Jak týdny utíkaly, vztah mezi mnou a Terencem se zlepšoval. Trávili jsme spolu snad každou noc, až se mi všechny ve vzpomínkách slily v jednu nádhernou chvíli. Jednu si však pamatuju až moc přesně..myslím, že my oba.
Tu noc jsem opět slezla z balkónu a Terence už na mě čekal dole. Obratně mě chytil a chvilku mě nesl. ,,Ráda tě vidím." ,,Já tebe taky." Málem mě pustil. Radši jsem sama slezla. ,,Tak kam dneska jdeme?" ,,Mám jeden nápad." Táhla jsem ho.
Pamatuji si, že to září bylo horko a i v říjnu bylo teplo. Měla jsem na sobě šaty a tráva mě dost škrábala do nohou. Vylezli jsme na kopec. ,,Odsud je nádherně vidět měsíc." Ukázala jsem nahoru. ,,To je nádhera." Lehli jsme si do trávy. Jen jsme tak koukali na oblohu. Terence se pak zvedl a nahl se nade mě. ,,Jak zvládáš školu?" Podepřela jsem se rukama, aby se nemusel tak nahybat. ,,No docela dobře. Snažím se učit, co nejvíc to jde, ale stejně jsem ve škole pak…" Nechtělo se mi to vyslovit, aby se necítil špatně. ,,Nevyspalá?" Dokončil to za mě. ,,No..jo." Slezl a oba jsme si sedli, abychom si lépe viděli do tváře. ,,Nemyslíš, že bychom se mohli scházet už normálně?" Sklonil hlavu. ,,Já vím, já vím. Naše třída. Ale proč třeba s partou? Jim to snad nevadí, ne?" Odkašlal si. ,,No jim to nevadí, ale znáš Amber. Ona vždycky všechno vykecá." ,,V tom máš pravdu."
Pak jsme chvíli debatovali o tom, jak to tedy uděláme. ,,Hale, když mě napadne, jak to udělat, dám ti vědět." Navrhl. ,,Ne. Já mám nápad-budeme se scházet u nás, až přijedu ze školy." Trochu ho to zarazilo. ,,Al-ale to jsem s partou." Chytla jsem ho za ruku. ,,To nějak půjde. Budeme to třeba střídat-jeden den v noci a jeden den po škole. Souhlasíš?" ,,Tak jo." Kývl.
Chvíli jsme se pak bavili o něm. Je logický, že se teď doma nudí, ale i tak se má. Může si bezstarostně užívat… Má volnost a klid.
Ještě jsme se šli projít k rybníku. Je tam takový sráz. Není moc velký, ale třeba v zimě, když je namrzlý, se tam hodně padá. A teď po tmě mi to samozřejmě taky podjelo. ,,Bacha." Smál se. Sjela jsem ještě níž a Terence se mě pokoušel zvednout. Stáhla jsem ho taky, ale on se zapřel nohama a hned zabrzdil. Chytil mě za šaty a já se zastavila právě ve chvíli, kdy jsem dojela na konec srázu. Už zbývalo jen pár centimetrů a mohla jsem spadnout. ,,Ty vole. Díky." Srdce mi bušilo jako o závod. Terence v ruce stále dřímal kousek mých šatů. ,,Byla by škoda, kdybys spadla." Objala jsem ho. ,,Mimochodem ti to sluší." Kývla jsem. ,,Tak jdeme." Vzala jsem ho za ruku.
Tentokrát jsme šli bezpečnou cestou až k vodě. ,,Chceš se snad namočit?" Cákl na mě. ,,Hej. Počkej." Cákal dál. ,,Počkej." Nepřestal. Chrstla jsem na něj spoustu vody. ,,Řekla jsem, ať počkáš." Pobaveně se zasmál. ,,Ukážu ti, proč jsem tě sem vzala." Vzala jsem jeho ruku. ,,Polož jí na vodu a vnímej to." Chvíli jsem počkala. ,,Cítíš to?" Moc mi nedůvěřoval. ,,Co?" Ozvalo se šplouchnutí. ,,Vlastně tohle." Zvedla se. ,,Co to bylo?" ,,Kapři. Skáčou tady. A nejvíc v noci." U chechtl se. ,,Já vím-dvojsmysl." ,,Jo." Sedli jsme si do trávy. Měsíční svit se odrážel od vody. ,,Ale i tak je to tu hezký. Baví mě to pozorovat." ,,Jasný."
Asi pět minut jsme to beze slova sledovali a pak jsme se vrátili. Na rozloučenou jsme se jednou políbili a pak jsem utekla domů. Terence čekal. Chtěl vědět, že se opravdu vrátím do pokoje. Jako bych snad v té chvíli chtěla někam jinam. Zamávala jsem a on odešel. Jsem domů. Sám. Trochu jsem se bála, že se mu jednoho de na té cestě něco stane, ale očividně byl dost opatrný. Vlastně více opatrný, než jsem kdy byla já.
Co se týče mých depresí, tak s těmi je to horší. Prakticky, čím líp je mi s Terencem, tím víc pak trpím. Je to jako nějaký můj trest za to, že jsem šťastná. Možná je to znamení, že to, co děláme, je špatné. Jenže já snad taky můžu mít právo na chyby, nebo ne? Vždyť mě teď vadí naprosto každá blbost. Vadí mi, když na mě táta mluví tím svým hnusným tónem, vadí mi, když po mě máma něco chce udělat HNED a vadí mi, když se brácha vzteká, že něco není podle jeho představ. Všechno teď prožívám moc intenzivně. Možná je to právě tím. Prostě se snažím s Terencem všechno prožívat naplno a doma vůbec nevypnu. A u nás doma je potřeba něco (nejlépe všechno) pouštět jedním uchem tam a druhým ven.
Já se jen bojím, co se stane, až můj vztah s Terencem postoupí dál. Budu vůbec schopná zvládat to? Dokážu to? A neměla bych o tom Terencovi prostě říct? Zítra si o tom promluvím s Beth, ta mi ostatně vždycky dobře poradila.







