Megan mě chytila za ruku. ,,Je to nějakej chlap!" Ve chvíli zahrabala nohama a spadla na zem. Já jsem stál jako přikovaný. Kdo to sakra byl? Megan se nechtěla zvednout ze země. ,,Úchylák!" Posouvala se po zemi dál. ,,Hej! Vylezte." Megan do mě kopla. ,,Přeskočilo ti?" Snažil jsem se tvářit klidně. ,,Jen zůstaňte tam, kde jste." Marně se snažila zvednout ze země.
Došlo mi, že Annie to prostě není. Vybavili se mi ty vzpomínky, jak jsme si spolu povídali. Nikdy jsme se nezradili. Naše přátelství bylo to nejhodnotnější, co jsem měl. Možná stále ještě žije. Jenže, jak by tu řeku mohla jen tak přejít? Přece jí proud strhl pod hladinu. Tak co se tenkrát stalo?
Neznámý: Celý den jsem jim byl v patách. Sledoval jsem, jak narazili na sirény. Pochopitelně jsem předpokládal, že se klidně nechají utopit. Ani jeden z nich nebyl dost zkušený, aby pochopil, co se s nimi děje. Věděl jsem, že se jen tak neubrání.
Nemohl jsem čekat. Vytáhl jsem kuši. Namířil jsem šíp na jednu z nich, ale on se mi tam pořád pletl. Měl jsem sto chutí ho praštit, aby se uklidnil a nemlel sebou. Konečně se mi naskytla příležitost! Ihned jsem vystřelil. S ohlušujícím křikem se skácela na zem. Akorát před něj. Pohlédl jsem na další dvě, které už se na něj sápaly. Hned jsem znovu zamířil. Ve chvíli další krvácela. Ta další již měla tolik rozumu, že radši sama odplula. Znovu jsem se schoval, aby mě ani jeden nespatřil a čekal jsem, zda-li ještě nebudou potřebovat mou pomoc.
Ze svého úkrytu jsem moc neslyšel, avšak mé uši zaslechly jeho vychloubání s úsměvem jsem nevěřícně kroutil hlavou.
Oba pokračovali pomalým tempem, tak jsem se zastavil a pozoroval řeku. Už na ně žádné další nebezpečí nečíhalo.
Podél řeky se rozkládali četné pláně. Pamatuji si, že jsme někde v těchto místech chtěli postavit dům. Měli jsme tu bydlet jen my a nikdo by nás nerušil. Měli bychom tu klid a pohodu. Jenže to celé se rozplynulo jako ranní mlha. Čas si od nás vzal, co chtěl a my jsme si to uvědomili až moc pozdě. ,,Ach." Zhluboka jsem se nadechl. Naše chyby z minulosti se už jen těžko. Stýská se mi po těch časech.
Smutnýma očima jsem sledoval, jak jsou spokojení. Celé mi to připomíná ty staré časy, kdy jsme byli mladí a vyráželi do terénu. Ty všechny výpravy a útěky z domova, abychom mohli být spolu. Bojím se, že udělají ty samé chyby, co my. Bylo mi to celé líto.
Večer už dorazili do ledů. Ona hned na okraji padla vyčerpáním. Měl jsem tak čas, abych si rozložil své věci kousek od nich a z povzdálí je sledoval. V jednu chvíli jsem se krčil nejspíš moc blízko. Spatřila mě! Hned jsem se zase schoval. Lekla se mě. Ale zatím to nebylo tak zlé. Myslela si, že jsem nějaká dívka…nebo žena. Kdo to je Annie? Nikoho toho jména neznám. Lehl jsem si na zem, ale nebyl jsem dost opatrný, takže jsem na sebe ještě víc. Byl jsem si jistý, že mě nepoznají, pokud se jim neukážu sám. Měl jsem na sobě dlouhý kabát a na hlavě klobouk. Ležel jsem na zemi, ale ona mě viděla. Nazvala mě úchylem…to není zrovna dobré.
On mě vyzval, abych se ukázal. Měl bych? Ona ze mě měla velký strach. Co bych měl tedy udělat? Mám se objevit až v případě nejvyšší nouze a tohle očividně ten případ není.
Ryan: ,,Megan." Podal jsem ji ruku, aby se zvedla. ,,Ryane…" Koukala přímo za mě. Pustil jsem jí. Znovu spadla na zem. Přímo před námi se zvedala vysoká postava s pláštěm. Měl jsem co dělat, aby se mi nohy nepodlomili také. Před námi se tyčila vysoká postava. ,,Kdo-kdo jste?" Megan se třásl hlas. ,,To není možný." Měl jsem tušení, že je to ředitel. ,,Henry?" Megan svraštila oočí. ,,Kdo je Henry?" Mohutný muž shodil svůj vysoký klobouk i plášť. Byl to on! Co tady dělá? ,,Ahoj." No skvělej začátek. ,,Tak kdo to je?" Megan mě zatahala za nohavici. Ještě stále ležela na zemi. Proč se nezvedla? Znovu jsem jí podal ruku. ,,Je to ředitel." Henry si odkašlal. ,,Ehm. Dovolíte?" Odstrčil mě stranou. ,,Jmenuji se Henry Crock a měl bych vám něco říci." Co? ,,Proč jste mi to neřekl před cestou?" Megan se tvářila dotčeně. ,,Já myslím, že myslel MĚ." Henry s úsměvěm přikývl. Co se to...?







