Podepíral jsem její tělo. Nepřiznala by to, ale muselo to zatraceně bolet. ,,Už ti došlo, že byl blbej nápad, nechat tam naše batohy?" Usmál jsem se. Divím se, že to neřekla dřív. ,,Jo. Neboj, za chvíli už tam budem a pak tě ošetřím." Vzal jsem jí do náruče, ale hned se mi vyškubla. ,,Nejsem bezmocná!" Opírala se o mě čím dál míň. Chápu, že to chtěla dokázat sama, ale takhle akorát usilovala o své zdraví.
Spatřím batohy a utíkám k nim. Snažím se ránu nějak šikovně zaškrtit, ale na horším místě ji snad ani Annie udělat nemohla. Koutkem oka sleduji, jak se Meg nenápadně kouká na Henryho tělo. Už se ani nesnažím jí v tom bránit. Konečně dokončuji obvazování a pomáhám jí vstát. ,,Jak je ti?" ,,Nevím. Cítím se unavená." Neřeknu jí to, ale mám pocit, že to do města do nemocnice nevydrží. ,,Máš tu mobil?" Překvapivě kývne. Hned vyťukám číslo na záchranku. Signál je slabý, takže stále vrypadává.
Netrvá dlouho a přijíždí záchranka. ,,Meg, nikdy předtím jsme se neviděli a bylas tady na táboře. Musíš se toho držet, jinak nás prozradíš." Už i pohnout hlavou jí dělá problémy. Sotva vyvozuji, že mi rozumí. ,,Přijdu pak za tebou do nemocnice. Musím ještě něco vysvětlit policii." Šeptnu, aby to nikdo neslyšel. Sleduji, jak v dálce mizí záchranka s Meg uvnitř. ,,Takže popište mi přesně, co jste viděl." Nahlíží na mě jeden z policistů a začínáme s výslechem.
Byl jsem v nemocnici, jak nejrychleji jsem mohl. Už ležela v pokoji. Přiběhl jsem k jejímu tělu. Nejspíš teď odpočívala. Sedl jsem si k její posteli a pozoroval ji. Přemýšlel jsem, jak moc špatně to mohlo dopadnout. Od krku skoro až k lokti měla obvazy a dokonce i sádru. Chudinka, musela tolik trpět.
Seděl jsem u ní bez hnutí přes dvě hodiny a pak se konečně probudila. ,,Ry-Ryane?" Chytila mě za ruku. ,,Už je ti líp? Bolí tě něco?" Hladil jsem její ruku tou svou. Byl jsem tak rád, že žije. Nepřežil bych její smrt. Za tu dobu jsme se hodně sblížili. ,,Je mi dobře. Ruka trochu bolí, ale to bude tím, že přestávají působit léky proti bolesti." Snažila se posadit, tak jsem jí pomohl. ,,Co ti říkali doktoři?" Chtěla pokrčit rameny, ale to jedno hned zabolelo. ,,Au." Sykla. ,,Já si nic nepamatuju. Dnes večer budu mluvit s doktorem a brzy dorazí i naši. Co ten výslech?" Nechtěl jsem to moc rozmazávat. Řekl jsem jí jenom to nejdůležitější, co by měla vědět. ,,Řekl jsem, že se známe a žes měla jet na tábor a já se šel projít do lesa, což dělám často a pak jsem tě tam uviděl spolu s…" U toho jsem se tak nějak zasekl. Jak ho mám nazvat? Můžu říct Henry a nebo táta? Naštěstí to dokončila za mě. ,,Táta." To slovo jí působilo samo o sobě bolest. ,,Jo. No a to je zhruba tak všechno. Neboj, nic nezjistili." Usmála se.
,,Tatí!" Najednou vykřikla a já uvolnil místo pro její rodiče. Čekala mě cesta domů. Zaručeně na mě nikdo nebude čekat. Mávl jsem Meg, ale dost silně pochybuju, že by mě snad vnímala.
Domů jsem šel pomalu. Potřeboval jsem si pročistit hlavu a popřemýšlet. Otevřel jsem dveře a šel si pro něco do kuchyně. ,,Ach, drahoušku!" Z obýváku na mě vyskočila máma. ,,Jsem tak ráda, že jsi v pořádku." Objímala mě a líbala snad všude na tváři. Co se jí stalo? Najednou do dveří vběhl i táta a běžel ke mně taky. ,,Co se s váma děje?" Mého vykuleného výrazu si očividně nikdo nevšímal.
,,Hej." Podařilo se mi odstrčit je od sebe. ,,Co je?" Mámě jiskřily oči a táta mi podával dort. Vůbec jsem to nechápal. ,,Slyšeli jsme, co se stalo v lese." Máma mě k sobě tiskla. ,,Jo tohle…" Bral jsem to už jako hotovou věc. ,,Jak se cítíš broučku?" Prohlížela si mě máma. ,,Jsem v pohodě." Pomalu jsem si uvědomoval, že si mě poprvé za dlouhou dobu naši všimli. Byl to zvláštní pocit. Že by to Meganino utrpení bylo přece jen k něčemu? ,,Jsem tak ráda, že se ti nic nestalo." Táta zapaloval svíčky na dortu a začal oslavovat. ,,To nemusíte dělat." Máma mě posadila mě na židli. ,,Drahoušku, až teď jsme si uvědomili, že jsme tě zanedbávali. Teď se to změní. Neboj, budeme se ti věnovat mnohem víc." No paráda. To je teda úspěch… Hrozně jsem se těšil, že budu chvíli sám a najednou se mi naši budou věnovat..
Jak to vypadá, tak naši uspořádali oslavu a na ni přišli všichni známí. Netušil jsem, kolika lidem na mě záleží. Byla to větší oslava, než jakou jsme měli na Silvestra. Všichni mě oslavovali a dostávalo se pozornosti na celý rok. Byl jsem rád, že o mě mají starost, ale už jsem si zvykl, že jsem prostě sám.







