close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Zlo(aneb psycho příběh trochu jinak)6

19. července 2013 v 12:05 | WhitEvil |  Zlo (aneb psycho příběh trochu jinak)
Nedbám na Iana a jdu směle dál. ,,A jak ho chceš vlastně zabít?" Drží mě za ruku, ale já se nehodlám jen tak stáhnout. V rukávu se mi náhle objevuje nůž. Ianův zděšený výraz naznačuje, že si ho všiml. ,,Neměli bychom to přeci jen zkusit někdy jindy?" Je najednou tak zvláštně vyděšený, jako by přede mnou něco skrýval. Otáčím se k němu. ,,Ian dneska odchází, aby vyjednal další obchody. Je to jedinečná příležitost! Je tady jediný důvod, proč bych to dnes neměla dělat?" Nakláním se k němu. Kolem nás už úspěšně proudí cestovní ruch města. ,,Já nevím…mám prostě takový pocit." Tohle mu vůbec nevěřím.
Zamyslela jsem se, jak moc si vlastně vybavuji Davův obličej. Je možné, že to Ian je Dave? Co když se mě vlastně jen snažil přesvědčit, abych Davovi nic neudělala je proto, abych nezabila jeho! Proč by se ke mně jinak choval takhle? ,,Leda, že bys to byl ty!" Najednou jsem to viděla tak zřetelně. Je to on! Byla jsem si téměř jistá. ,,Co? Jako Dave?" Ian začal prudce couvat. ,,Snad si nemyslíš, že bych byl schopen ti tak lhát?" Oči se mu leskly. Jenže to musel být on! Dave by toho byl schopen, tak proč bych si to nemohla myslet? ,,Jsi to ty." V ruce se mi znovu leskl nůž. Mezi ostatními to ale nevzbudilo žádný rozruch. Jen nás obcházeli. ,,Rose ne!" Poslední výkřik z jeho úst, než jsem mu do těla zarazila nůž.
Z jeho úst vyšel vzdech. ,,To nejsem já." Řekl chraptivým hlasem. ,,To on." Jeho ruka směřovala vzhůru. ,,Bůh? Ty to svádíš na Boha?" Pocítila jsem hroznou zlost. ,,Né. To on." Tentokrát ruka směřovala spíš rovně a to rovnou za mě. Otočila jsem se. Za sebou jsem spatřila ty modré oči. Poznala jsem je naprosto přesně! ,,Oh. No…promiň. Já..musím." Vykoktala jsem a pak jsem Ianovo tělo opustila.
,,Vááá." S ohromným řevem jsem se vrhla na Dava, ale ve vteřině, kdy nůž pronikal jeho tělem, mě kdosi od něj odtáhl. Někdo z ochranky mě prostě nenechal zabít ho. I tak však můj nůž zanechal v Davově tělě pěknou ránu, ze které se řinula krev. Jen jsem se otočila za Ianem a viděla jsem, jak se o něj starají doktoři.
,,Máme ji." Řekl jeden ze tří mužů, kteří mě drželi. Šoupli mě do tmavého vozíku a zavřeli. Sotva jsem se rozkoukala, obklopila mě tma. Kolem byla jen jediná škvíra, která tam byla kvůli vzduchu. Nemohla jsem se hnout a byla jsem tak unavená, že jsem se ani moc nesnažila. Jen jsem tam tak ležela a přemítala si, co se právě stalo. Ian měl pravdu a já mu nevěřila. A co hůř, já ho málem zabila…možná, že zabila. Před očima jsem stále měla ty jeho oči a ústa, která žádala o slitování…Jsem tak hrozná osoba! Kdybych jen chvilku počkala, tak se to nemuselo stát.
,,Stát." Jediná slova za celou dobu jízdy. Vytáhli mě ven a šoupli do ještě horší cely, než byla ta v léčebně. Tentokrát jsem byla ve vězení…ale na samotce. Byla jsem všemi odmítána a celé dny jsem musela ležet v kazajce. Stále jsem před sebou viděla jeho bezmocné tělo. Jak jsem to jen mohla udělat? On jediný mi věřil a já jsem mu udělala tohle. Jak vůbec můžu s tím vědomím žít dál? Jeho obrazy mě děsí ve snech, trápí mě, co jsem udělala. Už vím, že já jsem Zlo! To zlo, před kterým jsem chtěla chránit svět…
,,Millerová, máš návštěvu." Nemohla jsem uvěřit svým uším. Zvedla jsem oči vzhůru. ,,No tak dělej! Nebude tu celý den." Určitě už sním. Kdo by za mnou asi tak chodil? Všem, které jsem znala, jsem ublížila nebo oni ublížili mě. Určitě si mě museli s někým splést. Zvedám se ze země. Tentokrát už mám na sobě jen pouta.
Jedna dozorkyně šla přede mnou a druhá za mnou. Ostatní vězenkyně mě probodávaly pohledy. Měly k tomu také důvod. Nebyly o nic horší než já. Vždyť já ublížila někomu tak dobrému, že to snad ani není možné. Chtěla bych vlastně vědět, jak to s Ianem teď je. Je vůbec v pořádku? A žije ještě? Odpustil mi?
Ta cesta mi přišla nekonečná. Po několika minutách se před námi objevilo místo, kde se schází návštěvy. ,,Támhle." Ukázala ke stolu úplně vzadu, v rohu. ,,Máš deset minut, víc ne." Kývla jsem a přicházím k tomu místu. Stále ještě jsem nevěděla, kdo to může být.
Čím jsem byla blíž, tím jsem začínala rozeznávat detaily jeho tváře. To nemůže být možné. ,,I-Iane. Tak strašně moc se ti omlouvám." Nemohla jsem ze sebe dostat kloudné slovo. ,,Já-já jsem ti nechtěla ublížit." ,,Kvůli tomu se vůbec netrap." Kdyby mohl přiložil by mi na ústa ruku, ale uviděl v rohu dozorkyni, takže se radši stáhl. ,,Odpustíš mi?" ,,Není třeba." Usmál se. Jak může být tak strašně hodný? Jak to, že mi dokázal tak rychle odpustit?
Všude kolem se najednou rozprostřela příjemná atmosféra, když pomineme, kde jsme byli. ,,Jsem tak ráda, že jsi přišel." Kývl. ,,Mám plán, dostanu tě odsud." Ta slova mi vyrazila dech.

Tento díl je poslední, což znamená, že je otevřený konec. Já osobně takové konce nesnážím, ale zde mi to přišlo jako dobrý nápad, aby si to každý mohl domyslet podle sebe.
PS:Berte v úvahu, že vše na mém blogu chrání autorská práva (stejně tak i tento příběh). Pokud ho někdo zkopíruje, tak si ho najdu a...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbil se vám příběh?

Ano. 100% (3)
Ne. 0% (0)

Komentáře

1 bajus98-motýl:D bajus98-motýl:D | 19. července 2013 v 13:50 | Reagovat

hezký :)
ale ten otevřený konec mno taky nemám ráda

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama