Včera jsem měla takovou tu napišvšecotěnapadne náladu. Ani nevím, jak jsem to stihla všechno napsat, ale prostě se mi to podařilo. Je to takové psaní, kdy nikdy moc nevíte, co si o tom myslet nebo co se děje.
Do rubriky příběhů jsem to dala ze dvou důvodů-za prvné nevím, kam jinam to dát
-za druhé si myslím, že je to celé ve své podstatě takový příběh něčeho, o čem ani já vlastně nevím, co to je!
Doufám, že se vám to bude líbit;)
Všude je klid, všude je ticho. Jako by nic jiného neexistovalo. Jenom ty. To ty mi pomáháš udržet si zdravou mysl. Slyším i listy kdesi v dálce šustit. Slyším, jak do sebe zvolna narážejí a vzbuzují tak ten vzrušující zvuk. Jakoby se jednotlivá křehká těla dotýkala a vytvářela tak jedinečné spojení.
Tlukot tvého srdce přebíjí všechno. Všechno ostatní jakoby se vzdalovalo. Cítím, jak se tvůj tep zrychluje. Zrychluje se i můj. Obě naše srdce tlučou tak rychle a zároveň tak silně, až se navzájem přebíjejí. Zní to jako bubny. Velké silné bubny. Snad hrají nějakou společnou harmonickou skladbu, které nikdo nerozumí. Jen naše srdce.
Tlukot tvého srdce přebíjí všechno. Všechno ostatní jakoby se vzdalovalo. Cítím, jak se tvůj tep zrychluje. Zrychluje se i můj. Obě naše srdce tlučou tak rychle a zároveň tak silně, až se navzájem přebíjejí. Zní to jako bubny. Velké silné bubny. Snad hrají nějakou společnou harmonickou skladbu, které nikdo nerozumí. Jen naše srdce.
Třesoucíma se rukama vykládáš na stůl karty. Karty osudu. Snažíš se je přečíst, ale nerozumíš jim. Ani já. Tiše na ně hledíme. Vzduch se víří jen naším dechem. Cítíme to. Jakoby každá buňka v našem těle přesně ovládala tento okamžik.
Mlčíš. Pomalu odkrýváš další část hádanky, která tě doprovází celý život. Vzpomínáš. Vzpomínáš si na to, jak jsme začali hrát tuhle krutou hru. Pamatuješ si všechno až na jediný okamžik. Co bude potom?
Zdvihám do výše čísi plnou zapomnění. Pozdvihni ji také. Jedna vteřina, dvě vteřiny. Vidíš to. Stále bez jediného náznaku zvuku komunikujeme. Jako bychom na sebe byli napojení. Před přípitkem začne odpočet. Opět žádný zvuk. Snad každá buňka v našem těle lpí na tom, co se chystáme udělat.
Deset vteřin. Začínám cítit všechny nervy ve svém těle.
Devět vteřin. Cítím, jak ve mně pulzuje krev.
Osm vteřin. Mám pocit, že mi explodovali vnitřnosti.
Sedm vteřin. Slyším podivné hlasy. Hlasy, co mě nabádají v pokračování.
Šest vteřin. Zachvátí mě hluboký pocit sebeuvědomění. Vím, že žiju. Vím, že stále existuji.
Pět vteřin. Moje myšlenky jsou silnější. Cítím, že dokážu pohnout předměty pouhou silou vůle.
Čtyři vteřiny. Čas zpomaluje. Snad jen pouhá vteřina našeho života trvá týdny, roky. Tak rychle stárneme.
Tři vteřiny. Poprvé po tak dlouhé době pohlédneme do svých očí. Jako bych skrz ně viděla i celou tvou duši.
Dvě vteřiny. Naše myšlenky se spojují. My se spojujeme. Máme jen jednu mysl, jedno srdce, jedny pocity, ale dvě těla.
Jedna vteřina. Zježí se nám každý chloupek na těle. Obrovské vzrušení, napětí a strach zároveň.
Nula vteřin. Místností se nese zvláštní závan klidu a míru. Sklenky do sebe lehce narazí a přeruší tak harmonické ticho. Ten zvuk se nese místností ještě dlouho potom. Předtím, než připijeme, začínáme konečně chápat. Nepřipíjíme na konec. Připíjíme na začátek něčeho nového. Připíjíme na začátek nás dvou.







