Nikdy jsem nevěřil, že bych se dočkal této chvíle…právě jsem s přáteli na výpravě za nalezením mé ztracené sestry.
Před patnácti lety, když jsem byl ještě malý kluk, moje matka čekala druhé dítě. Po návratu z porodnice doma byl slyšet neustále křik. Ve dne i v noci dítě plakalo a matka se potřebovala vyspat, tak si vzala nějaké prášky na spaní a o malou se staral táta. Jakmile dítě ztichlo, táta usnul hlubokým spánkem. Po probuzení rodiče zjistili, že dítě je pryč! Někdo jej unesl.
Všichni po něm pátrali několik měsíců, ale nakonec dokázali zachytit jen stopu vedoucí do lesa. V lese se vyskytovala už tenkrát spousta vlků, takže prohlásili dítě za mrtvé, ale já stejně jako moji rodiče jsem věděl, že je naživu, proto jsem se jí také vydal hledat. Možná, že rodiče už ztratili naději, ale ve mně naděje stále ještě žije!
Kdesi hluboko v lesích: Po včerejším úplňku byla naše smečka unavená a uložila se ke spánku. Dneska se však děje ještě něco lepšího. Vlci z jiných smeček si přijdou vybrat svou družku k páření. Všichni je netrpělivě očekáváme a do jeskyně za mnou přichází i můj bratr, aby mi dal několik rad. ,,Dneska je ten velký den, že?" Přikyvuji. ,,Uteklo to rychle. Pamatuji si, jak si mě poprvé přivedl do lesů i to, co jsi mi řekl." ,,Jsme vlčí mláďata ponechaná napospas světu." Řekli jsme naráz. ,,Najít si novou smečku nebylo tak těžké." Dala jsem mu za pravdu. Řekl mi pár věcí o dalších vlcích a pak odešel.
Připravovala jsem se na onen velký den, ale pak do jeskyně vběhli další vlci z naší rodiny. Cenili zuby a vrčeli. Následovala jsem je ven. V očích měli strach i nenávist a to mohlo znamenat jen jediné-nezvaní hosti na našem území. Sem se už dlouho nikdo neodvážil-naposledy, když jsem měla třetí narozeniny. I přes tu dlouhou dobu se mi vrylo do paměti, jak mu mí bratři rozdrásali hrdlo a nechali jej ležet pro výstrahu ostatním. Stejně nelítostní budou i k dalším a tentokrát mohu jít s nimi i já.
John: ,,Johne? Mám takový nepříjemný pocit." Ozval se můj přítel Greg. ,,Jestli se bojíš, tak si sem neměl lézt!" Neodpustí si narážku další z naší skupiny. ,,Padavko." Šeptne můj bratranec, který je o dva měsíce starší než já, ale cítí se jako mnohem starší, zkušenější a silnější než já.
Tentokrát zaslechnu něco i já a zastavím ostatní, abych mohl zvuky lépe prozkoumat. Nic. ,,Někdo šlápl na větvičku. No bóže" Bratranec protočí oči a odfrkne si. ,,Pokračujeme dál." Rozhodnu a opět jdeme, avšak teď jsme o něco opatrnější a ostražití. Je nám jasně, že bychom tu neměli vůbec být.
V lesích: Vyrážíme jen tři-já a dva mí bratři. Nikdo nechce ohrozit tento významný den, takže nevzbuzujeme žádný velký poplach. Rozdělujeme se, abychom je našli co nejdříve. Cítím jejich pach všude kolem a nemohu je pořádně zavětřit, dokud ke mně vítr nepošle výraznou stopu pachu. Vydávám se na cestu. Letím jako vítr. Musím tam být první! Teď je nezklamu, dokážu všem, že jsem stejně dobrá jako mí bratři.
V naprosté euforii a nadšení nehledím na opatrnost. Mě hbité nohy by měli zpomalit, ale já jsme moc natěšená, až málem narazím do stromu. Přikrčím se a nohama zabrzdím o mech. Hluboce oddychuji a mířím po stopě pachu mnohem pomalejším tempem. Vidím je-je to skupinka lidí. Nejspíš mají zbraně, ale proti mým tesákům nic nezmůžou. Chystám se zaútočit, ale z neopatrnosti šlápnu na větvičku. Její prasknutí je vyrušilo-promarnila jsem šanci. Schovávám se a chvíli čekám.
Plížím se o dost pomaleji a opatrněji. Už jsem blízko. Teď jsou nepřipravení! Nečekám a vyskakuji ze svého úkrytu. Srážím jednoho z nich na zem a chytím se na jeho hrdlo. Zaostřím však známý pach. Rozhodí mě to a následně na mě všichni míří. Navzdory všem předpokladům, má oběť promluví. ,,Našli jsme ji." Koho našli? Opatrně se rozhlédnu, abych zjistila, zda to není léčka. Vidím, že se ostatní na sebe dívají a zbraně nyní míří o něco níže, jako by se je chystali stáhnout. ,,Jsi si jistej, že je to ona?" Nedůvěřivě si mě prohlíží. Svými drápy mu uštědřím lekci. ,,Je pěkně divoká! Jau." Kouká se na krvácející ránu. Stále jsem ještě zmatená.
Po chvíli se kluk pode mnou zvedne. Má sílu. Svýma rukama mě obtočí a tiskne k sobě. ,,Co to děláš?" Vrčím na něj a odstrkuji ho od sebe. ,,Objímám tě." Z přemýšlení nad tím, co to je to objetí, mě vytrhne ten, jehož jsem podrápala. ,,To určitě nezná!" V jeho povrchním lidském hlase je slyšet pobavení. Proč ze mě nemají strach?
Cením na ně zuby-na všechny, ale oni se nebojí. V jejich tvářích je vidět nadšení. ,,Tak rád tě zase vidím, sestřičko." Svraštím tvář. ,,Co to říkáš?" Spíše vrčím, než mluvím. ,,Jsem tvůj bratr." Na tváři mu hraje úsměv. ,,Vyloučeno! Já mám bratry a žádný ti není ani trochu podobný!" Od ostatních je slyšet smích podobný spíše chrochtání. ,,Ale já jsem tvůj bratr! Vezmu tě domů." Natahuje ke mně svoji končetinu. Odfrknu si a odvrátím od něj zrak.
Místo nějakého šťastného shledání je všechny předběhnu a stojím jim v cestě. ,,Vy nepůjdete nikam!" Ten troufalec, co mu moje výstraha nestačila, mě chce obejít. Srážím ho k zemi a drápy mu na hrudi udělám další a silnější škrábanec. ,,S tou agresivitou bys měla něco dělat." Směje se. Co jsou zač, že takto reagují? ,,Půjdete teď se mnou-smečka rozhodne, co s vámi bude dál. A o útěku ani neuvažujte-příště nebudu tak vstřícná." Hledím na ostatní a pak je vedu směrem k našim jeskyním. Nepřestávám je sledovat.
Blížíme se k našemu domovu a já zavětřím pach někoho ze smečky. Brzy bude po nich. Otočím se a uvidím bratra. Nemilosrdně mě odtáhne a se zlostným pohledem si mě prohlíží. ,,Jak to, že jsou stále naživu." Hlavou ukáže jejich směrem. ,,Rozhodla jsem se, že je odvedu ke smečce, ať rozhodnou, co s nimi uděláme." Bratr protočil oči. ,,To přece řekli-máme je zabít!" Vrčel a cenil zuby. ,,Ale jako varování to očividně nezabralo." ,,Fajn. Třeba je budeme aspoň moct sežrat." Vrátili jsme se k nim.
Ten jeden ukecaný neustále něco mlel a mě to dovádělo k šílenství. ,,Sklapni už! Nebo ti ukousnu jazyk." Vyrazila jsme ze sebe, až se má hrozba roznesla s ozvěnou kolem nás. ,,Ha! Moc vtipný.." Smál se, jako by se snad jednalo o vtip. ,,Ona nežertuje." Pronesl bratr a ten kluk ihned zbledl. Cesta dále postupovala potichu a v klidu.
Čím více jsme se blížili k místu, tím více jsem začínala přemýšlet o tom, co povídal jeden z nich-že jsem jeho sestra. Je pravda, že jsem trochu jiná, než ostatní vlci a jen já a bratr ovládáme lidskou řeč, ale to mi přeci už vysvětlili. Jsem s bratrem výjimečná a pocházíme z dlouhé větve vlků, kteří jsou vývojové na vyšší úrovni a právě proto bych také mohla být dnes u ostatních vlků velmi žádaná. Jen doufám, že to tihle nepokazí.
Ps: Tento příběh jste si zvolili v anketě, tak snad se vám první díl líbil. Svůj názor na něj můžete vyjádřit v komentářích.








Opět moc a moc pěkně napsané :) A já už jsem si zvykl kopírovat si tvé texty do wordu a číst je tam, protože ty barvy mě pořád strašně deptají
Ale uznávám, že to na normálním počítači vypadá dobře 