První den Terencovi pomoci:
O víkendu jsem vážně trpěla. Začíná to být ještě horší a já s tím už pomalu nic nezmůžu. Celý den mi bylo hrozně a většinu dne jsem se klepala a byla jsem prostě nervózní. Beth už to štvalo. Jenže, co s tím mohla dělat? Co mohl kdokoli dělat? Při smyslech a tak nějak i naživu mě udržovala jen myšlenka na večer. Říkala jsem si, pokud to vydržíš, bude ti s Terencem dobře.
Není divu, že jsem se pak tak dlouho chystala, abych ho zaujala svým vzhledem. Stýskalo se mi. Skočila jsem z balkónu, utíkala jsem k brance, otevřela ji…a nic. Kde je Terence? Rozhlížela jsem se. Nikde nikdo. ,,To snad ne." Pronesla jsem tiše. Nepřišel. Já se na něj tak těším a on si nepřijde. Zakroutila jsem nevěřícně hlavou. Najednou něco zašustilo v křoví. Vzpomněla jsem si na všechny ty horory, kde to přesně takhle začíná. Začala jsem pomalu zavírat branku. Takové nervy jsem ještě nezažila. V tuhle chvíli bych si nejradši vyřvala hlasivky, ale třeba mě ještě ten vrah nespatřil. Ještě mám šanci přežít. Schovala jsem se za zídku. Srdce mi bylo jako při čtvrtletce z matiky. Zhluboka jsem dýchala a pak jsem uslyšela známý hlas. ,,Jak dlouho trvá, než si u tebe člověk vybuduje důvěru." Terence! Je tady. Oddechla jsem si.
Otevřela jsem branku a vyšla ven. Srdeční tep se rázem zpomalil na polovinu. ,,Už jsem si myslela, že tu nejsi…žes nepřišel." Objal mě. ,,Náhodou jsem tu byl už dlouho…jen jsem si musel něco vyřídit." Bylo mi jasné, co tím myslel, ale potřebovala jsem, aby to řekl. ,,Jen mi to pověs, pokud se za to nestydíš." Zakroutil hlavou. Nějak mu došla slova. ,,V životě každého z nás jsou věci, za které se stydíme." ,,V tom tvém jsem to já?" Nenechala jsem ho vydechnout. Další z věcí, co mě už dlouho zajímaly. ,,Ne. Ty jsi jediná věc, na kterou jsem opravdu pyšný. A navíc je to takhle na tahačku víc sexy." Uchechtla jsem se. Tohle mu šlo-bavit mě.
Ještě chvíli jsme se nezávazně bavili a pak přišel čas na zjevnou otázku. ,,A jak ti je? Líp? Hůř? Stejně?" Nestihla jsem odpovědět. Před očima mi proběhlo několik posledních dní. Všechno se to slívalo do jednoho společného okamžiku křiku a utrpení. Najednou jsem je slyšela. Byli všude. Křičeli. Zlobí se na mě, ale já nic neudělala. Proč mi tohle dělají? Proč mě tak trápí? Zacpala jsem si uši. Rukama jsem si tlačila na hlavu tak silně, jak jen to šlo. Poslední, co si pamatuji, je jak se mi podlomily nohy.
,,No tak M! Nedělej si ze mě srandu.. Tohle už vážně není vtipný." To nebyli oni. To byl Terence. Otevřela jsem oči. Trvalo chvíli, než si mé oči zvykly na tu tmu. ,,Ter-Terenci." Bolela mě hlava. Posadila jsem se a rukama jsem se za ni chytla. Terence byl v mžiku u mě. ,,Co se ti stalo? Vážně si my nahnala strach. To už mi nesmíš dělat!" Sedl se naproti mně a vzal mou hlavu do dlaní. Ruce se mu klepali. Pomalu jí zdvihl tak, abych na něj viděla. ,,No já…slyšela jsem je. Bylo jich tu všude strašně moc a už zase mi něco vyčítali. Nedalo se to vydržet. A co tě vyděsilo? Stalo se se mnou něco?" Překvapeně vydechl a uspořádával si myšlenky, aby mi to vše mohl přesně zopakovat. ,,No nejdřív ses chytla za hlavu a říkalas, ať už přestanou. Pak si najednou zrychlila a nakonec si omdlela a absolutně si nereagovala na nic, co jsme dělal. Snažil jsem se sundat tvoje ruce z uší, abys mě třeba líp slyšela, ale drželas je tam tak pevně, že to bylo prakticky nemožné." Začínala jsem to chápat. ,,Tak asi proto mě ta hlava tak moc bolí." Kýval. Pomohl mi vstát.
Trochu se mi ještě točila hlava. ,,Takže hádám, že jsem ti moc nepomohl." Asi se cítil provinile. To by neměl. ,,Ale pomohl. Jen to asi prostě ještě není znát." Nevěřil mi. To se dalo čekat po tom, co jsem tu údajně předváděla. ,,Musíš si myslet, že jsem blázen.",,To ne. Ne v tomhle smyslu slova." Chytil mě za ruku.
,,Víš, vždycky jsem si myslel, že máš hrozně lehkej život, ale ty si vlastně strašně moc vytrpíš. Vážně jsi silná osobnost. Hodně silná…" ,,Ty to taky nemáš lehký." Dodala jsem. Je pravda, že jsem to o něm taky nevěděla, ale očividně se s tím dokázal mnohem lépe smířit.
Prošli jsme se ještě kolem pár domů. Netrvalo nám to ani moc dlouho. ,,Už je docela zima.. Měla bys už asi jít domů." Navrhl. ,,Ještě ti ale něco ukážu." Vzala jsem ho za ruku a vedla ho na zahradu. Poslepu jsem ho dovedla až ke králíkárně. Tiše jsem jí otevřela a nahmatala svého spícího králíka. Pak jsem na ni rozsvítila slabé, sotva znatelné světlo. Pořád spala. ,,Pohlaď si jí." Ostýchal se. ,,Myslím, že to není dobrý nápad." Usmála jsem se. ,,Tak ty se bojíš?" ,,Sama si říkala, že na chlapy útočí a já bych jí nerad naštval." Nevěřícně jsem se zasmála a vzala jeho ruku. Pomalu jí hladil. Byla jsem šťastná. Není nic roztomilejšího, než váš vysnění kluk hladící spícího králíčka, kterého naprosto zbožňujete..
Rozloučili jsme se. Terence odcházel pomalu. Ohlížel se, zda už jsme zalezla, ale já se na něj nepřestávala dívat.








jsem zvědavá jak to bude pokračovat