Proti nám se vyřítilo nejmíň padesát obyvatel jeskyně. Rozhodně jsme nebyli zvanými hosty…leda tak večeří, pokud jedli maso. ,,Odkud se jich tolik vzalo?" Jasně…určitě nad tím teď budu přemýšlet Megan, to víš, že jo. Odfrkl jsem si, ale něco na tom bylo. Když byli blíž, všiml jsem si jejich nohou. Měli je překvapivě velké a taky silné..vzpomněl jsem si na netopýry. Museli tam vyset taky. Co když jsou to takový přerostlí netopýři?
,,Áááá." Jeskyní se nesl mocný výkřik Megan. Aniž bychom zjišťovali, zda-li nám ublíží, vrhla se proti nim a jednoho napíchla na klacek. Vypadal vyděšeně..taky bych byl. Jenže nějak to rozrušilo všechny kolem. Ukázalo se, že se taky nechtěli přátelit, protože už předtím měli vytažené ostny…počkat ostny! Ona ho nezabila! Jen ho rozdráždila.. Začal jsem to chápat. ,,Jsou takřka nezranitelní." Zavrčel jsem na Megan jako pes. ,,No aspoň jsem to zkusila. Pokusila se o úsměv, což se moc nehodilo, uvážíme-li, že jsme byli na pokraji smrti.
Krok za krokem jsme ustupovali, ale k ničemu to nevedlo. Tak akorát jsme se dostali na samotný okraj jeskyně. ,,Megan, proměň se!" Věděl jsem, že se dál dostane hladce v podobě ještěrky. ,,Já-já-já to neumím! Tamto byla náhoda…a tohle je trochu jiná situace, nemyslíš?" Zavrtěl jsem hlavou. ,,To není. Víš, co mají společného? Měla jsi strach a ten tě dohnal k zoufalému činu…teď ho máš jistě taky, takže to pusť ven." ,,A-ale.." Snažila se vymluvit. ,,I kdyby se mi to povedlo, tak co bude s tebou?" Opravdu se o mě bála? ,,Já mám plán." Nezněl jsem přesvědčivě. ,,A jaký?" Stále jsme se přibližovali k římse jeskyně a pak už nás čekal jen osmimetrový pád dolů. Ta možnost se mi nezamlouvala. ,,Je t-to velmi speciální plán a-a…nedokážu při něm ochránit tebe, tek-takže bude lepší, k-když prostě půjdeš napřed." Nedostal jsme ze sebe nic kloudného. Koktal jsem a nešlo to zastavit. ,,Opravdu? Prozraď mi ho." No to byla prekérní situace. ,,Dělej!" Strčil jsem do ní, až se drápy jednoho z těch jeskynních lidí ocitly v bezprostřední blízkostí s jejím obličejem. Okamžitě se změnila a utíkala dál.
,,Já to věděl." Prohlásil jsem, ale moc mi to nepomohlo. Co budu dělat? Zkusím ještě jednou ten oheň. Svitlo mi. I když jsem v to nevěřil, doufal jsem. Ten oheň je přece rozdráždil, takže je buť uklidní nebo mě před nimi ochrání…nebo taky selžu, ale tuhle možnost bych snad ani nezmiňoval. ,,Ahoj hoši." Snažil jsem se zapálit ten klacek, ale nešlo to. Byl nejspíš moc mokrý. ,,Dělej." Ruce se mi třásly, až mi upadl zapalovač na zem. Chtěl jsem ho zvednout, ale najednou ta kapalina, která tekla z ostnů těch příšer a ocitala se na zemi, začala hořet. V tom okamžiku se na zemi válela celá padesátka příšer a já je pouze překračoval. ,,Ryane!" Megan mi vběhla do náruče. ,,Tohle nebyl tvůj plán, že?" Zavrtěl jsem hlavou. ,,Myslela jsem si, že žádný nemáš?" Němě jsem přitakal. ,,To se mi na tobě líbí." Usmála se. ,,No to jsem rád, že tě moje nešikovnost a neobyčejné štěstí těší…" Zakřenil jsem se a popostrčil ji dál. Určitě jsem nechtěl setkat se s nějakým dalším obyvatelem jeskyně. Chtěl jsem být co nejrychleji pryč, jelikož jsem se toho vážně dost obával.
,,Měli bychom se utábořit." Navrhl jsem. I když jsem se bál těch stvůr, lepší místo nebylo na dohled. ,,Bude už večer." Kývla. Stále se ohlížela. ,,Zapálíme oheň-ten je děsí." Souhlasila. Celou dobu však nevydala ani hlásku. ,,Děje se něco?" Musel jsem se zeptat. ,,To nic. Jen je mi nějak divně." Třásla se. Hodil jsem přes ni svou bundu. ,,Určitě máš hlad." Podal jsem jí kus chleba a okurku. ,,Dík." Pustila se do jídla.
Vstoupili jsme na cizí území. Uvědomovali jsme si to nebezpečí, ale naše cesta vedla přímo tudy. Chtěli jsme rychle utíkat, jak nám nařizovali naše instinkty, ale pokračovali jsme. Nebyl to náš nejlepší nápad, ale teď to nešlo vzdát. Megan šla odvážně přede mnou. Slyšel jsem praskání dřeva za sebou. S mým ohlédnutím se ozval její výkřik. Okamžitě bych byl u ní, ale právě jsem jaksi zamrzl. Nějaká neznámá síla jako by mě srážela na kolena. Jen jsem přihlížel, jak to zvíře zatíná do Megan zuby. Ihned se z rány řinula krev. Zvíře ji pak pustilo na zem a odcházelo pryč. Co ho vedlo k tomuto činu? Zabyl ji a jen tak si odejde?
Najednou ta síla povolila a já se k Megan rozeběhl. Rána stále silně krvácela. Spatřil jsem zvířecí tlapu, která se rychle blížila.
Před čtyřmi dny:
Já jsem založil oheň. Kolem bylo ticho a rušilo ho akorát praskání dřeva, dokud Megan konečně nepromluvila. ,,Přemýšlel jsi někdy, jak dlouho nám ta cesta potrvá?" Otázka mě zaskočila tak, že jsem se zakuckal kouskem chleba. ,,No vlastně jsem na to neměl ani pořádně čas. Musíme brát na vědomí, že jsme ušli je zlomek cesty a ještě nás pořádný kus čeká." Ta slova mě trochu děsila, ale po dnešním dnu se jimi nenechám vyvést z míry. ,,Ryane, měl si v té jeskyni strach, že zemřeš?" Zavrtěl jsem hlavou a rychle jsme polkl, abych mohl odpovědět. ,,Víš, jednou jsem měl holku." Megan se málem udusila, jak se smála. ,,Hej!" Trochu mě to rozzlobilo. ,,Soráč, ale jednou jsem měl holku? Vážně?" Smála se, že málem spadla do ohně. ,,Tak hale! Já chtěl pokračovat.. Zbytek už tak vtipný není." Tvářil jsem se vážně, neboť ta věc vážná byla. ,,Jasně, povídej." Dostala se ze záchvatu smíchu.
Zhluboka jsem se nadechl a pak jsem se dal do vypravování...








"....Zavrčel jsem na Megan jako pes. ,,No aspoň jsem to zkusila. Pokusila se o úsměv, což se moc nehodilo, uvážíme-li, že jsme byli na pokraji smrti..."
máš úžasný smysl pro humor 