Ach, před půl rokem bych dal cokoli za větu ,Tvoje sestra už zase vyje na měsíc.´cokoli, ale teď mě to dohání k šílenství. Vstávám a jdu za ní do pokoje. Tuhle věc se jí snažíme už dlouho vysvětlit, ale zřejmě jí za těch pár měsíců nemůžeme odnaučit všeho, co se za těch patnáct let učila. A s tou její vlčí částí je to hodně těžké.. ,,Hano, pojď prosím spát! Ráno musím brzy vstávat a tobě by spánek taky neuškodil." Sedl jsem si na postel, ale nic jsem zde nenahmatal. Ucítil jsem vítr-bylo otevřené okno. Zděšeně jsem vyrazil ven..
Oddechl jsem si, když jsem tam sestru spatřil stát. ,,Proč nejdeš dovnitř?" Prudce se otočila. ,,Já musím..já..ehm. Jsem tu jako ve vězení. Neber si to špatně, jsi skvělý brácha a určitě jste i skvělá rodina, ale pro někoho jiného. Já sem nepatřím a ty to víš, a jestli mě máš opravdu rád, nech mě jít." Snad mi i srdce puklo, jak jsem to uslyšel. Jak to mohla říct? ,,Musím se vrátit ke své rodině-slyšíš je?" Chvíli jsem se soustředil a opravdu, z dálky bylo slyšet žalostné vytí vlků. ,,Chybím jim, chápeš? Já vím, že jsem vám taky chyběla, ale vy jste si na to za tu dobu zvykli, ale oni takhle budou výt pořád..a já taky." Věděl jsem, že ji tam stejně neudržím, nechal jsem ji jít...musel jsem to udělat. Byla to správná věc. Naposledy mě objala a seskočila dolů. Rychle uháněla k lesům.
Do pokoje se přihnali rodiče, které přilákalo hlasité zavytí na rozloučenou. ,,Kam šla?" Ptala se vyděšená matka. ,,Domů." Odpověděl jsem klidně, jako bych ji slyšel to říkat. Matka si hned zakryla ústa a braly ji mdloby. ,,Co se stalo?" Ptám se otce, který byl ještě při smyslech. ,,Víš, my jsme na ty její vlky nechali poslat lovce, aby už žádné rodiny nepostihlo to, co nás." Zatajil jsem dech. Nevěděl jsem, co mám dělat. Musel jsem rychle zareagovat, ale to mi nikdy dobře nešlo.
Svolal jsem kluky, tentokrát šlo o poplach. Sešli jsme se na stejném, místě, co tenkrát, když jsme pro ni prvně šli. ,,Rozejděte se a najděte lovce! Je jich deset. Zabraňte, aby se komukoli z nich něco stalo, a najdete-li ji, vystřelte světlici." Řekl jsem všem a vběhl do lesa. Slyšel jsem, jak mě následují.
Teď už to nebyly tiché lesy, kde bylo slyšet jen šumět listí ve větru, nyní to byly zlé a hlučné lesy plné bolesti a nářku.
V jeskyni: Všichni mě doma vítali a měli spoustu otázek. Nestihla jsem však nic vypovědět, protože jsme zaslechli rámus a ohlušující křik. Otočila jsem se na vůdce s otázkou podanou vrčením a posunky. ,,Kdo je to?" Zavrčel a odfrkl si. Přišel ke mně blíže a pokračoval. Vrčel a hekal, čímž naznačoval, že jsme ty minulé měli rovnou zabít a že to já to nechtěla! Všechny že jsem ohrozila a nyní jich je víc.
Shromáždili jsme celou rodinu a jednotliví členové se rozdělili, všichni měli jen jediný úkol-ochránit své území i za cenu života. Už jsem se připravovala vyběhnout, ale vůdce mě srazil k zemi a chytil mé hrdlo svou silnou tlapou. Mocně štěknul-přikázal mi zůstat. Pak odešel. Já jsem ale zůstat nechtěla..
Lesem se nesl jiný-cizí a nepřátelský pach. Byli to jiní lidé-ti zlí. Větřila jsem jich víc. Naše malá rodinka se proti nim nemůže ubránit! Určitě mají zbraně, zabijou je. V krku jsme měla knedlík. Před chvílí jsme se šťastně shledali a nyní se s nimi mám rozloučit nadobro? Ne, to nedopustím..
Vydala jsem se cestou, odkud byl cítit nejsilnější pach. Viděla jsem je-měli šípy. Byly to ostré a nebezpečné šípy a v rukou šikovného lovce byly smrtící! Opodál jsem uviděla jednoho z mých bratrů, hnal se přímo k němu. V očích se mi objevila zlost, moje nohy náhle zrychlily ještě více, aby ho dohnali. Lovec si ho všiml! Bratr vrčel, ale nic naplat mu to nebylo. Vběhla jsem lovci do rány. Nenechám zabít člena své rodiny. Štěkla jsem! Ucítila jsme známý pach-bratr..tedy ten lidský. Co tady dělá? Snad je sem nepřivedl on. ,,Hano? Hanóó!" Volal. Zavětřila jsem a po hlase jsem se snažila zjistit, odkud jde. Ohlédla jsem se a pak jsem zaznamenala ostrou bolest. Reflexně jsem zakňučela a padla na zem. Lovec vystřelil..
Mrknutí oka se najednou prodloužilo. Všechno jsem cítila lépe, všechno jsem ostřeji vnímala. Spatřila jsem svého lidského bratra, Johna. Vlčí bratr na Johna vrčel. ,,Ne." Vydala jsem ze sebe, až pak ho ke mně pustil. ,,Neboj se, bude to dobré, nic se ti nestane." Prohlížel si mou ránu, ale v jeho očích jsem viděla ten strach. ,,To je dobrý." Pohladila jsem ho po tváři a bratr mě podepřel, abych se trochu mohla zvednout. Rukama jsem se pevně držela jeho kožichu. ,,Vidíš, tohle znamená rodina. Zeptej se sám sebe, jestli byste to vy pro sebe udělali." Pronesla jsem tiše, skoro neslyšně. Viděla jsem rozmazaně. Větřila jsem jen pach krve, který všechno přebíjel, pach krve, která byla má…
John: Za týden se konal pohřeb. Nyní se brečelo z jiného důvodu, najednou cítili všichni kouska viny. Pršelo, jako by snad i obloha vyjadřovala svůj smutek nad její ztrátou.
Nemohl jsem se s ní rozloučit. Zůstal jsem až dlouho do noci a hleděl jsem na měsíc. Jak rád bych teď slyšel to vytí k němu..počkat! Ohlédnu se, ale nikoho nevidím. Já slyším někoho výt! Vstanu a spatřím tu ostatní z její sme..rodiny. Přišli sem-věděli, že tady bude, nechápu, jak. Sešli se kolem dokola a společně velmi hlasitě a dojemně zavyli na měsíc-na její počest.
Cestou domů jsem vzpomínal na všechno, co jsem s ní prožil. Chyběla mi i po těch pár chvílích, co jsme spolu strávili. Ale ona neodešla, stále tady byla a já jí cítil! Došlo mi, že tohle mělo nějaký důvod-měla mě přivést k vlkům!
Druhý den jsem je našel a spřátelil se s nimi během několika týdnů-někteří se tomu nebránili ale někteří mě přijmout nechtěli, ale nakonec mě všichni uznali na člena rodiny. Byl jsem jediný, kdo mohl do lesa i ven bez škrábnutí a vždy jsem je na oplátku varoval před nebezpečím.
Nakonec jsem tam přivedl i rodiče. Chtěl jsem jim říci, že teď jsme jedna velká rodina, a to jsme také byli! A za to můžu poděkovat jen své sestře.. Děkuji!
Ps: Ano, byla tam smrt, ale konec jsem nakonec snad trochu vylepšila, aby to nebylo hodně smutné. Snad Vás tento příběh nezklamal.
Do komentářů můžete napsat své poznatky a pocity z příběhu, budu jen ráda!







