close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Včerejší večer

24. července 2013 v 13:26 | WhitEvil |  Just me, myself and I
Snad v životě každého se občas najde chvíle, kdy si sáhnete na dno. Moc dobře to znám. Většinou za to můžou rodiče a kluci...ale občas se najdou i případy, kdy jde o něco vážně zlého.
Včerejší večer probíhal, jako každý jiný. Koukala jsem do noci na televizy a pak jsem šla do koupelny. S mámou jsme vedli obvyklé debaty o seriálech a podobných blbostech. Pak jsme zabrousily na trochu jiné téma.
Už asi rok si hrozně moc přeju tetování a tak nějak se mi podařilo přesvědšit tátu, aby mi ho dovolil. Řekl, že mě vezme na festival tetování a tam, že si to můžu dát vytetovat. Očividně si myslel, že to neudělám, ale neuvědomil si, že svou povahou jsem tvrdohlavá..jako on. Bohužel jsme trn poslední prošvihli, jelikož jsme byli na dovolené.
Moje má je však zatvrzelá, že mi tetování nedovolí, i kdyby to měla na celém světě zakázat. Takže do mě hustila svá moudra o tom, jak mě nevezmou na žádné pracovní místo, jak to bude bolet a ve stáří to bude jen děsit ostatní v mém okolí. Pochopitelně jsme jí argumentovala, že já chci práci, při které tetování rozhodně nemůže vadit, že mi bolest nevadí a že ve stáří už budu odstěhovaná daleko a jí to děsit tudíš nebude.
Jenže mé stěhování je zase tak trochu citlivé téma. Tak nějak prostě chci pryč z téhle země...konkrétné do Španělska. Však pro mojí mámu je daleko naprosto vše, co není v okolí deseti km. Opět jsem si vyslechla, jak jí uženu infarkt, že si nás chce užít a nebude za mnou lítat takovou dálku... Zase jsem jí řekla, že infarkt jí nečeká a pokud ano, tak rozhodně né ze mě. Pak jsem jí opakovala, jak se budeme navštěvovat a skypovat si...Stejně to nepomáhalo.
Nakonec jsem zdůraznila, že jí tu stále zůstane můj brácha, kterého stejně mají všichni radši. No a máme tu další citlivé místo. Ten, kdo má sourozence, tak ví, že rodiče mají prostě jednoho radši! Ať už tvrdí cokoli. Celé se to následně dostalo do stádia, kdy máma práskla dveřmi a já odkráčela do pokoje. Většinou jsem brečela nebo psala zlostné básničky, ale teď to bylo jiné.
Něco mě táhlo ven. Mohlo to být tím, že v pokoji jsem měla nesnesitelné horko nebo tím, že můj křeček už zase začínal řádit v kole na běhání, které tak nesnesitelně vrže...každopádně jsem vylezla na balkón. První jsem ucítila příval energie. Ihned jsem zapomněla na mámu a na slzy. Celé mě to zvláštním způsobem uklidňovalo. Zvedla jsem oči a pohlédla na oblohu. Všude kolem byly hvězdy a obří, nádherný, věčný měsíc.


Nemohla jsem z něj spustit oči. Civěla jsem do jeho záře a měla jsem pocit, že jsem v bezpečí právě tady. Civěla jsem na měsíc ještě několik minut. I když byla zima, já jsem nechtěla pryč. V hlavě se mi začaly rojit zvláštní myšlenky. Měsíc je tu už takovou spoustu let. Jestli pak už k němu takhle někdo vzhlížel? A kolik věcí už musel vidět. Po něj jsme nejspíš jen rychle míjející zrnka prachu.
Je tak věcný, magický a nedosažitelný. Lidstvo ho nikdy nebude vlastnit a to je na něm to krásné. Možná bude jednou dokoce svědkem našeho zániku...třeba bude celou tu skázu sledovat. Už toho tolik zažil a ještě spousta ho čeká to mu závidím. Může nás sledovat a vidět, že se neučíme ze svých chyb. Třeba právě on pomůže té další rase, aby nebyla tak sebedestruktivní..jako MY.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama