Vzal jsem meč a zarazil ho přímo do jejího těla. Její rodiče se k ní sehnuli. ,,Cos to provedl? Annabel kvůli tobě zemře!" Z očí se mi skutálela po tváři slza. Megan mezitím využila situace a chytila její matku pomocí hadru, co jí zakrýval pusu, pod krkem. Její táta moc neměl na výběr, a tak utekl. ,,Pusťte mě!" Její máma se pěkně cukala. ,,Ani náhodou. Půjdeš hezky do vězení." Svázal jsem jí ruce. Konečně jsem si mohl oddechnout a věnovat se Meg. ,,Jsi v pohodě?" Kývla. ,,Bál jsem se, že ti něco udělají." ,,Já se bála, že ty mi něco uděláš." ,,To se nikdy nestane." Objal jsem ji. ,,Dobře."
Zavolal jsem na univerzitu a ti nechali odvézt Anniinu matku Kathy do vězení. ,,A Adam?" ,,Utekl." Meg se usmála. ,,Zbabělec jeden, viď." Nevěřil bych, že si to zapamatuje. ,,No dobrá. Večer vás čekáme na univerzitě, tak přijďte." Oba jsme kývli a pak jsme odešli.
Většinu cesty domů jsme mlčeli. Ty okamžiky mluvili za sebe. ,,Měl bych jít domů." Pustil jsem její ruku. ,,Večer pro tebe přijdu." Usmála se. ,,Čekám tě ve čtyři." Otočil jsem se a odcházel. Ještě několikrát jsem se ohlédl za sebe. Dnešní den byl plný zážitků, zvratů a nečekaných událostí. Muse jsem to rozdýchat a odpočinout si. Lehl jsem si do postele a na chvíli si zdříml.
Večer jsem zašel za Megan a šli jsme na univerzitu. ,,Nervózní?" Ptala se. ,,No.. vlastně ani ne. Přemýšlel jsem o tom a myslím, že by nebylo od věci trochu zpomalit. To riskování života už začíná být moc nebezpečný." Nestihl jsem ani říct vše, co jsem chtěl a Megan mě zastavila. ,,Naprosto ti rozumím a souhlasím." Byl jsem šťastný.
Zbytek cesty jsme strávili povídáním o budoucnosti a našich plánech. Překvapilo mě, jak moc jsme si v tom byli podobní. Nakráčeli jsme do budovy a byli jsme rozhodnutí, co přesně chceme udělat…
,,Už vás čekáme." Usmíval se Tacker. ,,Po poradě jsme se shodli na tomto verdiktu: Chceme nadále spolupracovat se slečnou Megan." Pohlédl jsem na ni. ,,A také s Ryanem." Ušklíbl jsem se. ,,Megan je podle nás už zodpovědná a mohla by začít chodit na tuto univerzitu, kde bychom jí naučili vše potřebné k tomu, aby se mohla sama vydat na výpravu." Statní přísedící pokyvovali hlavami. ,,Co na to říkáte?" ,,No.. my vlastně máme trochu jiné plány." Všechny to nesmírně zneklidnilo. ,,Chceme se více věnovat sami sobě a nechat ostatní věci stranou." Dodala Meg. ,,Víte, za tu dobu mě…totiž nám oběma šlo několikrát o život a pro nás to byl dostatečný varovný signál, že bychom měli zpomalit. Chceme si více užívat a starat se o běžné problémy. Stále budeme mít na paměti, kdo…spíše co jsme. Chceme zůstat s univerzitou v kontaktu, ale zatím nic víc." Její slova byla tak klidná a uspořádaná. Rada nás nemohla k ničemu nutit, a tak jsme odešli VOLNÍ.
,,Kam chceš dneska večer zajít?" ,,Chci se podívat do města. Nikdy jsme tam spolu nebyli…totiž při normální příležitosti. Chtěla bych zajít na večeři a projít se." ,,Dobře." Chytil jsem ji za ruku. ,,Je to divný." Hned jsem ji zase pustil. ,,Né. To jsem nemyslela." Dala mou ruku zpět. ,,Je divný, že jsme tak…samostatní. Záleží jen na nás a nikdo nám do toho nekecá. Je to zvláštní pocit." Objal jsem ji. ,,Tak si na něj začni zvykat. Takhle to teď bude napořád…" Přikývla. ,,Jen ty a já. Nebojíš se, že to bude nuda?" ,,S tebou? Nikdy!"
A tak končí náš příběh. Dobrodružství a útěků od smrti jsme si užili až dost. A teď si budeme užívat svého života… Možná nás to jednoho dne začne nudit, ale do té doby budeme sami sebou…
Ps: Doufám, že se vám tento příběh líbil. Dala jsem do něj své srdce, tak snad to za to stálo.
PPS: Nezapomeňte, že i na tento příběh platí autorská práva! Jakékoli kopírování bez udání autora bude potrestáno!







