,,Konečně se setkáváme." Polkl jsem knedlík v krku. ,,Tohle tady položíme, že?" Vytrhl mi meč z ruky. ,,Někoho vám vedu!" Hlásil to, jako bych byl nějaký úlovek. ,,No paráda!" Anni vypískla radostí. No to je hezký, že se všichni radují, jak jsme s Megan bezmocní. ,,Pusť ho." Na její příkaz sevření uvolnil. Mohl jsem znovu dýchat. ,,Posaď se." Ukázala mi její matka na jednu ztrouchnivělou židli. Neochotně jsem si sedl. ,,Ahoj. Ráda tě zase vidím." Annie si sedla naproti mně. ,,Tak teď mi můžeš vysvětlit, co sis jako sliboval od toho v tý nemocnici?" Naklonila se ke mně. ,,Co já? Co ty? Ten amulet je jeho… a proč ho vůbec chceš?" Ani jsem to nemohl doříct a její otec vzal můj obličej do své velké až skoro obrovské ruky můj obličej, pevně stiskl mé tváře. ,,Tak heleď se chlapečku!" Třásl s mým obličejem. ,,Tobě do naší rodiny vůbec nic není! Nepleť se do toho.." ,,No to já bych rád! To Anni mě PROSILA o pomoc s amulety a nabídla mi za to býčí oko." Věnoval jsem jí významný pohled. ,,No prosím tě! Jako by si ty nikdy nelhal!" Zasmála se. ,,Tobě jsem nikdy nelhal! Byl jsem k tobě loajální, ale to ty už očividně nejsi." Pokrčila obočí. ,,No rozhodně tě nebudu stavět nad svou rodinu." To dávalo smysl. ,,Mám je ráda." ,,No dobře, ale na co potřebuješ dva amulety?" ,,Pro rodiče." Do stolu udeřil její otec pěstí. ,,Tak dost řečí!" Lekl jsem se. Byla to pořádná rána, až se všechno otřáslo. ,,Uklidněte se." Vložila se do toho máma.
Všechno utichlo. Slyšel jsem jen tlukot svého srdce. Z kouta místnosti jsem spatřil světlo. Tam nejspíš bude Megan. ,,Proč ji tady držíte?" Všichni mě probodávali svými pohledy. ,,Koho myslíš?" Zeptala se máma. Jako by to snad nevěděla. ,,Megan. Moji kámošku." Proč jsem řekl kmošku? Ah, na tohle uvažování vážně není vhodná příležitost. Musím se soustředit. ,,No potřebujeme od tebe její sílu..když si nám zabránil v získání amuletu." ,,Její sílu?" Vytřeštil jsem oči. Měl jsem předtuchu, že to neznamená nic dobrého..
Zhluboka jsem se nadechl, ale než jsem stihl něco říct, ozval zvuk. Byla to Megan! Uteče jim! Jo! To je moje holka.. ,,Dělej!" Otec se zvedl tak urgentně, že shodil židli na zem a málem převalil stůl. Spolu s Anniinou matkou se vrhli do místnosti, kde byla Meg. ,,Mrcha jedna malá." Annie se otočila směrem k nim, ale nikam se nepohnula. Zůstala a hlídala mě, abych náhodou neodešel.
,,Musíme to udělat hned. A musíš to udělat ty." Vrhla pohled na mě. ,,Proč já?" Vykulil jsem oči. Začal jsem jsem pomalu couvat, až jsme narazil na onu spadlou židli a spadl na zem. Annie mě jedním tahem i s židlí posadila. ,,Jo přesně tak." Přitáhla mě k sobě.
Její rodiče přitlačili Megan ke zdi. Annie si stoupla přede mě. ,,Její životní sílu z ní dokáže vysát jen exkalibr." Koutkem oka jsem se ohlédl za sebe. Stále tam ležel. ,,K tomu přece nepotřebujete mě." Annie mi ho dala do ruky. ,,Ale potřebujeme. Bude fungovat pouze, když ho použije ten, kdo ho vytáhl z kamene." Pobaveně jsme se zasmál. ,,To jsem já přece neudělal…" ,,Ah, já vím, že ne." Opět jsem nechápal. ,,Tys ho dostal darem a to je stejné pouto mezi mečem a člověkem." Vykuli jsem oči. ,,Už chápeš." Její máma se usmála.
Spatřil jsem ten výraz v očích Megan. Nikdy v životě jsem nic podobného neviděl…aspoň jsem si to myslel. Přesně takový jsem viděl v Henryho očích. V tom výrazu byl vidět strach ze smrti.
Annie mě popostrčila a stoupla si před ní. ,,Buď ona nebo ty." Prohlásila. V rukou jsem sevřel meč. Několikrát jsem udělal mini kroky k Meg. Absolutně mě nenapadlo, že tohle někdy budu muset udělat.
Ústa se mi chvěly. Dokázal jsem z nich vydat jen jediné slovo. Řekl jsem to skoro neslyšně. ,,Ehm?" Megan se mě pokusila zastavit. Tiše jsem promluvil. ,,Promiň." V hlavě mi v té chvíli proběhlo tolik věcí. Dokáže mi to odpustit? Jak moc to změní můj život? Co se mnou bude pak? Jak to celé dopadne? Zaťal jsem zuby a udělal to, čeho jsem se nikdy nechtěl dopustit…








Ahoj mohla bych tě poprosit prosím o hlas tady http://kunis-mila.blog.cz/1310/4-kolo-souteze ? Jsem tam jako BarusHey. Moc se omlouvám za reklamu a kdyžtak moc děkuju :)