Melisa: ,,Co se děje? Copak nejsem fešák?" Smál se. ,,O to nejde." Odvrátila jsem pohled na Marka. ,,Jde o dopis od Markovi matky." ,,Co tam píše?" Vytrhl mu jej z ruky. Nahlas četl. ,,Ahoj. Tak už mě konečně pustili a ani nebyla potřeba ta kauce. Ovšem jsem překvapená, že ses ani nesnažil ji složit. Doma jsi taky nebyl, ale zjistila jsem si na letišti, kam se chystáš jet. Vypadá to, že ses vydal na výlet do Londýna. Čekám od tebe aspoň odpověď. Ráda bych si zase promluvila. Chci být zase rodiny, i když to jde bez táty těžko. Stýská se mi, tak se vrať brzy. Máma. To je všechno?" Divil se. ,,Tak o co jde?" ,,No o to, že Benedict by nikdy nedovolil, aby se informace o nás dostali ven! Máma to nemohla jen tak zjistit. A jak by taky mohla vědět, že má volat na letiště a na jaké?" Byla to věc k zamyšlení. Zbytek dne Mark strávil přemítáním o jeho rodině. Já jsem si vybalovala a pak jsem seděla na balkóně a koukala, jak prší. Becky a Vernon byli spolu. Snažili jsme se přijít na náš cíl. Zítra dostaneme bližší informace. Nikomu z nás se nad tím ani nechce přemýšlet.
Becky: Ležím v posteli vedle Vernona. Oba civíme na strop. Nechce se nám spát. Jen prostě přemýšlíme. ,,Je to divný." ,,Co?" ,,No ten pocit, že je Markova máma něco víc, než si myslíme. Víš přece o těch vraždách.." ,,No jo. Zatím se tím ale nemůžeme zabývat." Odbyl mě a otočil se na bok. Já jsem se ještě několik hodin dívala do stropu. Nemohla jsem to jen tak nechat být.
Melisa: Mark nemohl usnout. Když už usnul, tak se vrtěl a občas vykřikl ze spaní. ,,Jsi v pohodě?" Vzala jsem jeho obličej do dlaní, aby se probral. ,,Jo. Jsem." Přejel pohledem přes pokoj. ,,Děje se něco?" Posadil se. ,,Já nevím. Máma mi furt leží v hlavě. Nevím, co mám odepsat a jestli vůbec mám psát." Nevím, co mu poradit. ,,Uvidíš. Máš na to spoustu času. Hlavně se musíme vyspat. Zítra nás čeká ten úkol. Nebylo by dobrý vytuhnout uprostřed akce." ,,Máš pravdu." Konečně usíná. Čekám ještě několik minut, aby se ujistila, že nebude mít zlý sen.
Ráno nás vzbudil v pět hodin telefonát. Volal Benedict. Řekl nám adresu domu, kde najdeme náhrdelník princezny Diany. Byl ukraden a ten, kdo ho odcizil ani netušil, jakou mocnou věc vlastní…a to doslova mocnou. Náhrdelník totiž dodával moc!
Vyrazili jsme šest. Hotelový pokoj jsme nechali neuklizený a už jsme se hrnuli na úkol. Čekali jsme něco jednoduššího. Jeli jsme taxíkem až do nejzapadlejší vesnice i po prašných cestách, ale nakonec jsme stejně museli pěšky. Kolem nás byli polorozpadlé domy a všude ticho. Nikde ani stopa po civilizaci. Prostě nic. Uprostřed cesty vyla tůň a v ní cosi připomínající leknín. Procházeli jsme pomalu. Všichni měli oči na stopkách. První šel Mark za ním Becky, pak já a jako poslední šel Vernon. Všichni jsme se neustále rozhlíželi kolem. Působilo to tu depresivně.
,,Víte vůbec někdo, co je to za místo?" Vernon promluvil do ticha. ,,Ne. Nejspíš se tu odehrálo něco, co donutilo všechny odejít." Domy byli plné věcí. V kuchyni ležela na stolech jídla a v pokojíčkách se všude válely hračky.
Přišli jsme k malému domku. Byl jako jediný zcela nenápadný. Mark strčil do dveří. Se skřípěním se otevřely, ale jen trochu. ,,Je tu někdo?" Mark se zarazil. ,,Fakt inteligentní otázka." Zasmála jsem se a strčila do dveří. ,,Něco je drží!" Znovu do nich vší silou vrazil. ,,Vyrazíme je spolu." Koukla jsem po nich. ,,Tři, dva, jedna…" Vrazili jsme do dveří a Becky se skulila na zem do prachu. Vernon mě mohl porazit, aby se k ní dostal a mohl ji zvednout. ,,Vidíte to taky?" Rukou jsem poničila zbytek pavučiny, abych si zajistila lepší výhled. Nejen, že tu byl prach a špína, ale taky nehorázné množství krabic. ,,Asi sběratel." Pronesl zase jednou pitomou větu Mark. ,,To je moje noční můra." Rozhlédla jsem se. Bylo tam tolik věcí, že se sotva dalo procházet. Kufry a obrazy..či co zakrývali okna, že ani světlo přes ně neproniklo.
V kapse jsem stále měla od ranního telefonátu mobil. Rozsvítila jsem. Dům měl dvě poschodí. ,,Jak v tomhle najdeme ten náhrdelník?" Ve Vernonově hlase byla lehce slyšet panika. ,,Prohledáme všechno." ,,Ty si fakt velkej primista. Tohle se nám v žádném případě nemůže podařit." Naštvala se Becky. ,,Vidíš, kolik toho tady je?" Sklopila jsem oči. ,,Rozdělíme si to. Já s Markem si vezmeme horní patro a vy dva dolní. Koukejte se na co nejvíce míst. Nemůže to být tak těžké. Prohledané věci vyhazujte okny..který asi nejdřív odkliďte." Poklepala jsem jim na ramena. Jejich vyděšené výrazy s otevřenou pusou jsem nechala dole a vyškrábala se po, kdysi úzkém a nyní ještě užším, schodišti. Mark mě přidržoval, jelikož jsem skoro pořád klopýtala.








To je nádhera!