První den jsem se rozhodl, že mám klid. Sedm dní se mi zdálo až moc dlouhá doba, takže jsem místo hledání, uspořádal párty u nás doma. Moji rodiče trávili poslední měsíc moc času v práci a domů přicházeli až dlouho v noci, takže to bylo pro párty ideální.
Pozval jsem všechny lidi ze školy a i když jich přišla jen část, měl jsem ohromnou radost. Všichni mi gratulovali a vyptávali se mě na můj úkol, ale Henry…totiž pan ředitel, mi zakázal o něm mluvit. Nejspíš by toho mohl někdo zneužít a to samozřejmě nechce.
Slavili jsme až do noci a všichni jsme se totálně opili. Druhý den jsem se tedy rozhodl zůstat doma a vyléčit se z kocoviny. Nejmíň do osmi večer jsem ležel v posteli a pak jsem se zvládl přesunout na křeslo, ale to bylo zhruba vše.
Třetího dne jsem se vydal do ulic. V tu chvíli mi hledání přišlo nekonečné. Asi nebyl tak dobrý čekat, ale to už nic nevrátí.
Hledal jsem už asi hodinu a pak jsem si sedl na schod jednoho z domů a koukal do prázdna. Měl jsem v malíku naprosto všechny poznávací znaky a rysy, ale bylo mi to k ničemu. Připadal jsem si hloupě a chtěl jsem se vzdát, jenže pak jsem uviděl jednu dívku, která splňoval většinu rysů - specificky zbarvené oči, výrazné lícní kosti a mrštné nohy. Tu jsem přesně hledal, jak jí mám však oslovit?
Napadlo mě, že jí budu chvíli sledovat a pokud se ujistím, že skutečně patří mezi nás, pokusím se ji o tom přesvědčit…nějak. Nemohl jsem z ní spustit oči. Byla naprosto ukázkoví příklad-všechno u ní naprosto sedělo.
Už jsem na ni chtěl promluvit, ale náhle mi vyschlo v krku. ,,Hej." Vydal jsem ze sebe něco sotva podobného šeptu. Co se to se mnou stalo? Už zatáčela domu a já prostě zamrzl. Co teď? Začal jsem utíkat za ní, ale bylo už pozdě. Zabouchla dveře. Nemohl jsem čekat, až uvidím dalšího, takže jsem se uchýlil ke krajnímu řešení.
Nejprve jsem přesvědčoval sám sebe, že to zvládnu a pak jsem se do toho dal. Vyskočil jsem na okenní římsu a vytáhl jsem se blíž ke střeše. Musel jsem několikrát vyskočit, abych se zachytil okapu. ,,Mám to." Šeptl jsem se pro sebe a soukal jsem se dál. Střešní tašky na střeše byli dost nestabilní. Pomalu jsem se vyškrabal ke střešnímu oknu, které bylo čirou náhodou otevřené. Pokusil jsem se o hladké přistání, ale moc jsem neodhadl výšku pokoje. ,,Jau." Zvedl jsem se z tvrdé země.
Rozhlédl jsem se po pokoji a snažil se zjistit cokoli, co vy mi pomohlo. ,,Je tu někdo?" Slyšel jsem její has. Musím se schovat, ale kam? V celém pokoji byly jen jediné šuplíky a pak jenom prázdné stěny. Kam se mám schovat? Panikařil jsem. ,,Halo?" Blížila se k pokoji. Pomalé kroky se stále blížili ke dveřím. Zůstaň tam! Hlasy v mé hlavě se zbláznili. Schoval jsem se za dveře ve chvíli, kdy se klika pohnula.
Slyšel jsem její křik. Otočil jsem se, ale nemohl jsem zabránit, aby jí odtáhl. Viděl jsem, jak zaťal své mocné tesáky do jejího bezmocného těla. Ta jen stihla zaúpět a padla do hlíny. Krůpěje krve stékaly do listí a pojily se v jednu obří louži, která se stále zvětšovala.
Pět dní předtím:
Rozhlédla se po pokoji. ,,Už asi blázním." Otočila se a chtěla odejít. Bylo mi jasné, že musím jednat. ,,Počkej." Hned jsem zase zalezl za dveře. Jsem takový zbabělec! Nejradši bych si nafackoval. ,,Co? Kdo to řekl?" Vrátila se a hledala nezvané návštěvníky.
Zavřel jsem dveře, abych si s ní mohl promluvit. ,,Cože? Jak ses sem jen…" Šeptla. ,,Neboj, já ti neublížím." Určitě to muselo znít přesvědčivě, když uvážím, v jaké se ocitla situaci. ,,Pro-prosím. Nemám nic, co bych vám mohla nabídnout." ,,Nechci nic…jde mi o tebe." Teda to jí fakt uklidní! Měl bych se naučit jednat s lidmi v krizových situacích…








Pěkný blog.