Kdo mě zná nebo čte mé příběhy, tak ví, že často mají hlavní hrdinky víc odvahy a síly, než hrdinové. Právě z tohoto důvodu jsem udělala hlavním hrdinou kluka. Příběh je jednodílný a také tím pádem nebude ani nějak zvlášť dlouhý a záživný. Chtěla jsem pouze ukázat, že svoboda nemusí mít jen ten dobrý výraz, ale i temnou stránky. Doufám, že se bude líbit…
Jmenuji se Jeffrey Johnas. U nás mě zná snad úplně každý. Od rána do noci jsem jen a jen venku. Jídlo dostávám spíš od kámošů nebo si něco málo koupím v obchodě. Můj den začíná tradičně nějak takto…
Ráno vstávám, jak se mi zlíbí. Ani nejím ani nepiju a už letím ven. Obvykle narazím na nějaké kluky a to jdu většinou s nimi a nebo zavolám někoho z okolí a trávíme den spolu. Ráno bohužel všichni začali z nějakých důvodů trávit na počítači u FB a podobných výmyslů tohoto století. Jsem rád, když tedy někdo je ochotný se projít.
Většinou se jen tak procházíme k rybníku, kde se vykoupeme a pak jdeme k nim, kde dostávám najíst. Většině rodičů to ani nevadí a jsou už zvyklí mít doma porci navíc pro mě. Po jídle chodíme po vesnici a hledáme další kluky, abychom si třeba začutali nebo tak. S partou pak lítáme venku, ale kolem deváté hodiny už většinou všichni chodí domů. Občas ještě obvolám pár holek na pokec, ale skoro nikdy se nikomu nechce.
Domů se vracím až kolem jedenácté, když už všichni ostatní spí. Do té doby se potloukám kolem, někdy zajdu do hospody, kde mi bez problému nalijí a dají i nějaké to cigáro. V deset hodin mě vyšoupnou ven a tak se ploužím kolem. Většinou vídám tmavá okna, ale pokud se naskytne možnost dívat na nějakou slečnu, tak se usadím a sleduji. Je až k nevíře, že na to nikdo nepřišel. Do půl hodiny je kolem všeho všudy tak pět oken rozsvícených a zbytek lidí už spí. Cestou domů často bloudím. Nemáme tu moc lamp ani jiné osvětlení.
Doma je tma. Nikdo neotevírá, takže jako obvykle lezu do pokoje oknem. Padnu do postele a spím. Ani nevím, jestli naši vědí, že jsem doma a jestli jim na tom vůbec záleží. Párkrát mi kluci řekli, jak se mám, že můžu být, kde chci a dělat si, co chci. Jenže občas mě tahle svoboda až štve. Připadám si sám a bez rodiny. Ráno se s našima sotva minu a po zbytek dne už je ani nezahlédnu.
Jednou jsem byl s kámoškou na procházce venku. Šli jsme k lesu. Cestou mi vyprávěla, jak je nefér, že musí být doma tak brzo a že jejím rodičů asi nedošlo, že už kapku vyrostla. Ani nevěděla, jaké má vlastně štěstí, že se o ní někdo bojí. Řekl jsem jí, jak mě to někdy štve a ona pak řekla úžasnou větu, co mi zní v hlavě dodnes. ,,No jo. Když se o mě někdo přehnaně stará, tak mám pocit, že mě bere jako malý dítě. Když se o mě nikdo nestará, tak mám pocit, že jim na mě nezáleží. Tak co je vlastně správné?" Od toho dne jsem ji viděl jen párkrát. Často chodím kolem jejich domu, ale ona mě nevidí. Všiml jsem si, že se kolem desáté prochází po balkóně a kouká na hvězdy a nebo někam do dálky, do prázdna.
Noc je v podstatě mé druhé jméno. Ve tmě už vidím hodně dobře. V noci si také jde všimnout víc věcí, jako kdo s kým je a co dělají ve večerních hodinách. Často poslouchám i hádky v rodinách a když se poštěstí, tak i bitku několika opilců na silnici. Ráno po tom není ani stopy. Už jsem si uvažoval, že bych si to všechno psal a pak bych to mohl dát do novin Bulvár přece letí, ne?
Můj den pomalu končí. Ležím v posteli, ale tentokrát nemůžu usnout. Trápí mě, že jsem tak moc volný. Proč mi naši někdy něco nezakážou? Je jim snad jedno, co se mnou bude? Hledím do stropu. Je mi smutno po dětských letech, když mě naši hlídali na každém kroku. Nezbývá než doufat, že se to jednoho dne konečně zlepší. Možná k tomu nějak napomůže školní rok nebo jiné náhody. Třeba se pak konečně zbavím své pověsti dítěte ulice…








zase jeden z hezkých příběhů :)