Kruh kolem nás se stále zmenšovala a my se sotva mohli pohnout. ,,Až řeknu, tak se proměň." Pronesl Henry. Už jsem to před sebou viděl. Provedeme to, jak předtím s Megan. ,,Jasně." Právě jsem jednomu jelenovi dost slušně zohavil čumák. ,,Teď." Křikl Henry a přikrčil se. Hrozně rychle jsem se proměnil a pak proklouzl jelenům pod nohama. Změnil jsem se zpět a shodil z Megan jelena. ,,Díky." Pak jsem se rozhlédl po Henrym. ,,Kde je táta?" Meg mě chytla za ramena a vyskočila do výška, aby lépe viděla. ,,Vždyť ho zabijí!" Strčila do mě. ,,Já to nechápu. Měl se taky proměnit." Megan se hnala do boje, ale já ji zastavil. Proměnil jsem se do podoby psa a hlasitě zaštěkal.
Jeleni se pochopitelně vyděsili a rozprchly o několik metrů dál. Tam zůstali vyděšeně stát a civěli na nás. ,,Henry." Vzdechl jsem. Jeho tělo tam bezvládně leželo. ,,Tati!" Křikla Megan a klekla si k němu. ,,Co se ti stalo?" Henry odkryl svou ruku ze zranění na hrudníku. ,,Co mám udělat, abych ti pomohla?" Henry se usmál a přitom mu z očí tekly slzy. ,,Dokonči tento úkol. Navštiv svou matku a všechno jí to pověz. Nic víc nechci."
Uprostřed toho dojemného rozhovoru se jeleni rozkoukali. Nechtěl jsem je nějak rušit, takže jsem se přesunul dál a začal s nimi bojovat. Cestou jsem popadl Henryho meč a ten Meganin jsem si upevnil do opasku. Bylo slyšet řinčení mečů, ale Megan to nijak nerozhodilo. Přišlo mi, jako by to ani nevnímala.
,,To nemůžu udělat!" Meganin řev přicházel až ke mně. ,,Já tě nenechám zemřít! Jsi můj táta." Koutkem oka jsem sledoval, jak její slzy padají na jeho tělo. ,,Poslouchej mě, tohle si ven." Jeho hlas byl chraplavý a tiší, než normálně. Nechtěně jsem se přibližoval. ,,Ochraňuj to…jako své vlastní srdce. Je to moc důležité." Nestihl jsem zahlédnout, co jí vtiskl do ruky. ,,K čemu to je?" Věděl jsem, že už je pozdě. ,,Slouží k…" Megan se slzami v očích přikývla. Smířila se s jeho smrtí docela rychle. Políbila ho na čelo. ,,Nerad ruším, ale pomoc by se mi šikla." Křikl jsem na ni. Ona hned vstala, vytáhla svůj meč a začala bojovat.
Bez jakéhokoli zpomalení všechny jeleny připravila o paroží a pak zabodla meč do země. Jeleni se všichni stáhli a utekli. ,,Co ti ten tvůj táta dal?" ,,Ehm…" Letmo zašátrala v kapse. ,,Ehm?" Naklonil jsem se k se k ní, abych to taky viděl. ,,Ehm. Já nevím, co to je." Leskl se jí v ruce nějaký plíšek. ,,Ukaž mi to." Sebral jsem jí to z ruky a prohlížel jsem si tu věcičku. ,,Ehm. Nevím to přesně, ale myslím, že to je amulet." Znovu si to vzala. ,,No a k čemupak slouží amulety?" Pokrčil jsem rameny. ,,Většinou je to jen nějaká věc, co se dědí v rodině přes několik generací. Nemají žádnou zvláštní dílu nebo tak." Megan se ohlédla po svém otci. ,,Ale můžou, ne? Táta mi chtěl říct, k čemu slouží, ale už se mu to nepodařilo." Sklonila oči. I tak si vedla excelentně. ,,Je to možné. Třeba se to ukáže samo, až to budem potřebovat." Meg přikývla. Naposledy jsme se oba ohlédli za Henrym a pak už jsme šli dál.
Naše věci jsme tam nechali ležet. Zbýval nám už jen jeden den, takže by bylo zbytečné se s nima táhnout. ,,Zvládneš to?" Koukl jsem na ni. ,,Jo. Udělám to pro něj." Usmála se a žmoulala v ruce její poslední vzpomínku na jejího nedávno poznaného otce. ,,To si piš." Pohladil jsem ji po vlasech. Otevřel jsem mapu a rozhodl jsem se přečíst jen tu bezpečnější část…ostatně, jak jsem se snažil vždycky.
Nechtěl jsem Megan čtením mapy nějak rozrušit, takže jsem nahodil svůj milý úlisný hlásek. ,,Čeká nás les, kde se podle všeho nachází býčí oko." Megan se usmála, ale i tak něco vycítila. ,,Co nás tam může zabít?" Všimla si asi mého vykuleného překvapeného výrazu. ,,Neděl, že na nás nic nečeká." Hrnula se k mapě, tak jsem to vyklopil. ,,Éééé…čeká nás tam medvěd." Zatajil jsem tam jen pár detailů. ,,Jen to?" Byla očividně spokojená. ,,Oh, super." Hned jí to popohnalo dopředu.
Už jsme se blížili k lesu. Nás oba vydědil už první pocit z lesa. Všude kolem byla taková tma. Došlo mi, že se už nemůžeme vrátit. Měl jsem divný pocit, že za mnou někdo stojí. Otočil jsem se, ale pak jsem slyšel Megan. Nechtěl jsem, aby se jí něco stalo. Sledoval jsem, jak jí medvěd táhl ode mě. Jenže jsem nic neudělal. Chtěl jsem jí pomoct, ale nešlo to. Sledoval jsem, jak krvácí a jen tak leží na zemi. Konečně jsem se sebral a vyrazil proti němu. Pak se stalo něco nečekaného-on se jí ani nedotkl. To ji chtěl jen zabít a nic víc? Proč by to normální zvíře dělalo? Rozeběhl jsem se k jejímu tělu.
Vstoupili jsme na cizí území. Uvědomovali jsme si to nebezpečí, ale naše cesta vedla přímo tudy. Chtěli jsme rychle utíkat, jak nám nařizovali naše instinkty, ale pokračovali jsme. Nebyl to náš nejlepší nápad, ale teď to nešlo vzdát. Megan šla odvážně přede mnou. Slyšel jsem praskání dřeva za sebou. S mým ohlédnutím se ozval její výkřik. Okamžitě bych byl u ní, ale právě jsem jaksi zamrzl. Nějaká neznámá síla jako by mě srážela na kolena. Jen jsem přihlížel, jak to zvíře zatíná do Megan zuby. Ihned se z rány řinula krev. Zvíře ji pak pustilo na zem a odcházelo pryč. Co ho vedlo k tomuto činu? Zabyl ji a jen tak si odejde?
Najednou ta síla povolila a já se k Megan rozeběhl. Rána stále silně krvácela. Spatřil jsem zvířecí tlapu, která se rychle blížila.
Obří tlapa mě zasáhla do obličeje. Byla Megan jen návnadou na mě? Mohl by medvěd vymyslet něco tak důmyslného? Byl to zvláštní pocit výt v bezvědomí. Bylo to jako bych usnul a zdál se mi sen. Zvedal jsem se ztěžka. Najednou jsem byl celý ochablí. Pohlédl jsem na Megan. Z rány už skoro netekla krev. Nejspíš už dávno vykrvácela. Dotkl jsem se jejího těla.







