Tento příběh bude jen jednodílní, ale doufám, že i tak vás může zaujmout..
Moje jméno je Joana. Je mi teprve 8 let a už mám zkušenosti s šikanou. Ve škole nejsem vůbec oblíbená a to se odráží i v chování mých spolužáků…spíše spolužaček. Nejhorší je na mě Sandra a Lindsy. Ty dvě jsou nejoblíbenější na škole-i mezi učiteli, a tak jim všechno projde. Mě neprojde naprosto nic a to nemusím ani nic udělat…stačí když, to na mě někdo svede a je to.
Dnešní den začíná jako každý jiný. Z domova vycházím jen 15 minut před začátkem školy, abych se vyhla Sandře. Sedám si do lavice a už teď cítím, jak se mi vražedné pohledy holek zabodávají do zad. Snažím se nevnímat tu nenávist všude kolem mě. Do třídy vchází učitelka a představuje nám novou spolužačku. Tenhle typ holky dost dobře znám. Je jako každá z těch, co do mě denně vrážejí a berou mi věci. Krásná a nevinná tvářička a přesto v očích to tajemno. Je jasné, že se hodně brzy přidá k Sandře a Lindsy a začne s tím samým…nebo dokonce horším.
Může se posadit kamkoli chce. Pochopitelně ji k sobě lákají ty holky a dokonce i nejhezčí kluci. Ani se jí nedívám do tváře. Určitě půjde k Peterovi. Je to ten nejskvělejší a zároveň i nejhodnější kluk na škole! Vlastně se mi tak trochu líbí a to, že sedí hned za mnou, mi pomáhá jít každý den do školy a přetrpět to chování ostatních. Asi se ptáte, proč mi nepomůže, když je tak strašně skvělý.. Už se o to několikrát pokusil, ale nejspíš už to vzdal-tak jako já. Je moc těžké vzdorovat většině.
Ohlédnu se na něj. Zubí se. Určitě je z ní ohromě nadšený..no ani se mu nedivím. Najednou se stane něco nevídaného. Dívka odsunuje židli vedle mě. Ale u Petera přece židle je. Proč by si brala tu ode mě? ,,Ahoj." To zdraví jako mě? ,,Čau.." Prohodím nesměle, jelikož si stále nejsem jistá komu ten pozdrav patřil.
Trvá ještě několik minut, než si uvědomím, že sedí u mě. ,,Jak se jmenuješ?" Zeptám se. Ani sama nemůžu uvěřit, co právě dělám. ,,Jsem Zoe. A ty?" V životě se ke mně nechoval nikdo tak mile! Ani moji vlastní rodiče se o mě tolik nestarali, aby zjistili, co se ve škole děje. ,,Já jsem Joana." Usměje se. Po zbytek hodiny dávám pozor na učení.
O přestávce utíkám k záchodům. Většinu času tam trávím zamčená, aby se ke mě holky nedostali. Tentokrát mě však někdo zastaví. ,,Jo?" Otočím se. To je Zoe. ,,Nechtěla bych mi něco říct o téhle škole? Ráda bych si s někým popovídala." Tohle je moje velká příležitost! Vyprávím jí o tom, co bych tu změnila a co je tady skvělé, že bych to nikdy neměnila. Po několika minutách se odhodlám a povím jí o tom, jak se ke mně holky chovají. Okamžitě se mi dostává podpory a hned se taky nabízí, že mi s tím pomůže. Pochopitelně jí od toho odrazuji. Když bude na blízku, ani to nebude nutné. Oni si to před ní netroufnou.
Po týdnu mezi mnou a Zoe vzniká silné pouto, ale to samé se bohužel dá říct i o ní a Lindsy. Aby toho nebylo málo u Lindsy se pořádá oslava narozenin. Jak o tom vím? Vím o tom celá škola, jelikož to je vždy na nástěnkách školy. Ano, i to jí tady trpí.. Pokaždé pozve všechny ze školy (to i třeba deváťáky, kteří ani nečtou nástěnky) kromě mě. Dělá to aby mě naštvala a vyprovokovala, ale já už jsem si na tohle její chování zvykla. Letos si všímám nové skutečnosti a to, že je pozvaná i Zoe.
,,Půjdeš tam?" Usměje se. Očividně jí těší, že je zvaná. ,,Nejspíš jo. A ty?" ,,Nezvali mě.." ,,Jo, promiň." ,,To je v pohodě." Krčím rameny. ,,Vy jste teď s Lindsy kamarádky?" Ptám se na to, co mi vrtá hlavou už dlouhou dobu. ,,No ani ne. Jen se tak bavíme." ,,Aha." Tahle zpráva mě velmi potěšila.
Ten večer jdu spát s těžkým srdcem. Nemůžu přestat myslet na Zoe a Lindy. Nechci, aby tam šla, ale zároveň jí v tom nechci bránit…je to tak složitě zamotaný! Usnu až kolem půlnoci. Zdá se mi hodně divný a překvapivě živý sen. Promlouvá ke mně nějaký muž. Tvrdí, že je členem nějakého řádu a že potřebuje mnou pomoc. Vykládá o jakémsi stvoření, které se živí hezkými pocity a vzpomínkami. Mluvil o tom, že já a Zoe máme velmi silné pouto, které může zachránit svět.
Zbudila jsem se celá zpocená. Zrovna byla sobota, takže se se Zoe uvidím až ve škole.
Ještě jsem zjistila, že se dneska koná ta oslava u Lindsy. Naštěstí pro mě jsem věděla, kde.
Očima jsem rychle přejížděla přes jejich obrovské sídlo. Bylo několikrát větší než největší vila, kterou jsem viděla a robustnější než zámky v okolí. Budova musela být nesmírně cenná. Vběhla jsem do otevřených dveří. Bylo tam přes dvacet lidí už takhle po ránu.
Rozhlédla jsem se a až po několika minutách jsem spatřila Zoe. ,,Ahoj. Co tu děláš?" ,,Musím ti něco říct.. Asi mi to nebudeš vědět, ale měla jsem sen..divný sen. Zdálo se mi o tom, že naše přátelství může zachránit svět před žroutem dobrých pocitů a myšlenek." V jejích očích jsem viděla překvapení. ,,Nevěříš mi, co?" Sklopila jsem hlavu. ,,Ne. Právě naopak! Taky se mi ten sen zdál…vlastně už se mi jich zdálo víc." Byla jsem nadšená. ,,Ty tomu věříš?" ,,No nic jiného nám nezbývá. Mohla by to být pravda… Ty si totiž moje první kamarádka." Byla hrozně šťastná. ,,Ty moje vlastně taky. Myslím jako ta opravdová, který můžu důvěřovat." To se tak hezky poslouchalo. ,,No v tom případě bych ti měla říct, že je mi nepříjemný, když jsi tady s nima." ,,Tak já klidně půjdu. Stejně jsem tu jen ze slušnosti a vůbec se tady nebavím." Vzala si kabát a šla.
Následující týden jsme pozorovaly zvláštní úkazy. Například byla spousta lidí unesena a po návratu si pamatovali jen spoustu špatných vzpomínek. Zmizelo i několik dětí, které se zatím nenašli. V naší škole už také delší dobu koluj řeči o UFO nebo úchylácích. Koluje tu nepříjemná atmosféra a nikdo nemůže být v bezpečí.
Se Zoe jsme o našem snu několikrát mluvili a všechno v něm naprosto sedělo. Dokonce se nám oběma zdál sen s pokračováním. Dozvěděli jsme se o vymazání paměti a umírání lidských duší. Ještě stále se nám však nedostalo odpovědi na otázku, jak můžeme pomoci se záchranou světa. Naše přátelství se víc utužilo a taky mi Zoe pomohla s Peterem. Když je o něm řeč, tak Peter už se taky týden neukázal ve škole. Už mi to začíná být podezřelé. Doufám, že se mu nic nestalo.
Dneska budeme přespávat se školou v hotelu a zítra pojedeme do Rakouska. Se Zoe máme společný pokoj.
Povídáme si Sandře a její partě, jak se do mě naváželi. To už samozřejmě přestalo, jelikož v přítomnosti Zoe si na mě nikdo nedovolí. Jdeme spát pozdě. Ještě než zaberu, slyším hlasy. Někdo na mě mluví. Je to ten samý hlas, co nám povídal o nebezpečích. Tentokrát ale není sám. Mluví jeden přes druhého. Snažím se rozpoznat aspoň jeden z hlasů a porozumět. ,,Jestli jí nevydáš, přijdeš o jediného člověka na světe, kterému na tobě záleží!" Mluví jeden, neznámý hlas. ,,Neposlouchej ho, je to lež! Musíte vytrvat a všechno dobré se pak vrátí. Vy jste to jediné pravé, čisté, ryzí dobro…" Všechno se vzdaluje a hlasy s duněním přestávají.
,,Slyšela si to?" Zvedám se z postele. Zoe leží na zemi. ,,Co to znamená?" Z oken z venku jde světlo. ,,Musíme to zjistit!" Potichu jsem se plížila z pokoje. Zahlédla jsem učitelku a rychle jsem zase zalezla. ,,Jak jinak se chceš dostat ven?" Pohlédla na mě. ,,Je tu jedna možnost…"
Z našich oken se dalo krásně sejít na středu a po té padnout do hromady čerstvě napadaného sněhu. Opatrně jsem vlezla na římsu. ,,Připadám si jako sebevrah." Zasmála jsem se. Byla jsem jen krůček od střechy. ,,Počkej." Chytla mě za kabát. ,,Co když byla tahle nedbalá SEBEVRAŽEDNÁ akce jeho účel?" To my nedošlo. ,,Nesmíme to vzdát. Prostě mi věře a pojď." Podjela mi naho a Zoe jsem stáhla na římsu. Pustila jsem se a spadla jsem na záda. Málem jsem si vyrazila dech. ,,Jsi v pohodě?" Zoe dopadla krásně a lehce. ,,Jo. I když by to mohlo být lepší, nestěžuju si." Pomohla mi vstát. ,,To světlo vychází z toho lesa." Ruku v ruce jsme se vydaly tím směrem.
V lese jsme neviděly ani na krok. Měli jsme pocit, že se nám to světlo vzdaluje. ,,Já už nemůžu." Zoe si sedla do sněhu. ,,Musíme jít. To zvládneme." Zvedala jsem jí a přinutila jí přiblížit se ke světlu. Ušla ale stejně jen pár kroků.
,,To světlo..přibližuje se." Obě jsme padli do sněhu. ,,Rád tě tu vidím. Těší mě, že sis ho vybrala." Obě jsme se podívali na sebe. ,,My jsme tady spolu." Ozval se burácivý smích. ,,Potom zemřete obě…" Nějakou nadlidskou silou nás zvedli do vzduchu až nad koruny stromů. ,,Z čeho tu sílu bere?" ,,Vždyť jsem to říkal-vysává každou dobrou vzpomínku, každý dobrý pocit a všechny úsměvy, až nezbude vůbec nic…jen to zlé." Se Zoe jsme hledali, odkud ten hlas jde. Na zemi jsme spatřili malou černou tečku ve sněho. Stále jsme stoupali.
,,Vzdejte se. Bude to tak pro vás obě lepší." Chychotal se. ,,Stačí, když jedna druhou vydáte a všechno ostatní se může vrátit." ,,Ani náhodou!" Vykřikla Zoe. Nyní nás pustil volným pádem k zemi. Chytla jsem ji za ruku. ,,Ať už se bude dít cokoli, budeme spolu." Prohlásila jsem. Ze země začalo vycházet světlo. Před naším dopadem se rozlilo všude kolem.
Probudila jsem se u sebe doma. Otevřela jsem oči a vzpamatovávala jsem se, kde to jsem. V mobilu jsem marně hledala Zoeino číslo a pak jsem si všimla toho data! Byl den, kdy jsem se se Zoe poprvé setkala ve škole. Všechno se vrátilo…
Ve škole to všechno probíhalo naprosto totožně jako předtím. Zoe si sedla vedle mě. ,,Pamatuješ si mě?" Zeptala se. Nadšeně jsem kývla. ,,Vzpomíná si ještě někdo?" Zavrtěla jsem hlavou. ,,Myslíš, že jsme to dokázali? Že jsme zachránily svět?" ,,To si piš." Obě jsme se usmáli.
V tu chvíli bylo nad slunce jasné, že pravé přátelství nerozdělí NIC!!
PS: Vím, že tento příběh je podán trochu s nadsázkou, ale nebyla bych to já, kdybych to udělala bez ní. Hrozně ráda bych zdůraznila, že jde o tu hlavní myšlenku a tu jsem doufám splnila.
Pokud se vám tento příběh líbil nebo se vám dobře četl, můžu vás potěšit, jelikož mě inspiroval k napsání delšího příběhu s názvem Přátelství nebo moc.. možná dopadne stejně šťastně nebo ne..záleží jen na vás!!!








Moc hezký jen tak dál. :)