close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Nikdy nevíš (3)

16. července 2013 v 13:15 | WhitEvil |  Nikdy nevíš
,,Nic ti neudělám." Trochu jsem si protiřečil, jelikož jsem se blížil k ní. ,,Prosím, prosím." Spíš než mluvila, tak pištěla, ale zároveň tiše. Oči měla zakrytá rukama. Najednou se přímo před mýma očima stalo něco neuvěřitelného. Ona se začala měnit. Její tělo se pomalu zmenšovalo a místo kůže se jí tvořili šupiny. Sledoval jsem, jak omdlévala přímo při proměně. Rozeběhl jsem se k ní. Těsně před pádem na zem jsem její tělo zachytil. Nyní mi v náručí ležela docela malá, malinkatá ještěrka. Držel jsem jí jen v jedné ruce a opatrně jsem si jí prohlížel.
V ruce ležela už několik minut a já dostal strach. Nezemřela? Přiložil jsem k ní ucho, abych zjistil, zda má tep. V tu chvíli mě něco do ucha kouslo. Instinktivně jsem s ním švihl a tím pádem jsem odmrštil ubohou ještěrku na druhý konec místnosti.
,,Cos to se mnou udělal?"
V rohu už se zase krčila dívka. ,,Já nic…to ty." Vykulila oči a očividně mi to nevěřila. ,,Najednou jsem byla tak maličká! Co to bylo? Ty si nějakej iluzionista nebo co?" Sklopil jsem oči a usmál jsem se. ,,To jsem nebyl já, ale ty. Proměnila ses v ještěrku…vážně ti nelžu. Právě proto jsem přišel k tobě domů, abych ti pomohl….nebo spíš, abys ty pomohla mě." ,,Ne." Znovu se rozeběhla ke dveřím. Tentokrát už jsem věděl, co mám udělat. Přitiskl jsem se ke dveřím a soustředil se. Cítil jsem, jak mi z kůže vyrůstá srst psa. Zahlédl jsem její vyděšený výraz. Několikrát dokonce i vykřikla. Hned jsem se teda změnil zpět. ,,Už mi věříš?" Její vykulené oči vidím před sebou ještě dnes.
Trvalo asi tak deset minut přesvědčování a přemlouvání než mi uvěřila. ,,Jak to, že mí rodiče nejsou…no tohle to." Na tuhle otázku jsem nedokázal odpovědět. ,,To nevím. Měli by být. Třeba o tom jen nevíš." Cítil jsem, jak je ještě stále rozrušená. ,,Co si teda po mně chtěl?" Netušil jsem, jak jí to mám říct. ,,Potřebuju, aby sis sbalila nejdůležitější věci a vyrazila se mnou na nebezpečnou cestu za tou nejvzácnější věcí pro nás-lidi schopné se proměňovat." Ani nechtěla moc odporovat. ,,A co to je za věc?" Zajímala se. ,,Je to červené…nebo spíš rudé oko, díky kterému se začal proměňovat první z nás." Je to pro mě..teda pro nás velká pocta, ale i zodpovědnost. ,,A proč ho musíme hledat zrovna MY dva?" Zamýšlel jsem se nad tím. ,,Mě vybrali, aby si mě vyzkoušeli a tebe…tebe jsem v podstatě vybral já, jelikož jsem tě našel jako první. Pro tebe to bude první zkouška zodpovědnosti a způsobilosti k nám." Kývla.
,,Jak se vlastně jmenuješ?" Tuhle otázku evidentně nečekala. ,,Jsem Megan. A co ty?" Usmál jsem se. Moc se mi její jméno líbilo. ,,Já se jmenuju Ryan." ,,Pěkný." V očích se jí rozsvítila malinká světýlka. Vlil se do mě noví pocit naděje.
Domluvili jsme se na večer a Megan se mezitím musí přesvědčit rodiče, že jede na tábor…což není zrovna jednoduché uprostřed školního roku. Já jsem si mezitím šel domů a naházel do batohu několik mikin a triček. Nechtěl jsem se moc zdržovat, spíš jsem si chtěl prostudovat mapu a instrukce.

Temnota lesa nás stále ještě děsila. Nebylo vidět ani na špičku nosu, takže jsme byli zranitelní. Slyšel jsem, jak Megan zakřičela. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, kde stála. Otočil jsem se k tomu místu, avšak ona už byla pryč. Táhl její tělo a zaťal do ní své tesáky. Megan sotva stihla zaúpět a po té se skácela k zemi. Do vlasů se jí zamotalo listí a zakrylo většinu obličeje. Krev z jejího těla ztékala do louže a pomalu se zvětšovali. Nohy mi zkameněli.
Pět dní předtím:
Letmo jsem přehlédl svou skromnou výbavu a už jsem šel k Megan domů. Cestou jsem si opakoval, jak moc těžké to bude a několikrát jsem si i zanadával, že jsem nezačal s hledáním dřív. Když jsem dorazil k Megan, rozhlédl jsem se. Kolem bylo šero, přicházel večer.

Lákala mě myšlenka na psí jídlo, které leželo od pár domů dál. Stihl bych se ještě ve své psí podobě najíst? Už se mi sbíhali sliny a pak ze dveří vyskočila Megan. Rychle si otírám rukávem pusu a usmívám se, abych zakryl své chutě. ,,Jsem tůů!" Megan se raduje. Její nadšení nesdílím, neboť jsem vše pečlivě studoval a už jsem mohl odhadnou dobu naší cesty…celé to bude dost hektické. ,,Tak to je bezvááá." Zamrkla jsem na ní. ,,Co tvoji rodiče? Skočili na to?" Zakývala div, že jí hlava neupadla. ,,Dokonce mi dali i kapesné." A jo! Na peníze jsem zapomněl! Oddychl jsem si, že aspoň nějakou hotovost máme. ,,No tak půjdeme. Nesmíme ztrácet čas."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Baví vás příběh?

Ano. 100% (1)
Ne. 0% (0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama