vejít dovnitř." Pomalu tam vcházíme. Všude je spousta páček a tlačítek. ,,Vážně je to bezpečné?" Nahání mi to docela strach, ale on mě uklidňuje. ,,Naprosto." Zavírá za námi dveře a tím to celé začíná.
Cítím, jak mnou proudí energie. ,,Do jakého data chceš?" Konečne otázka, na kterou jsem čekala. ,,Do dne mých narozenin za osmáct let." Michael vykulil oči jako by něco tušil. ,,Proč zrovna do toho dne?" ,,No myslím si, že to už bude naše dítě dost velké a my dost bohatí, abychom byli šťastná rodina." Usmívám se, ale Michael má stejně na obličeji ten vykulený výraz. ,,No dobře, ale měj na paměti, že jsme jen pozorovatelé a nesmíme zasahovat." Přikyvuji.



Michael stiskne několik tlačítek a pak zatáhl za zelenoupáčku. Kolem se rozprostřela tma a cosi začalo pískat. Zvuky kolem byli ohlušující. Pak jsme dorazili na místo. ,,Jsme tu." Oznámil Michael. Rozhlédla jsem se kolem. Viděla jsem pěkný dům. Z domu kdosi vycházel. Spatřila jsem ženu ve středním věku. Působila hodně sebevědomědomě. ,,To jsem já." Vzdechla jsem. Michael kývl. Za chvíli vyšel i muž. Měl brýle a na sobě oblek. Působil velmi elegantně. ,,To jsi ty?" Ani jsme nepotřebovala odpověď. Byl si tak podobný!
Chvíli jsme čekali a nakonec se ze dveří domu vyřítil i nějaký chlapec. Náš syn. Nemohla jsem z něj spustit oči. ,,Ahoj mami, čau tati." Mávl a běžel pryč. Vystoupila jsem. Michael mě hned chytal za ruku. ,,To nemůžeme." Cedil slova přes zuby. ,,Já se chci jen podívat." Vyškubla jsem se mu.
Po pár krocích mi bylo jasné, že jde za mnou. Musela jsem popobíhat, abych našeho syna neztratila z dohledu. Přebíhal přes silnici a pak zaběhl za roh. Okamžitě jsem začala sprintovat a pak jsme ho viděla, jak leží na zemi. ,,Co se stalo?" Letěla jsme k němu. Jeho tělo bylo zbledlé. ,,Nesahej na něj." Michael ztěžka oddychoval. Položil mi ruku na rameno. ,,Tys to věděl?" Koukla jsem se na něj se slzou v oku." ,,Věděl." Mluvil tiše, že jsem ho sotva slyšela. ,,Proč jsi mi nic neřekl?" Pomalu jsem vstávala od mrtvého těla našeho syna. ,,Protože jsem tě chtěl chránit."
Odstrčila jsem ho a několik minut jsem bloumala a nevnímala okolí. Pak jsem to konečně vyslovila. ,,Jak ho můžu zachránit?" Michael jen zakroutil hlavou. Věděla jsem, že je způsob! Rozběhla jsem se ke stroji času. Michael mě opět nestíhal. Zalezla jsem dovnitř a málem odcestovala bez něj. ,,Počkej. Co chceš dělat?" ,,Vrátit se znovu do samého dne! Zachrníme naše dítě." Michael nastoupil, ale bylo vidět, že s tím absolutně nesouhlasí.
Znovu jsme viděli tu samou situaci, to samé ráno. ,,Támhle!" Vykřikla jsem, jakmile jsme přistáli. Běžela jsem za rok, kudy měl náš syn projít. Musela jsme ho nějak zastavit. ,,Ahoj mami, čau tati." Už se blížil. ,,Dobrý den. Já jsem Grace a toto je můj pomocník Mike. Sbíráme podpisy, abychom zajistili lepší životní prostředí pro celou planetu. Děláme i stávky proti kácení stromů a znečišťování ovzduší, chcete se přidat?" Koukal na nác, jako z jara. ,,Tak jo. Kde to mám podepsat?" Vytáhl jsem nějaký papír a strčila mu jej pod nos. Po té, co podepsal se chtěl vydat tou cestou, kde ho čekala smrt.
,,Počkejte! Nechcete vyzkoušet naše auto na sluneční pohon?" Michael do mě drkl. Moc dobře věděl, že žádné auto nemáme. ,,Jasně." Vedla jsem ho uličkami, kam by normálně nevkročil nikdo z nás. ,,Božínku. Asi jsme museli někde špatně odbočit. Pak jsem spatřila jízdní kolo. Bylo v dobrém stavu. ,,Pojeďme na kole. Jako omluvu vás svezu." Kolo bylo pro dvě osoby, tak Michael musel jít pěšky. Jeli jsme jen pár minut a pak už jsme byli skoro u školy. Zrovna když slézal z kola a děkoval nám, tak na něj sadla větev z jednoho stromu. ,,To ne." Opět byl na místě mrtev.



Michael přišel za pár vteřin. ,,Tak půjdeme." Odtáhl mě pryč. ,,Jak to? Já to nechápu." Michael mě vedl dál od jeho těla. Už jsem se ani nebráila. ,,Co se stalo?" Posadila jsem se do stroje času. Jen jsem tak civěla ven. ,,Nešlo tomu zabránit. Byl to jeho osud." Při jeho slovech jsem se zasekla. ,,A tohle byl náš?" Hned mě objal. ,,Byl." Zamýšlela jsme se nad tím. ,,Takže jsme měli vidět, jak naše nenarozené dítě zemře? Měli jsme zjistit, že je předurčeno zemřít mladé, ještě než přijde na svět?" Kývl. ,,Osud..." Prohodil. ,,Možná máš pravdu. Možná jsme to měli vědět, měli jsme to zjistit, abychom se stali těmi nejlepšími rodiči. Teď, když to víme, si budeme úžívat každý den, každou vteřinu a zůstane s námi napořád." Pamatuju si, jak Michael nasedl a odvezl nás zpátky do současnosti. Jakmile si vydělal dost peněz, aby nás tři uživil, odešel z práce. Každý den jsme dělali jiné věci-lezli jsme po kopcích, pluli přes rybník na loďce nebo pouštěli draky. Každý den byl jiný a o to jedinečný. A přece vše tak rychle uteklo. Poznali jsme, když přišel ten den. Ráno jsme mu připravili snídani a několikrát zopakovali, že ho máme hrozně moc rádi. Pak jsme se společně koukali, jak odchází.
Po pěti letech vše začalo být lepší. Měli jsme malou dcerku, která se na svého bratra neustále vyptávala. Vyprávěli jsme jí to nejlepší...vlastně o něm se ani nic špatného říct nedalo. Byli jsme šťastní a nikdy jsme na něj nezapomněli...ani bychom nemohli.



Možná že byl i Endžíkům osud, aby zemřel zrovna v ten den. Třeba měl uvolnit místo pro dalšího osamoceného ptáčka, který má vyplnit to prázdné místo. Byl jedinečný a budu na něj stále vzpomínat. Doufám, že se na mě odněkud z nebe dívá a je rád, že se mi daří...Sbohem.

Ps: na této koláži v levém dolním rohu jsem focená s Endžíkem a Křéčou. Oba zemřeli tento rok. Je to pravděpodobně nejvzácnější fotografie, kterou mám. ♥
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Zemřel vám někdy mazlíček?

Ano. 100% (7)
Ne. 0% (0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama