Zhluboka jsem se nadechl a pak jsem se dal do vypravování. ,,Takže, jak už jsem zmínil, měl jsem dívku. Jmenovala se Annie a byla neuvěřitelně…a to myslím zcela vážně…odvážná. Bylo mi zhruba čtrnáct, když jsem s ní začal chodit a jí bylo v té době patnáct. Dělali jsme blbosti, o kterých se ti jistě ani nesnilo. To ona mě naučila vše, co umím. Naši si ani nevšimli, že vůbec nebývám doma. Ráno jsme se scházeli u školy a…jo taky jsem chodíval za školu… Dost často jsme spolu trávil celé dny. Fakticky! Samo sebou jsme se také dostávali do nebezpečí…sice jiného, než je tohle, ale děsivého. Jednou jsem se jí pak zeptal, jestli se bála, že zemře. Podobně, jako ty mě." Megan zjevně můj příběh začal zajímat. Byla nakloněná, že jí plameny ohně olizovali obličej, ale stále chtěla poslouchat. ,,Dál?" Byla napjatá. ,,Její odpověď zněla zhruba takhle: Já se smrti nebojím. Smrt je jen báchorka na zastrašování vyděšených prcků. Já jsem ze strachu vyrostla. Nebojím se ničeho." Megan tajila dech. ,,Fakt?" ,,Takhle to řekla. Byla vážně tak odhodlaná mi dokázat, že lidé neumírají..až to jednoho dne přebrala." Megan už padala do ohně. ,,Jak?" Sedl jsem si radši k ní. ,,Když jsme byli plavat v řece, rozhodla se, že jí přejde. Jako všichni jsem i já věděl, že je proud moc silný a jakmile vejde do řeky, tak jí strhne a odnese ke kamenům. Věděl jsem, že se jí na nejlíp spřeráží všechny kosti v těle. Zabraňoval jsem jí, aby to udělala, jenže mě neposlechla." Megan mě chytla za ruku. ,,No stalo se… a ona zemřela. Nikdo jí nemohl zachránit. Od té doby jsem se začal bát. Zhruba po půl roce jsem zažil svou první proměnu. Bylo to na louce. Snažil jsem se běžet, co nejrychleji a najednou jsem se prostě změnil v psa. Dlouho jsem to tajil, ale proměňoval jsme se stále častěji, takže mě jednoho dne odhalil Louis. Byl to kluk-stejný jako my. On už chodil na univerzitu, takže mě tam přivedl. Tam už jsem zůstal. Oni mě ve své podstatě vychovali. Když jsem pak dostal úkol, abych našel někoho jako my, neváhal jsem." Jasně, že to nebyla úplná pravda, ale to vědět nemusela.
,,Teda. Je mi líto, že Annie zemřela." ,,To nemusí. Kdybych s ní stále běhal venku, nejspíš bych se ani nikdy neproměnil." Svraštila obočí. ,,Co vlastně tu přeměnu ovlivňuje?" Až teď mi došlo, že jsem jí to ani neřekl. ,,Jde o velký psychický prožitek. Ty ses například velmi bála a já jsem zase velmi snažil, toužil jsem dokázat něco víc! Teď k tomu mám příležitost." Megan už se zavíraly oči. ,,Půjdeme už spát." Lehl jsem si na druhou stranu ohniště a usnul jsem ve chvíli.
Obří tlapa mě zasáhla do obličeje. Byla Megan jen návnadou na mě? Mohl by medvěd vymyslet něco tak důmyslného? Byl to zvláštní pocit výt v bezvědomí. Bylo to jako bych usnul a zdál se mi sen. Zvedal jsem se ztěžka. Najednou jsem byl celý ochablí. Pohlédl jsem na Megan. Z rány už skoro netekla krev. Nejspíš už dávno vykrvácela. Dotkl jsem se jejího těla.
Před čtyřmi dny:
Neznámý: Sledoval jsem je. Trvalo mi dlouho, než jsem je našel. Čekal jsem, že už budou dávno za řekou. Nenápadně jsem se přiblížil, abych si jí mohl prohlédnout. Byla poškrábaná. Na sobě měla jen slabé šaty a přes sebe zřejmě jeho bundu. On byl popálený, ale nebylo to od jejich ohně. Ten oheň musel být větší. Oba tak spokojeně podřimovali. Nechal jsem je být a pak jsem si ustlal v křoví.
Ráno jsem vstával v pět hodin, jak jsem byl zvyklý doma. Hned jsem zkontroval, jestli tam stále jsou. Ti ještě spokojeně podřimovali. Mezitím jsem se stihl najíst jedné plechovky, co jsem měl s sebou a pak jsem už jen vyčkával.
Jakmile se vzbudili, pozoroval jsem je. Vyrazili skoro okamžitě a jídlem se nezdržovali. Šel jsem jim v patách, ale stále v takové vzdálenosti, aby mě nemohli odhalit.
Ryan: Ráno jsme vyrazili s prázdnými břichy. Moc času nám nezbývalo.







