Už jsem sem jednou psala o mých pocitech ohledně školního dalšího roku a zvláštně prvního dne. Jak ten den probíhal?
Začalo to ranním vstáváním. Byla jsme vzhůru mezi prvními, tak jsem si mohla ještě pár minu poležet. K mému udivení jsme nebyla vůbec unavená. Vstala jsem a jen tak přemýšlela nad školou. Jak to asi proběhne? Co spolužáci? Jaký bude rozvrh? Pak jsem se zvedla a nějak se mi podařilo najít ten zaběhlý systém z minulého školního roku. Mojí snídaní bylo cappuccino a nic víc.
Napumpovaná kofeinem jsem se zastavila u babičky. Nervy už trochu pracovali, ale stále převládal pocit klidu. S kámoškou jsme šli do školy. Díky našemu povídání to ze mě všechno zase opadlo. Začalo mi být fajn.
Přišli jsme do školy. Teď už ani povídání nepomáhala. Bylo my hrozně. Ten pocit, že se mi rozskočí žaludek a pukne srdce se zvětšoval. Ani když přišla další kámoška, se nic nezměnilo. Mluvili jsme o tom, jak je hrozné, že nás na poslední rok dali do jiného pavilonu a tutíž nejsme spolu. Pak jsme se rozdělili a já zůstala napospas stresu.
S prvním krokem do našeho pavilonu se mi neskutečně zvedl žaludek. Několikrát jsem si myslela, že se první den pozvracím. Snažila jsem se uklidňovat a zhluboka dýchat, ale vůbec to nešlo. Málem jsem se psychicky zhroutila. Sotva jsme vešla do třídy, začaly mi slzet oči. Doufám, že si toho nikdo nevšiml.
Párkrát jsme ze sebe vydala kloudné slovo, ale většinu času jsem jen seděla, zírala a prosila, ať už to trápení skončí. O nadšení tady snad nemohla být řeč. Byla to oficiálně ta nejdelší hodina v mém životě..tedy vlastně jen 45minut. A to počítám i čtvrtletku z matematiky a hodinu, kdy jsme se měli dozvědět její výsledky! Nikdy! Nikdy mi nebylo tak zle (ve škole) jako dnes.
Upřímně doufám, že zítřek bude lepší. Takhle bych jinak celý týden nezvládla.. ani náhodou!








I když já nastupuji do školy až za dva týdny, když jsem si pročítala články týkající se prvního školního dne měla jsem pocit, jako kdybych tam taky musela. Nejhorší, aspoň pro mě, je to ranní vstávání