Po deseti dnech už Megan pustili domů s tím, že musí mýt klid. Hned to ráno mi přišla SMS, že je už domluvená s rodiči a může zůstat nějakou tu chvilku u mě. Okamžitě jsem teda vyhnal naše z domu do práce a začal uklízet. Nebyl jsem zvyklý uklízet, protože jsem většinu svého času trávil venku, a tak se pokoj nestihl zaplnit, ale i tak jsem si chtěl dát záležet.
Prohlédl jsem si můj výkon a mohl bych si gratulovat. Vážně se mi to líbilo. Hrozně rád jsem vyrazil Meg naproti. Když jsem jí uviděl, hnaly se mi slzy do očí. Nechtěl jsem nic dát znát, ale myslím, že mě stejně prokoukla. ,,Ahoj. Stýskalo se ti?" Objala mě. ,,Tak jasně! Jak se cítíš?" Prohlížel jsem si její rameno. ,,Skvěle! Hlavně, že mě už pustili." Vzal jsem jí za ruku a společně jsme šli k nám.
,,Naštěstí jsou naši pryč. Takže máme celý dům pro sebe." Megan byla taky docela ráda. V pokoji jsme se posadili na postel. Všiml jsem si, že jí na krku stále vysí dárek od jejího otce. ,,Stále ho máš." ,,Co? Jo tohle?" Vzala ho do ruky. ,,Už jsi přišla na to, k čemu je?" Zakroutila hlavou. ,,Já na to přijdu." Prohlásila rozhodně. Těšilo mě to.
,,Do kolika tu dneska budeš?" Pokrčila ramena. Zpozoroval jsem, že už jí to nedělalo sebemenší problém. ,,Půjdem se mrknout ven?" Navrhla. Musel jsem souhlasit. Lehli jsme si tam do trávy. Sledovat oblohu se mi poštěstilo naposledy s Annie. Nikdy od té doby čemsi prostě neudělal čas. ,,Stahují se mraky." Kolem bylo všude černo. ,,Radši zalezeme." Sebral jsem svojí mikinu ze země a popostrčil jsem Meg dovnitř. Nechtěl jsem, aby jí obvazy snad nějak zmokly. ,,Chci se aspoň dívat." Nadšeně vyběhla na balkón. Musí být hrozné být tak dlouho v nemocnici.
Přehodil jsem přes ní svou mikinu a společně jsme sledovali, jak kapky deště padají z nebe na zem. Meg do mě strčila a já se jedním neobratným pohybem dostal k zábradlí. Naklonil jsem se přes něj a chytal jsem kapky d pusy. Megan se smála. Jak jsem se tak díval dolů, spatřil jsem něco, co se mi teď vážně nehodilo. Annie! Přicházela.. Co teď? Musím si vymyslet nějakou výmluvu. ,,Megan? Počkala bys chvilku?" ,,Jo, proč?" Můj vyděšený výraz skryl déšť. ,,Potřebuju mámě vyndat ven kytky, aby se omyly." No to byla ta nejstupidnější výmluva, co mě mohla napadnout. V celém našem domě jsme měli tak pět kytek a z toho 4 umělé a 1 kaktus. ,,No dobře." Posadila se na postel a dál sledovala vodu.
,,Co tady děláš?" Běžel jsem jí naproti, aby jí Meg náhodou nemohla spatřit. ,,Musím ti to říct všechno! Předtím jsem to nestihla. Teď mě poslouchej." Zacpala mi pusu, abych nic nemohl říct. ,,To býčí oko ve mně živí víc a víc toho medvěda. Už to nejsem já.." V jejích očích jsem viděl zoufalství a přesto odpověď byla tak zřejmá. ,,Tak mi ho dej." ,,Není to tak snadné." Usmála se. ,,Pokud ti ho dám, tak přímo tady před tebou umřu hroznou smrtí! Zestárnu tady o necelou stovku let!" V jejím hlase byla slyšet mírná hysterie. ,,Já to nechápu. Tak co ode mě chceš?" Usmála se jako by to snad bylo zřejmé. ,,Ten amulet." V tu chvíli se mi to v hlavě celé spojilo. Ta rána! Ona chtěla Meg prostě zneškodnit, aby ho měla. ,,Co přesně ten medailon dělá?" Odtáhla mě kousek stranou. ,,Zabrání jakékoli nemoci…ubrání i před smrtí." A už zase jsem to nechápal. Proč ho tedy Henry sundal? Co ho k tomu vedlo…mohl si přece zachránit život! ,,Ten amulet není můj." Kývla. ,,To vím. Ale taky vím, že ty jí dokážeš přemluvit." ,,To já jí dlužím a né naopak." Viděl jsem, že se zase mění. ,,Prostě to zařiď!" Její hlas byl napůl vrčení. Ve své zvířecí podobě utekla zpět do lesů.
Vrátil jsem se k Megan. ,,Tak jsem tu." Můj milý úsměv dokázal skrýt všechny ty lži. ,,Volali mi naši. Prý mám dorazit v osm." Znovu jsem dostal nápad. ,,Uděláme si pizzu. Nemyslím tu nezralou mastnou věc, ale naší a originální. Dáme tam vše, co máme rádi." ,,Tak fajn." Vytahal jsem na linku vše z lednice a listové těsto. ,,Dáme se do toho."
Snědli jsme skoro celou naši pizzu. ,,Ty jsi teda vyhládla." Škádlil jsem ji. V podstatě jsem si skoro celou snědl já. ,,Cože?" Zasmála se. ,,Chtěla bych tě o něco požádat." Supe! Třeba konečně vyrovnáme ten nás dluh. Pak bych se jí mohl zeptat. ,,Chtěla bych se poznat se svou matkou." No tak nic. ,,Jasně." ,,Potřebuju, abys mi o ní pár věcí řekl. A taky bych potřebovala, abys nás seznámil." Uvědomoval jsem si, jak moc jí nesnáším, ale zároveň jsem chtěl Megan pomoci. ,,No jasně, že ti pomůžu." Koukal jsem na ten její rozzářený obličej a cítil jsem, že jsem si vybral správně.







