close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Já prostě potřebuji dýchat

5. listopadu 2013 v 21:40 | WhitEvil |  mé pocity a zájmy
Teda dnešní den je zase hrozný.První stres byla naprosto nesmyslná hádka o láhvi, co si s sebou vezmu. Chápete, že šlo jen o dva centimetry? No, ale u nás v rodině je to normálka. My je prostě musíme permanentně pohádat už jen tak ze zvyku.
Potom zase brácha zdržoval. Já vážně obdivuju, jak to dokáže. On na to má hrozný talent, že se buď plete do cesty nebo zdržuje, když to zrovna nechcete. A dneska samozřejmě zdržoval. Jakmile tohle udělám já, tak už poslouchám přednášku o tom, jak bude muset máma být v práci déle.. A u bráchy? Nic!
Tak dojedeme ke školce a najednou se máma rozmyslí, že jí musím donést rukavičky pro brášku, protože tyhle jsou mu moc velké. Časový pes se zvětšuje, ale pohoda. Mámě to vůbec nevadí, že mě zdržuje…
Tak jdu k babičce a, představte si to, já si nemůžu ani zajít na záchod. Hned mi zvoní telefon a ještě, než to stihnu vzít, zvoní zvonek. Musím teda telefon nějakým způsobem držet na uchu a jdu otevřít. Pak mi zase blbne telefon, že mám čekat na spojení z volajícím a ozve se máma a následně to samé hlášení. Tak jsem to položila. Otevřela jsem dveře a tam se malý kluk ptal na mojí babičku. Já jsem odpověděla, že tam není a zase už mi drnčel telefon. Nestihla jsem se ho na nic pomalu zeptat a dveře zabouchly. Byl pryč. Mezitím se mnou máma řešila (s prominutím) debilní čokoládu. Já jsem se totiž zmínila, že mi táta snědl veškerou čokoládu se 70% kakaa, která mi pomáhala na nervy. A máma to najednou řeší, ať si nějakou vezmu u babičky a tak dál. Bóže! Měla jsem s sebou pár kostiček a to mu stačí. Nepotřebuju přece celou.
Po ukončení hovoru se u dveří znovu objevil ten kluk, že by potřeboval pomoc se zavoláním máme, jestli mu půjčím telefon. No to víte ten můj kredit pomalu u nuly skoro ani nezavolal, ale zdařilo se. Pak poděkoval a vrátil se.
Cestou do školy mě holky fakt bezvadně uklidnili. Až do chvíle, kdy jsme vešli do areálu školy, my nebylo vůbec zle. To jsem byla ráda, ale ve škole to na mě zase padlo.
Testování. No tak to bylo něco. Když už jsme si odbyli ty zbytečné řeči ohledně průběhu, byla jsem s nervy v háji. Moc mi nepomáhali ani ostatní, protože buď z toho měli hroznou srandu nebo se klepali strachy jako já.
Se začátkem testu atmosféra kolem podstatně zhoustla. Já jsme se z obav, jak rodiče budou reagovat na moje výsledky, málem zhroutila (ano tohle se mnou udělali naši). Po prvním testu se mi trošku ulevilo. S klukama na chodbě jsme se smáli, jedli tyčky a povídali si. Zase jsem se trochu uklidnila. Češtinu jsem pak nějak napsala.
Matika. No řekněme, že jsem byla v háji a možná ještě dál. Bože, vždyť já ani nedokázala spočítat 3x8! Ano, až tak to se mnou bylo zlé. Jo ještě jsem chtěla vzdát holt vynálezcům kalkulačky, kterou jsme ovšem nemohli používatL.
A po matematice se mi už zdál poslední test jednoduchý. Percentil 99? Co víc chtít. Byla jsem naprosto spokojená se svými výsledky. Rychle jsem si je načmárala na ruku, abych to pak mohla mámě zavolat. To jsme ovšem nevěděla, co se stane.
Ani jsme se nedostala k testům a povídala jsem o tom, jak mi ráno blbl telefon a dostala jsem se i k tomu klukovy, jehož máma mi ještě jednou v průběhu dne volala. A to vám bylo kázání jak u zpovědi! Taková scéna, že v žádném případě nesmím otvírat cizím klukům! Že ho někdo mohl nastrčit, aby se k babičce vloupali… Chápete to? Mg! To je hrůza. Poslední dobou je to s mámou vážně k nevydržení. Nejprve mi udělá scénu, že přijdu jen o pár minut déle než ona a teď tohle.
Místo pochvaly řvaní. Co víc jsem vlastně mohla čekat? Nic.
Doma jsem to máme pořádně zopakovala a asi po 8 minutách křiku jsme zjistila, že to vlastně špatně pochopila a myslela si, že někoho pouštím k babičce do paneláku a ani nevím, kdo to je. Ale omluva se nekonala. To bych zase mámu přeceňovala.
Pak se mě ani táta neobtěžoval ptát. Musela jsme toto téma sama nadhodit. Povídala jsem mu, jaké mám výsledky a on chtěl vědět nějaké otázky, co v testu byli. Na pár matematických jsem si vzpomněla. To vedlo k další přednášce, jak můžu být tak stupidní a že jsem blbá. Pak mi to chtěl vysvětlit a to už jsme se tak naštvala. Já jsem hodně vznětlivý typ, co nesnáší, když mu někdo vysvětluje naprostou prkotinu. Grrr!
Nahoře jsme si zase vybrečela oči a vypsala si duši do příběhů. Ulevilo se mi. Ale já prostě potřebuju pochválit za své výsledky. Já málem vypustím duši u testů, aby byli spokojení, ale to oni nejsou. Nikdy nebudou..

Já vážně nevím, co víc mám dělat, ale potřebuju prostě dýchat! A to mi momentálně oni nedovolují…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Barbora Barbora | E-mail | Web | 8. listopadu 2013 v 22:27 | Reagovat

A to jsi se z toho ještě nezbláznila? :D Chvílema jsem si říkala, že to už snad ani není možný :D

2 WhitEvil/taková normální ještěrka WhitEvil/taková normální ještěrka | E-mail | Web | 9. listopadu 2013 v 10:46 | Reagovat

[1]: ještě ne. snažím se si na to zvyknout, ale ono je to občas vážně dost těžký, když tě za nic nepochválí a pořád hledají jen tvé chyby a nedostatky:(

3 Barbora Barbora | E-mail | Web | 9. listopadu 2013 v 13:28 | Reagovat

Tak já tě chválím! :) A hlavně no stress :)

4 WhitEvil/taková normální ještěrka WhitEvil/taková normální ještěrka | 9. listopadu 2013 v 21:06 | Reagovat

[3]: tak to jsem ráda, že aspoň někdo;)
právě to je na tom to nejhorší. a oni to vůbec nevidí a neuvědomují si to. jednou jsem jim to naznačovala a ještě na mě řvali, že mám moc volnosti a budou mi muset utáhnout popruhy (nebo jak to řekli) od té doby radši mlčím..

5 Barbora Barbora | E-mail | Web | 17. listopadu 2013 v 10:59 | Reagovat

Ono ti to třeba jen někdy příjde, že jsi nějakým způsobem nedoceněná, ale tu situaci kdy se ti rodiče snaží za každou cenu něco vnutit a ty o to nemáš zájem si fakt dokážu úplně představit :D mám doma to samé :)[4]:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama