close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Není rodina jako rodina (2)

16. ledna 2014 v 17:17 | WhitEvil |  Není rodina jako rodina
John: Musím přiznat, že z toho druhého, co se k nám připojil mi lezl mráz po zádech. Neustále si nás prohlížel. Všiml jsem si, že i ostatní byli značně nervózní z obou dvou. Tam, kam nás vedli, na nás určitě tak milý nebudou.
Přišli jsme na místo. Byla to obrovská jeskyně, kde zřejmě bydleli. Ona zaběhla dovnitř a přivedla obrovského statného vlka. Ten prošel kolem každého a pořádně si nás očichal. Pak něco zavrčel a vydal pár neidentifikovatelných zvuků. Ona mu rozuměla. Přikývla a vrátila se k nám, zatímco ten druhý, na kterém byli také vidět známky lidskosti a který ji pravděpodobně tenkrát unesl, odešel.
Čekali jsme, jak to asi s námi dopadne. ,,Pustí vás, ale už na naše území nesmíte nikdy vkročit. Máte štěstí, že si dnes nechci nic komplikovat, jinak byste už dávno leželi v tratolišti krve." Oznámila nám chladným hlasem. ,,A co ty?" Ona byla to jediné, proč jsem sem šel a teď ji tu mám nechat? ,,Co se mnou?" ,,Chci, aby ses vrátila domů-ke své rodině." Otočila se. ,,Já mám rodinu-tady." Povzdechl jsem si a pak jsem si vzpomněl na poslední věc, co jsem s sebou měl. Její fotku, když byla malá a máma jí měla v náručí. ,,Tak se aspoň podívej na tuto fotku!" Zavolal jsem, ale ani se neotočila. Určitě ani nevěděla, co to je. ,,Tak já ti jí dám sem pod kámen." Položil jsem fotografii a s ostatníma jsme se vraceli.
Po pár minutách se začalo zase mluvit. ,,Tak to vidíš, kámo, nevyšlo to, ale aspoň víš, že je naživu." Poplácal mě po rameni Greg. ,,A taky máš vzpomínku!" Ukázal na své rozdrápané břicho a ruku. ,,Na tohle ženský poletěj!" Chvástal se, ale já myslel jen na to, jak odsud sestru dostat. Nemůžu jí přece nechat s těmi vlky, ale když se o něco pokusím, zabijí mě! Teď nemůžu nic riskovat.
Už jsme byli skoro venku z lesů. Přes stromy k nám začínalo prosvítat světlo, ale ještě jsme nebyli tak daleko, aby nás někdo z nenašel. Uslyšeli jsme dusot tlap-někdo se k nám rychle blížil..blížil se ke mně! ,,Johne, pozor!" Vykřikl Greg. Zavřel jsme oči.

V jeskyni: Vzala jsem si tu fotku nebo co a prohlédla si to. Bylo tam lidské mládě s velkou člověčicí. I ta fotka měla známý pach. Něco mi to připomínalo..že by měl nakonec ten kluk pravdu? Mohla bych opravdu být jeho sestra? Musela jsem to zjistit..
Vylezla jsem z jeskyně, ale bratr mě zastavil. ,,Kam jdeš?" ,,Jdu se ujisti, že odešli a nebudou se vracet." Hlavou pohnul směrem, kam se vydali. ,,Mohl bych poslat někoho jiného, ale věřím ti." Kývla jsem a rozeběhla se za nimi.
Jejich pach jsem cítila stále silněji. Nohy se najednou pohybovali rychleji a já ho uviděla. Nebyl čas na brzdění. Vyskočila jsem a srazila toho kluka na zem. ,,To si jenom ty." Oddechl si. Proč se mě nikdo z nich nebojí? Taky bych je mohla zabít! ,,Už jsem se vážně bál." Necítila jsme z jeho strany žádný strach. ,,Co tu vůbec chceš?" Natáhla jsem k němu ruku s fotkou. ,,Chci poznat tu rodinu, jak jim říkáš." Usmál se. Podal mi ruku a šli jsme spolu.

John: Nemůžu ani slovy vyjádřit, jak jsem byl šťastný, když jsem ji přivedl domů. Konečně zas bude naše rodina pohromadě. S přáteli jsme to byli oslavit, zatímco naši si povídali s mou sestrou. Rodiče byli naprosto nadšení a tohle byl zaručeně ten nejlepší dárek, co jsem jim kdy mohl dát.
Po půl hodině jsem se vrátil domů. Ani bych nepoznal, že je to ta samá dívka, co jsem ji viděl v lese. ,,Trochu jsme ji umyli a dali jsme jí nějaké oblečení." Prohlásila máma. Byla to vážně velká změna-sestra teď vypadala více lidštěji..až na to nadměrné ochlupení, které vážně připomínalo kožich, a trochu velké uši a něco mezi čenichem a nosem, to byl člověk.
Sestře jsme ukázali pokoj, který od jejího narození zůstal prázdný, protože jsem pořád sliboval, že ji najdu. Uložili jsme ji ke spánku a odešli jsme. Já jsem pak stejně ještě čekal, než usne, abych měl jistotu, že nikam neuteče. Rodiče se dole radovali. Těšili se, až si vytvoří nové vzpomínky a já taky!
Ráno se rodiče hádali kvůli nějaké hlouposti. Nemohl jsem uvěřit tomu, že hned den po nalezení jejich ztracené dcery se budou hádat! Upřímně jsem si spíš myslel, že všechny neshody tak nějak ustanou, ale očividně jsem se mýlil. ,,To už se zase hádáte? Teď, když tu máme zpátky sestru?" Otočili se na mě. Asi si to uvědomili. ,,Promiň, asi jsme se moc nechali unést. A kde vůbec je naše holčička?" Hledali ji. Ještě ani neměla jméno, protože jí tam, kde žila, nijak neříkali. Bylo to zvláštní.
Po prohlédnutí jejího pokoje jsme zjistili, že návrat do lidské rodiny nebude až tak úplně snadný. Po zdech byly škrábance a přikrývka byla na cucky. ,,Cos to udělala?" Divil se otec. ,,Spala." Odpověděl jsem za ni. Očividně takhle spí vlci. ,,Pojď, vezmeme tě někam ven." Navrhla máma, když viděla, že jí prostory domu očividně nedělají nejlépe, ale venku to bylo ještě horší..
Procházeli jsme se po vesnici. Sestra na čerstvém vzduchu pookřála. Všichni jsme byli šťastní, dokud sestra z ničeho nic nevyběhla a nezačala honit zaběhlou kočku. ,,Hej! Přestaň!" Odtáhl jsem jí od plotu, který kočka přelezla, aby se ukryla. ,,Ale..jídlo!" Hlavou ukázala směrem ke kočce. ,,Né.. Jídlo se kupuje v obchodě." Snažil jsme se jí vysvětlit. ,,Obchod?" Protočil jsem oči. Jistě toho bude potřebovat ještě hodně vysvětlit.

Jsou tomu už dva měsíce, co s námi bydlí sestra. Ví už, že mi jídlo nelovíme, ale platíme za něj penězi, které vyděláme v práci. Pochopila, že já musím chodit do školy, ale ona může zůstat doma.

Bohužel příchod sestry neodnesl ony hádky a rvačky u nás v rodině. Není divu, že si toho všimla i ona. Hana, jak jsme ji pojmenovali, neměla hádky ráda, vlastně je ani dosud neznala. Přišel jsme k ní včera večer do pokoje, když na sebe naši křičeli, abych jí to nějak rozuměl vysvětlil. ,,Jsi smutná?" Ptal jsem se už při příchodu. Neodpověděla. Moc s námi nemluvila, ale se mnou jediným si aspoň trochu rozuměla. ,,Zase se hádají, ale to oni dělají pořád." Hana přikývla, ale všechno to pochopila špatně. ,,Hádají se-jako všechny lidské rodiny." Nejspíš z toho vydedukovala, že se všichni takhle hádají. ,,A jo, jsem smutná." Dodala tiše. ,,Ale víš, my jsme taková zvláštní rodina. Ostatní na sebe tolik neřvou." Sedl jsem si k ní na křeslo, ale ona si odsedla na postel, aby měla prostor. ,,O to nejde. Jde o to, že lidské rodiny při sobě vůbec nestojí jako smečky vlků. My bychom za druhého krk položili a bojovali.Já dokonce i teď vím, že mě postrádají a stýská se jim tak jako mě-prostě to vím, tak to u nás je." Usmál jsem se. ,,U nás taky, jen to dáváme najevo trochu jiným specifickým způsobem, ale máme se rádi." ,,Já neříkám, že ne, ale že pouto mezi vámi není tak silné.." Dokončila tiše větu a matka nás zavolala na jídlo.

PS: Pokud jste si vytvořili na příběh názor, ráda si jej přečtu v komentářích. Brzy sem dám i už poslední díl...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 bajus98-motýl:D bajus98-motýl:D | 19. ledna 2014 v 16:35 | Reagovat

už se těším na ten poslední díl je to docela zajímavý (jen tak dál:D)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama