Běžel jsem za nimi, co mi nohy stačili, ale i tak jsem je už v nemocnici ztratil. Annie to tu měla zmáklý a znala mnohem víc cest, než já. Venku jsem vytáhl mobil a zavolal Meg. ,,Ryane? Kde si?" ,,Před nemocnicí. Kde ty? Ztratil jsem vás z dohledu." ,,Já nevím, kde jsem!" Její hlas zněl až panicky. ,,Tak mi to tam popiš…" ,,Ehm…jsem…no jsou tady stromy a baráky.. Do háje já nevím, jak ti to mám popsat!" Hlas se jí třásl. ,,A barvy těch domů? Trochu víc mi popiš krajinu." Věděl jsem, že pokud mi to jen blíže popíše, poznám to. Po městě jsem se toulal často. ,,Je tu jeden sytě oranžový a jeden fialový. Stromy jsou tady jehličnaté, což nedává smyl..vypadá to jako park. Já nevím, co dál. V téhle části města jsem nikdy nebyla. Mám strach…" Začínala panikařit. ,,V klidu. To místo znám moc dobře-byl jsem tam skoro pořád s…Annie." Netušil jsem, jak moc těžké bude vyslovit její jméno. ,,Musím končit." Položila to.
Znal jsem zkratku k tomu místu. Budu tam do minuty. Tentokrát Annie nebudu nic věřit! Nenechám se ovlivňovat..mám už jen jednu jedinou poslední šanci.
Doběhl jsem cel udýchaný do místa, kde ještě před chvílí stála Meg. Rozhlédl jsem se. Kam mám jít teď? Znovu jsem vytočil Meganino číslo, ale tentokrát to nebrala. Rozhlédl jsem se kolem. Můj instinkt mi řekl, že musím do lesů. V podobě psa jsem letěl snad rychlostí světla. Letěl jsem tak rychle, že se mi větvičky stromů zařezávaly do kůže. Netrvalo dlouho a celá tahle fraška nesla ovoce. Nedaleko jsem spatřil dívčí postavu mihotající se mezi stromy. Musel jsem teď dávat mnohem větší pozor, kam šlapu-někde poblíž by měla být Meg.
Jakmile jsem se dostal do bezprostřední blízkosti k Annie, Změnil jsem se zpět. Musel jsem zavolat Megan. Za celou tu dobu jsem jí nespatřil. Bylo by hodně blbý, kdybych svojí holku zašlápl. Všiml jsem si SMS. Třesoucími se prsty jsem jí otevřel. Oshalils nád. Bylo to očividné psáno narychlo. Odhalila nás. Rozluštil jsem tu zprávu. Očekával jsem to nejhorší. V hlavě mi běželo tolik šílených teorií, co asi s mojí Megan bude. Má ji Annie nebo už je dávno po smrti?
Zrychlil jsem krok. Z chůze Annie bylo poznat, že jsme blízko. Šla velmi pomalu a občas se zastavila, aby zkontrolovala směr. Najednou se zastavila. Další jeskyně ukrytá pod větvemi stromů. Ach Annie, kdy už si najdeš normální bydlení? Nechal jsem jí několik vteřin náskok a pak jsem vkročil za ní. Slyšel jsem hlasy. Musel jsem vynaložit hodně úsilí, abych jim rozuměl. ,,Tak tady jsi." Hlas byl jemný a harmonický. Patřil starší ženě-to bude nejspíš její matka. ,,Máš to pro mě?" ,,Omlouvám se, ale.." ,,Ach, já to věděl!" Tento hlas byl hrabivý a tvrdí-zajisté otec. ,,Mám něco lepšího.." Víc jsem slyšel už jen vzdechy a radostně výkřiky.
Musel jsem blíž. Spatřil jsem pytel. Něco v něm bylo, ale já neviděl co. ,,Tohle je naše ESO v rukávu. Za ní dostaneme ještě mnohem víc amuletů, než z nějaké lítosti." To bude Meg! Počkat! Oni mě chtějí vydírat? Budu muset udělat, co chtějí..nemám jinou šanci. Nebo snad ano? Zase mi v hlavě svitl nápad…
Univerzita sice nemusí chtít pomoct mě(už kvůli tomu, co jsem udělal při výpravě s Megan) ale bude stále chtít býčí oči a to je zase moje ESO…
,,Pan Tacker nemá čas." Prohodila sekretářka, ale to mě bylo naprosto jedno, zda má či nemá čas. Rozrazil jsem dveře. ,,Hej!" Křikla za mnou. ,,Ah, Hayde. Právě diskutujeme o vašem vyloučení. Přišel jste nám něčím zajímavým přispět?" No to snad ne. Úplně jsem zapomněl, jak hrozně mě dohání to uhlazené a spisovné mluvení k šílenství. ,,No vlastně ano.." Usmál jsem se. ,,Vím, kde je býčí oko.. a co víc! Vím o dvou.." To vzneslo velkou debatu mezi přísedícími. ,,Chcete je?" Nemusel jsem čekat na odpověď.
Všechno jsem jim to řekl. A výsledek? Mám meč. Není to ledajaký meč je to exkalibr! A ten mi pomůže vysvobodit Megan.
Znovu jsem se vrátil na to místo. Z jeskyně vycházelo světlo. Už jsem viděl i Meg. Stále byla v podobě ještěrky. ,,Hej! Vstávej!!" Někdo jí shodil ze stolu. Zahájila úprk. Chybělo jí jen pár metrů ode mě, ale náhle jí zachytila mužská ruka. ,,No, no, no, no, no. Ty nikam nepůjdeš." Annie jí od něj převzala. ,,Přesně tak. Ty k nám přivedeš Ryana..vlastně, jak ho znám, tak už je tady." No super a teď udělám co?
Vytáhl jsem meč. Vzchopil jsem se. Byl jsem rozhodnutý vejít dovnitř a nakopat jim zadek. Ironií osudu byl někdo jiný rozhodnutý o tom samém. Ucítil jsem na krku ostrou čepel. ,,Ou." Nic víc jsem ze sebe nedokázal vydat.







