Sedla jsem si k Vernonovi na postel. Koukala jsem do jeho pomněnkových očí. Pohladil mě po vlasech. ,,Dneska si byla fakt dobrá." Usmála jsem se a pak jsem sundala jeho ruku z mé tváře. ,,Děje se něco?" Ruce stáhl k tělu..jako by se mě lekl. ,,Ne. Jen…slyšela jsem, jak sis povídal s Markem." Znervózněl. ,,J-jak? Tys poslouchala?" ,,Za dveřma… Ale to je jedno. Prostě je dáme dohromady." ,,A-a.. neměli bychom se dávat dohromady nejdřív mi dva?" Ušklíbla jsem se. ,,Tak to bys chtěl." Kývl. Trochu zčervenal….vlastně trochu víc. Naklonila jsem se k němu. Spadli jsme na postel a následně z ní na zem. Vyprskli jsme smíchy. ,,Takhle asi ne."
Náhle se rozrazily dveře. ,,Lidi, zpráva od Benedicta!" Byl to Mark. V ruce dřímal telfon a ve tváři měl doslova zarážející výraz. ,,Co píše?" Zvedli jsme se ze země. ,,Píše, že už nás dál z tohoto čísla nebude kontaktovat a taky nám dal adresu…no spíše souřadnice, kde se dozvíme víc. Tam bude zřejmě nějaká zakódovaná zpráva nebo vzkaz." ,,Takže chcete vyrazit hned nebo až zítra?" Zeptala se Melisa. ,,Aspoň jednu noc si tu zasloužíme, ne?" Bránil náš klid a pohodlí Vernon. ,,Fajn. Objednáme ranní let do Itálie." S těmito slovy odešli a zabouchli za sebou dveře.
V místnosti se rozprostřelo ticho. ,,Měli bychom jít spát." Navrhl Vernon. Polkla jsem knedlík v krku a lehla jsem si. Nechtělo se mi takto den ukončit, ale jiná možnost nebyla.
Druhý de ráno se vstávalo brzo. Málem jsme s Vernonem usnuli ve výtahu. Melisa a Mark byli zase překvapivě energičtí. ,,V letadle máme hodně rozházená místa a jen dvě jsou vedle seb. Zřejmě je budete chtít vy." Koukla na nás Melisa. Vernon nadšeně kýval, ale já jsem chtěla radši dát ty dva dohromady. ,,Vlastně já jsem si chtěla trochu pospat, takže by mi to místo k ničemu nebylo." Vernon mě málem zabil pohledem. ,,Vemte si to místo vy." Tentokrát mi už dupl na nohu. Musí být pořádně naštvaný, ale na druhou stranu se nám oběma přece chtělo spát..
V Itálii jsme byli celkem rychle. A já si vlastně asi pospat nestihla-sledovala jsem totiž Marka a Melisu.
Melisa: V letadle byla hrozná nuda. Seděla jsem vedle Marka, tak jsme předpokládala, že bude něco dělat, nějak komunikovat, ale byl jako zamrzlý. ,,Hale? Na co si myslel, když si byl zavřený v tom podzemí?" Prudce se otočil, div mě nepraštil. ,,Jako já?" ,,No.." Pousmála jsem se. Choval se nějak neobvykle. ,,Že už tě nikdy neuvidím." Srdce se mi pokusilo vyskočit z těla. Tě? Onřekl neuvidím TĚ? Rchle jsem uklidnila svůj tep. ,,Ha ha. Já chci pravdu." Teď jsem měla šanci si to ověřit. ,,Pravdu? Vlastně jsem měl strach, že přiběhnou zombie a sežerou mi mozek." Zasmál se. Srdce usedlo zpět na své místo. ,,Tak tomu bych spíš věřila." Nezopakoval to. Nemyslel to vážně. Tak je to…
Když jsme dorazili na místo, přivítal nás hrozně vedro. ,,Fuj. To je hic." Vystihl to přesně Vernon. ,,Ah jo, nemůžeme jet někam, kde je příjemně?" ,,Ne." Odvětila jsem. ,,Tak kam teda jdeme?" Mark zašmátral v kapse a vytáhl souřadnice. Pak nás všechny směroval.
Po půl hodině z nás všech tekl pot. Prošli jsme dvě města a jednu vesnici. Stále nic. ,,Je to ještě daleko?" Ohlédla jsem se za sebe. Becky s Vernon na tom byli s kondicí líp, ale zase se víc soustředili na mluvení. ,,Ještě tak pět kilometrů." Podlomili se mi nohy a spadla jsem. Mark ke mně natáhl ruku. Odmítla jsem jeho pomoc. ,,Vstát ještě dokážu." Možná mi to činilo menší problémy, ale přece jsem ještě samostatná!
,,Počkáme na ně." Ukázala jsem jejich směrem. Mark se posadil vedle mě. ,,Vidíš, jak je to neprofesionální? Zdržuje nás to." Ano, možná jsem jim trochu záviděla. ,,To přece nevadí. Je lepší se hned nevyčerpat rychlou chůzí." ,,Hm." Začala jsem si hývat s tričkem, abych své tělo trochu ochladila. Několikrát jsem si foukla na čelo a pak jsem se sehnula, abych byla v Markově stínu. ,,Horko?" Věnovala jsem mu ironický výraz. ,,Né, zima." ,,Ukaž." Chytl mé tričko a roztrhl ho. Trošku to s tím přehnal. Málem mi z něj všechno vylezlo. Pak vzal kapesní nošžík a chtěl se pustit do mých kalhot. ,,Ne! To ne. Dost jsem si na ně šetřila a nechci si je zničit." ,,Tak si radši nechej přehřát organismus." Podal mi vodu. Napila jsem se. ,,Opravdu je nechceš zkrátit?" Odfrkla jsem si. ,,Ne." Otočila jsem hlavu. Všichni tu měli krátké sukně se vzory. ,,Koupím si něco lepšího."
Stačilo popojít jen o kousek dál a našli jsme stánek s těmi sukněmi. Jedna modrá mi ihned padla do oka. Většinou tam měli červené nebo žlutá, ale tahle? Ta byla unikát. ,,A jak chceš zaplatit?" No to jsem nedomyslela. ,,Ehm…" V tu chvíli se za námi vynořil Vernon s perfektní italštinou a začal rozmlouvat s paní, která sukně prodávala. ,,Prý jí stačí tvůj pásek." Ukázal na Markův pas. ,,Je to prý unikát z pravé kůže. Moc se jí líbí." Pohlédla jsem na něj. ,,Tak jo." Bez rozmýšlení ho sundal. ,,Ale jen proto, že ta sukně je sexy." Usmála jsem se. ,,Díky." Svlékla jsem si kalhoty a oblékla sukni. Perfektně mi padla. ,,Tak co?" Koukla jsem na ostatní. ,,Pravdu?" Kývla jsem. ,,Sluší ti. A navíc ti ladí k hodinkám. Pořád je nosíš?" ,,No jasně. Moc se mi líbí."
Becky: Šli jsme dál. Cesta najednou utíkala rychleji. Byli jsme na místě. Nikde nic nebylo. ,,Jseš si jistý, že je to tady? Nespletl ses? Koukla jsem na Mark. Byl asi stejně tak zmatený jako já. ,,Jo." Ukázal mi přístroj. Všechno sedělo. ,,Já to nechápu. Já to nechápu!" Švihl s přístrojem do písku. Melisa ho šla sebrat. ,,Něco mě napadlo. Co když je to pod zemí? On přece neřekl, kde přesně to je." Vernon měl ve tváři takový ten výraz vítězství. ,,To není špatný nápad." Začali jsme hrabat. Pak se ozvala Melisa. ,,Hej! Pojďte sem." Zamávala na nás. Mark se rychle zvedl a běžel k ní. ,,Tady něco je." Zavolala i na nás.
Byl tam železný poklop. ,,Pomožte mi." Zabrali jsme. Poklop byl ještě větší, než jsme čekali. Byl velký tak dva metry. ,,Takže zase podzemí? Děláte si ze mě srandu?" Všichni jsme koukali dolů. ,,Ne. Tohle je totiž jiný." ,,A v čem jako?" ,,Budeme tam sami a bude tam tma." Strčil do ní, až tam málem zahučela. Tentokrát jsem byla nervózní i já.







