close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Šťastný konec 1 část(2)

9. srpna 2013 v 21:45 | WhitEvil |  Šťastný konec (první část)
Dopad byl tvrdý. Těžce jsem se zvedala ze země a rozhlížela jsem se kolem. Všechno bylo zahaleno do neprostupného závoje tmy. Nahmatala jsem zdi a podél nich jsem pokračovala do osvětlených místností. Všude po zdech i na stropě byly bílé dlaždice.

Pomalu jsem přicházela k první hádance. Hluboce jsem se zahleděla na odpovědi. Netušila jsem, že hned první otázka bude tak těžká. Musela jsem si prostě tipnout, ale naštěstí pro mě jsem v tipování dobrá.
Netrvalo dlouho a dostala jsem se k šesté otázce. Sama o sobě mi vyrazila dech. Byla to samotná Einsteinova hádanka. Často jsem o ní slýchala, ale nikdy jsem ji neviděla na vlastní oči. Už samotné zadání mi vhánělo krev do žil. Byla tak dlouhá a komplikovaná a složitá…až mě z ní bolely oči. Neměla jsem s sebou ani tužku ani papír, takže jsem své řešení vrývala do kachliček, ale za chvíli to bylo tak nepřehledné, že to nemohlo pomoci ani ostatním ani mně. Byla už jsem skoro v koncích a pak se něco ozvalo. Přicházelo to z opačné části této místnosti. Vlastně jsem zatím neprozradila, jak tohle místo funguje! To musím napravit: Tohle místo je složeno z nespočtu místností. V každé místnosti se nachází hádanka, vzorec, co potřebuje doplnit nebo příklad na vypočtení. Pod zadáním se nachází tři možnosti. Pokud se zvolí ta správná, otevřou se ty správné dveře. Pokud jsou v místnosti jen jedny dveře, tak to znamená, že se někam můžete propadnout nebo vás to prostě vcucne někam pryč.
Když nad tím tak přemýšlím, dochází mi, že to nebyl můj nejšťastnější nápad. Znovu mě vyrušují ty zvuky. Tentokrát jsou hlasitější. ,,Haló?" Zavolám. Po celé místnosti se rozléhá ozvěna. ,,Už zase mám slyšiny." Ozývá se znovu. Přicházím k tomu místu. Všimnu si, že je v těch místech podlaha slabší a pružnější. V jedné z dlaždic se nachází dokonce malá dirka. Jistě směřuje do nějaké jiné místnosti. ,,Slyšíte mě? Ty tam! Slyšíš mě?" Přikládám oko k dírce. Mám pocit, že vážně někoho vidím. ,,Už zase. To ne. Už blázním…" Vidím tam mladíka. Může mu být asi jako mě. ,,Říkám, jestli mě slyšíte…" Muž se nemíní vzdát pocitu, že má halucinace. ,,Už vím! Zaženu je písní! Tadydadydá dádá." Ach, bože.
Ještě jednou to vyzkouším a pak končím. ,,Dost! Já nejsem duch!! Jmenuji se Melisa a jsem opravdová! Rozumíte? Opravdová!" Zakřičím, co nejvíc to jde. ,,Nananá ný nananá..Počkat! Co?" Jakmile jsem se chtěla vrátit k hádance, jeho hlas zmlkl. Nejspíš čeká na odpověď. ,,Ano, je to tak." Znovu si klekám k malé dírce a nahlížím dovnitř. Kluk tam pobíhá a snaží se zjistit, odkud hlas přichází. ,,Já jsem nahoře." Křiknu. Najednou mě spatří i on. ,,Já vás vidím! Ach. To je úžasné." Začíná poskakovat a tančit. Mám takový pocit, že jsem neměla volat. ,,Hej! Mám pá otázek." Kluk se okamžitě zklidňuje.
,,Oh. Samozřejmě. Jen se ptejte." Hledí mi přímo do očí…teda spíš oka.
,,Tak, jak jste se sem dostal?" Na odpověď nemusím čekat ani vteřinu. Kluk na mě chrlí slova, že je sotva zvládám vstřebat.
,,Dostal jsem návrh na práci. No nebyla to ani tak práce jako službička, ale peníze z toho padly." Ptám se dál a přitom ho stále sleduji, jestli to není past.
,,Od koho jste tu nabídku dostal?" Sedá si a hledí na mě upřeným výrazem.
,,Mluvil jsem se s nimi o panu Benedictovi." Samozřejmě netuším, kdo to je, a tak se mu dostává jen ticha. Hned se dává do vysvětlování.
,,Benedict Rossel." Tentokrát nechápavě zamručím.
,,Je to stvořitel tohohle místa." Věnuje mému oku významný pohled, ale i tak mi to moc neříkalo.
,,Jak tě sem mohli vzít, když nevíš ani základní informace. To si nebyla na školení?" Divím se čím dál víc.
,,Školení?" Ještě, že nevidí mé směšné grimasy.
,,No ano! Bože, berou sem snad úplně každého." Kroutí hlavou.
,,No já aspoň nejsem v nějakém propadlišti a nezpívám si trapnou písničku." Odseknu mu. Nemám ráda, když se do mě někdo naváží.
,,Tak to prr! Je to moje jediná zábava tady. Co bych měl podle tebe asi dělat?" Dotčeně vyskakuje a hrozí mi svým prstem. Je to směšné, když je tak daleko a přijde mi tak malý.
,,Co takhle se dostat ven?" Zlostně odfrkuje.
,,No, že mě to hned nenapadlo!" Dává ruce v bok. ,,Já to zkoušel! Několik týdnů jsem tím strávil, ale ne nadarmo se říká, že není cesty ven." Rozhlížím se. Vzpomínám, jak máma říkala, že jí děší uzavřené prostory a všímám si, jak moc složité a zároveň jednoduché to musí být postavit. Je to prostě série místností, co na sebe navazují.

,,Teď už samozřejmě lituju, že jsem tam plácl tu první věc, co mě napadla. Opravil bych se! Hrozně rád, ale nedostal jsem šanci. A navíc tady umírám hlady a žízní." V tu chvíli mi svitl v hlavě nápad.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Kolik vám je let?

8-10 0% (0)
11-13 0% (0)
17-19 0% (0)
14-16 100% (4)
20 a více 0% (0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama