Becky: Všechno, co se odehrávalo v té místnosti, šlo mimo mě. Pamatuji si to spíše jako divák film, než jako svůj vlastní prožitek. Pamatuju si Vernona. Dívala jsem se na celu místnost. Stěny nebyly vůbec vidět. Prohlížela jsem si okolí. Z jednoho stromu se přímo přede mě snesl had. Proč jsem se nemohla pohnout? ,,Pozor!" Necítila jsem Vernonův dotek, ale za to jsem viděla, jak mě odstrčil na strnu a hada zahnal.
Bez řečí mě chytil a táhl přes místnost. Neviděli jsme dál než pár centimetrů před sebe. Něco mi spadlo na rameno. Nevšimla bych si toho, kdyby mi to Vernon nesundával s takovým odporem. Ohlédla jsem se a po zemi utíkal pavouk velikosti mé ruky. Vernon mě popostrčil dopředu a nechtěl, abych se otáčela.
Z místnosti jsme se dostali jednoduše. Dveře byli zakryté obří pavučinou a po jejich objevení se sami otevřeli. Vyběhli jsme ven a já jsem až v té chvíli začala znovu plně vnímat. Vernon se nade mnou skláněl a usmíval se tak široce, že mu byly vidět snad všechny zuby. ,,Mělas vidět ten svůj výraz, když jsem z tebe sundal toho pavouka." Zvedla jsem se. Místnost byla celá z kamene. ,,Ha ha ha." Pokusila jsem se postavit. ,,Díky, žes mě dostal ven." Prohodila jsem a přitom jsem si prohlížela stěny. ,,Není zač." Ve chvíli stál za mnou. ,,Co tu hledáš?" Položil si hlavu na mé rameno. ,,Cestu ven." Rukama jsem přejížděla po hrubém povrchu stěn. ,,Jo tak tu už mám taky." Ukázal přímo dolů skrz podlahu. ,,Tohle? Jsi si jistý? Vypadá to jako propadliště." Nahlédla jsem opatrně dovnitř. ,,Nevím, ale otevřelo se to samo, když jsme vešli. Nic jiného tu není." Pokrčila jsem rameny. ,Jak je to hluboké?" Hlavu jsem stále měla uvnitř otvoru. ,,Uvidíme." Bez jakéhokoli přemýšlení, co se asi může skrývat v místnosti pod námi, tam Vernon hodil svůj batoh. ,,Tak to půjde." ,,Co půjde?" Ohlédla jsem se na něj. Přímo pár centimetrů kolem mé hlavy tam prostě skočil.
,,Tak dělej! Na co čekáš?" Nastavil ruce, že mě chytí. Několikrát jsem se zhluboka nadechla. Musela jsem si dlouho dodávat sebevědomí a odvahu. Zavřela jsem oči a vrhla jsem se do jeho náruče…aspoň jsem si to myslela. Spadla jsem těsně vedle jeho rukou. ,,Díky za chytání." Odfrkla jsem si. ,,Měl jsem to vypočítané." Nevěřícné hleděl na díru a své, stále ještě natažené, ruce. ,,Tak už pojď." Vzala jsem jeho batoh a šla jsem k dalšímu průchodu.
,,Něco mi vrtá hlavou." Prohodil. ,,Proč je to najednou tak snadné?" V hlavě mi svitl nápad. ,,Už budeme blízko!" Uviděla jsem ohromující zář. Rozeběhla jsem se k ní. ,,Počkej." Zachytil mě za tričko. ,,Co je." Otočila jsem se na něj. ,,Oh, bože." Odstrčil mě stranou a sám na to zíral. ,,To je ono." Rychle jsem se vzpamatovala. Drala jsem se k němu. ,,To je ten diamant." Hlesla jsem. Vzala jsem ho do rukou. Ani se nedalo popsat, jako moc jsem byla šťastná. ,,Je mi líto, že jsme ho nenašli společně." Vzpomněla jsem si na Marka s Melisou. ,,To mě taky." Nadšení najednou pominulo. ,,Co myslíš, že s nimi je teď?" Vernon pokrčil rameny. Donutilo mě to přemýšlet...
Melisa: ,,Mám strach." Sklopila jsem oči. ,,Proč?" Divil se Mark. ,,Čeho se bojíš? Teď už nám skoro nic nehrozí." Usmál se. ,,Bojím se, že už se nikdy s Becky a Vernonem neuvidíme. Bojím se, že ho třeba najdou dříve nebo ho najdeme my a co pak? Co bude s tím, kdo přijde pozdě? Bude mít prostě smůlu?" Hleděla jsem na něj skleněnýma ubrečenýma očima. ,,Všechno dobře dopadne. Každý dostane, co potřeboval..co si přál." ,,Jak si můžeš být tak jistý?" ,,Nemůžu." Zasmál se. ,,Ale jestli je znovu uvidíme, pomůžu jim dosáhnout jejich cílů a peníze taky nebudou problém. Jen doufám, že oni by udělali to samé." Zvedl mě ze studené podlahy. ,,Tím jsem si jistá."
Najednou se do mě vlila nová síla a já vyrazila přímo k cíly. ,,Nebudeme ztrácet čas." Vzala jsem Marka za ruku a táhla ho za sebou. ,,Tak jo." Dodal zmateně a popobíhal, aby mi stačil.
Hned v další místnosti jsme ucítili něco neobvyklého. ,,Co to je?" Pevně jsem stiskla jeho ruku. ,,Netuším. Je to adrenalin?" Byl to zvláštní pocit. Víte, že něco cítíte, ale nevíte, co. ,,Je to vzrušení.." Poznamenal Mark. ,,Tohle má d vzrušení daleko." Uchechtla jsem se. ,,Tak co to tedy je?" Naštval se, že jsem zpochybnila jeho odpověď. ,,Možná konec….nebo problémy." Protočil oči. ,,Pojďme to zjistit. Teď nebo nikdy." Vešli jsme do následující místnosti a ten podivuhodný pocit se náhle zdvojnásobil. Také nás obklopila záře. Musela jsem zavřít oči, aby mě neoslepila. ,,Máme to." Tato slova se nesla místností ještě několik vteřin, než dostála zaslouženého významu.








Hezký :)