Beth na mě ráno čekala u školy. Dneska jsem totiž jela s našima, protože brácha jen na kontrolu s ušima. Nebylo mi moc dobře, ale nechtěla jsem se vymlouvat, jelikož máme psát. Tentokrát jsem si byla jistá 1. ,,Ahoj." Zamávala jsem jí. ,,Tak o čem si se mnou chtěla mluvit?" Odtáhla jsem jí kousek stranou. Stále to byla jediná osoba, které můžu říci všechno…respektive většinu. Věděla o mě a Terencovi i o problémech s našima. ,,No víš, jak teď mám doma docela stres a tak?" ,,Jo. Já bych se z toho pomátla." Kýve hlavou, aby svým slovům přidala na důrazu. ,,No tak se to dost zhoršilo a už z toho mám i takový výbuchy vzteku a následný zavalení sebelítostí a nejradši bych si vybrečela oči." ,,Ou." To jediné z ní vypadne. ,,No, ale Terence o tom neví, víš." ,,Proč né?" Hodně jí to překvapilo. ,,Chtěla jsem mu nejdřív pomoci s jeho problémy a teď už je to zas tak krásný, že si to prostě nechci zkazit." Protočila oči. ,,Já sice vím, že bychom před sebou neměli mít tajnosti a ani nechci, ale taky nechci, aby se kvůli tomu třeba trápil. On má svých starostí dost." Beth se hluboce zamyslí. Nejspíš si sama neví rady. ,,No já bych mu to asi řekla. On je fakt v pohodě a určitě to pochopí a taky ti s tím pomůže. Bude lepší, když bude vědět, jak ti je. Přece se před ním nechceš přetvařovat." Měla pravdu. Problém je v tom, že jsem si nebyla tak jistá tím, že to tak skutečně proběhne..
Večer jsme se měli sejít dřív. Musela jsem teda všechno uspěchat, abych to vůbec stihla.
,,Čekáš dlouho?" Ptala jsem se postavy u plotu. ,,Ani ne." V srdci jsem ucítila bodnutí. Má to snad být znamení, abych mu to řekla? Ah, kašlu na to. Prostě nemůžu. ,,Jak ses dneska měla?" Znovu. Tentokrát je to spíše jako kopnutí el. vedením. ,,V pohodě?" Nespíš jsem se trochu při tom pocitu svíjela. Terence znatelně znervózněl. ,,Jo. Všechno je v naprostém pořádku." Trochu jsem se roztřásla. ,,Je ti zima?" Staral se. ,,Co? Jo, je." Usmála jsem se. ,,Oblíkni si to." Obětoval svou bundu.
Moje tělo se trochu zklidnilo. ,,Jak si trávil svůj den?" Tato otázka ho hodně potěšila. ,,Budeš se divit, ale hledal jsem si práci." ,,Wow." Užasla jsem. ,,Vážně?" ,,Jo." Měla jsem z toho ohromnou radost. ,,Chci si taky něco vydělat, pak bych ti mohl něco koupit. Nebylo by to super?" ,,To sice jo, ale víš, že mi nic nemusíš kupovat. Mě stačí, když si se mnou." Objal mě.
Moje tělo mě právě poslalo do háje. Snažila jsem se udržet své depresivní pocity na uzdě, ale jim to nejspíš nevyhovovalo. Podlomily se mi nohy a spadla jsem do Terencovi náruče. ,,Co to děláš? Stalo se něco?" Okamžitě mě chytil a pomáhal mi na nohy. Z očí se mi mezitím draly ven slzy. ,,Jo. Stalo." Vzlykala jsem. ,,Tak jo. Tady si sedneme a ty mi to řekneš." Posedil se do trávy a stále mě držel. ,,No-víš, jak-mě-naši..." Se svým trhavým dýcháním jsem se ani pořádně nemohla vyjádřit. ,,Hlavně pomalu." Zhluboka jsem se nadechla-to mi trochu pomohlo. ,,Prostě naši na mě měli vždycky vysoký nároky." Přikyvoval. ,,To vím. Vlastně to věděli všichni.." Tak to jsem netušila. Myslela jsem si, že to neví nikdo a už vůbec né Terence. ,,No a prostě poslední dobou se to dost zhoršilo. Mám pocit, že na mě už nikdy nebudou pyšní. Ale já se snažím, víš. Tak hrozně moc se snažím." Znovu jsem se rozbrečela. Přitiskl mě k sobě tak silně, že jsem úplně cítila, jak mu buší srdce. Udělalo se mi trochu líp. ,,Já bych chtěla, abych mohla mít rodiče jako ostatní. Jsem přeci ve škole dobrá, ne? Přinejmenším lepší průměr." ,,Rozhodně víc." Hladil mě po vlasech. ,,A víš, co na to oni? Hrozně se naštvou za každou titěrnou chybu. To jako nemám právo dělat chyby?" Najednou jsem si všimla, jak moc se ho to dotklo. ,,Samozřejmě, že máš. Nikdo není neomylný. Oni po tobě nemůžou chtít dokonalost.." ,,Přesně." Polkla jsem a zase zavzlykala. ,,A já to už prostě nedávám. Vždycky si najdou na mě nějakou nedokonalost a té se chytí. Pořád mě za něco peskují a-já-já prostě potřebuju, abych se cítila dobře. Opravdu toho chci za dobrý výsledky tolik?" Opřela jsem se o jeho hruď a nechala ho uklidnit mě. ,,Budeš v pořádku. Já ti pomůžu, ano?" Kývla jsem. Asi bych už nedokázala normálně mluvit. ,,Co bys chtěla?" ,,Aby zůstal se mnou…NAVŽDYCKY." Nic jiného jsem ani nechtěla.
Všechny naše plány se odvíjeli od toho, na čem jsme se domluvili nedávno-kdy se budeme scházet. V pondělí jsme se scházeli v noci, v úterý jsme se vůbec neviděli, ve středu jsme se sešli vždy po škole, ve čtvrtek zase vůbec a v pátek to tak nějak střídáme.
Zítra je víkend a to se určitě neuvidíme. Maximálně bych se mohla domluvit s Beth, zajet k ní a pak se sejít s Terencem. Beth by se vypařila a my bychom měli čas pro sebe. Nejhorší je, že Beth už něco má, takže to bude trochu háček. Ale ty dva dny už to vydržím….







