Nevidím dál, než pár metrů před sebe. ,,No předpokládám, že mi amulet neneseš." Ozve se přímo přede mnou. Trvá ještě pár vteřin, než ji spatřím. ,,No tak nějak. Ona ho dala svý mámě.
,,Nemůžu po ní chtít, aby mi ho dala. Já vděčím za všechno na tý cestě. Ještě zdaleka jsem jí svůj dluh nesplatil." Dotkla se mého ramene. Najednou se do mě vlil divný pocit. ,,To naprosto chápu." Co? Tohle jsem teda nečekal. ,,Opravdu?" Nadechl jsem se plný naděje. ,,No jasně, můžeš přece najít jinej." ,,Jinej?" Už zase mě něčím překvapovala. ,,Jo. Musím ti říct ještě něco." Bere mě na roh a znovu začíná vysvětlovat nejasnosti.
,,Univerzita už dlouho nemohla najít býčí oko a tak svolala ty nejchytřejší z nich, aby sestrojili něco byť jen z poloviny tak účinného. Podařilo se vyrobit 12 těchto amuletů. Univerzitě dodali pouze tři. Zbytek si ponechali pro sebe. Ty z univerzity se zachovali jen do minulého roku. Jeden se ztratil v rokli jednomu z členů při honbě za dalšími poklady. Jeden z nich se následně dostal k tvé…ehm….nevím, co spolu máte. No a ten poslední je někde v čudu. Ovšem ty nemusíš hledat jen na univerzitě. Máš k dispozici deset amuletů. Pro tebe to není nic složitého." Měl jsem děsivý pocit na hrudi.
,,Nevíš asi, kde jsou.." ,,Ne." Rychlá a rázná odpověď. ,,Uděláš to pro mě, že jo? Nebo snad chceš ustoupit?" ,,Ne. Udělám to." Netuším, jak, ale vážně jsem to chtěl udělat. Annie je vlastně celé moje dětství. Tentokrát jí nenechám být. Pomůžu jí. ,,Až to získáš, zajdi do nemocnice." ,,Kamže?" ,,Budu tam teď chodit vypomáhat. Snažím se být užitečná. Neboj, nikomu nehodlám ublížit. A teď už radši jdi… Brzy se snad uvidíme." Věnovala mi polibek na čelo. Odešla. Popadl jsem svůj mobil a naklikal tam krátkou zprávu pro naše: Mami, tati, přijdu dýl. Nečekejte na mě. Nic se mi netane-budu chvíli s Megan. Ahoj.Vydal jsem se tedy k ní.
Vzal jsem telefon a vyťukal její číslo. Rozhodně jsem nechtěl nějaké dobrodružství absolvovat bez ní…a její pomoci. ,,Ahoj Meg, asi si nemyslí, že by tě vaši pustili ven, viť?" V telefonu se ozvalo uchechtnutí. ,,No po tom našem miny lhaní s táborem a mým zranění o tom dost silně pochybuju." To jsem taky mohl předpokládat. ,,A co kdybys šla na balkón?" ,,O co jde?" Divila se. ,,To ti řeknu až pak. Nejdřív vylez a pak se ptej, ano?" ,,Nó fajn?" ,,Super." Položil jsem telefon.
Cestou k Megan jsem si připravoval řeč. Dobře vím, že s ní moc mluvit neumím. S ní jsem nějak víc nervózní, než obvykle. ,,Ahoj. Tak o co jde?" Křikla na mě shora. ,,No. Takhle. Bylo by hodně zé žádat tě o pomoc po tom, co jsem ti lhal?" Tentokrát už nemám, co ztratit. Prostě jsem to na ni vybalil. ,,Počkej! O čem přesně jsi mi lhal?" Nadechl jsem se a všechno jí vysvětlil. To jak jsem jí lhal o Annie i pravdu s amuletem. ,,Omlouvám se ti za to. Potřebuju jen tvou odpověď. Pomůžeš mi?" Ani jsem si nemyslel, že by odpověděla… ,,Ano." ,,Bože vážně?" ,,Jo." Měl jsem pocit, že oba jásáme. ,,Nechci přijít o další dobrodružství."
Včera jsem byl venku s Megan. Bavili jsme se o tom, jak se dostat z domu. Naštěstí univerzita by mohla pomoct. Dneska jsem tam volal a oni zašlou našim rodinám žádost o účast na dobrodružném turnaji mladistvých. Mohli by souhlasit. Prý to podají velmi váženě a důležitě…
,,Ahoj." Vcházím do velké budovy. ,,Ryane, jsi tu brzo." Naproti mně jde Charles. ,,Potřebuji to, co nejrychleji." Kývá a odvádí mě k místnosti rady. Už jsem tam byl několikrát. Většinou jsem tam kvůli svým chybám, ale ani to mě neznervózňovalo. ,,Pane Hayde, rád vás znovu vidím." V radě bylo jen pět lidí. ,,Potřebuju od vás jen malou výpomoc." Jejich výrazy se ani trochu nezměnili. ,,Jenže, co z toho budeme mít my?" To byla dobrá otázka. ,,Pokud se nám vše vydaří, získáte býčí oko… Ale! Žádné otázky." Zastavil jsem je. ,,Býči oko?" Má slova vzbudila velký rozruch. ,,Ano. Takže, co vy na to?" Opět všichni vášnivě diskutovali. ,,Vypadá to, že bychom mohli." Konečně!
OdpoIedne nám přišli dopisy. Volal jsem okamžitě Meg. Její rodiče se rozhodli odvézt ji na nádraží a počkat, než odjede…což nám trochu zkomplikovalo plány. ,,Mám plán! Nasedni na vlak do Hamburku a já se na nádraží taky nějak dopravím. Pojedeme spolu. Našel jsem totiž potomka jednoho z lidí, kteří pomáhali vytvořit amulety. Podle mě ho zvládnem najít. Tentokrát to nebude těžké utajit. Univerzita se o všechno postará." ,,Tak jo. Zatím se měj."
Čekal jsem na rodiče. Zjistil jsem, jak se dostat na vlak a kudy. Čekal jsem na ně hodinu, dvě, dvě a půl…a oni nepřišli. Nemohl jsem na ně čekat déle, protože už zbývalo jen tři čtvrtě hodiny do odjezdu. Načmáral jsem pro ně aspoň vzkaz, že jsem na cestě.







