Kolem páté hodiny nakonec všichni našli cestu k bydlení. Před večeří jsme si vyslechli ještě přednášku s prezentací o tání ledovců a globálním oteplování. Nakonec následovalo jídlo a po něm byla venku párty. Všichni tam byli..bohužel opravdu všichni! Nechtěla jsem je všechny uvnitř, chtěla jsem tady jen jediného člověka..ale to nebyla jediná věc, kterou jsem momentálně chtěla, na kterou jsem se momentálně cítila. A věděla jsem, že jedno nepůjde bez druhé, avšak jsem věděla i jak to skloubit dohromady. Do mobilu jsem vyťukala jednoduchou zprávu. Teď.
Proběhla jsem rychle celu budovou a spatřila ho. Hnal se dovnitř přímo za mnou. Rychle jsem se mu u tíkala schovat. Cestou jsem zahlédla místnost, kde byl vnitřní bazén. Vím, že nám o ní říkali, ale ještě jsem si nějak nenašla čas ji hledat. Stála jsem tam a dívala se na obrovský bazén. Nádherné místo.
Skočila jsem do vody a chvíli plavala. Terence za chvíli přiběhl za mnou. ,,Co ta zpráva?" Zajímal se. Odpovědí mu byl jen můj úsměv. ,,Tak co kdybys šla za mnou?" Čekal. ,,A co kdybys sem šel ty?" Zasmála jsem se. ,,Fajn." Skočil do vody. Okamžitě jsem se hnala k němu. Začali jsme se líbat. Tentokrát v tom bylo více vášně a citů. Bylo to jiné..vlastně s Terencem bylo všechno naprosto jiné.
Z mého dnešního pohledu na ten okamžik je už znát, jak jsme byli bezohlední a zaslepení láskou, že jsme vůbec nevšímali hrozícího pádu…
Ve chvíli jsem byla bez trička a Terence se snažil dostat ze mě i zbytky oblečení. Já si mezitím pohrávala s jeho vlasy. Bylo to všechno tak rychlé a zároveň tak pomalé. Všechno jako by probíhalo ve své vlastní realitě, která měla i vlastní čas a smyslové vnímání.
Zrovna, když jsem nedokázala cítit nic jiného než jeho dech a doteky, jsem spatřila nezvaného hosta. Pak mi to došlo. Jsme tak hloupí… Tady? Vážně? Byli jsme všem na očích a i když se námto možná zdálo nepravděpodobné, někdo tam přišel. ,,Terenci?" Terence si ničeho nevšiml. ,,Jo?" Nepřestával mě líbat, ale já jsem už nemohla. Hleděla jsem na jednoho z mnoha účastníků tohoto zájezdu. A pak se ve dveřích objevil další. Terence se prudce otočil. Přicházeli sem další lidé. ,,Ehm.." Zarazil se. Do místností se hrnuli spousty lidí, brzo už jich tam bylo deset. Všichni se na nás jen dívali.
Terence mě držel v náručí. Nehýbal se, ani já. Jen jsme tam stáli a nevěděli, co dělat. Nemohli jsme čekat, než přijdou další. Terence mě držel a nesl z bazénu. Oastatní si zatím něco šeptali. Pamatuji si moc dobře ty jejich odmítavé obličeje. Odnesl mě do pokoje, ale cestou jsme ještě stihli posbírat kousky oblečení poházené kolem.
V pokoji jsem rozvěsila mokré prádlo a hodila přes sebe aspoň tílko. ,,Můj bože!" Terence si sedl na postel. ,,Já vím. Podělali jsme to. Podělali!" Chytila jsem se za hlavu. ,,Já to věděl. Tohle celý byl hodně špatnej nápad.. Oba jsme věděli, že je to risk, ale museli jsme sem jet." Zvedla jsem k němu svoje ubrečené oči. ,,A co budeme dělat dál?" Mnul si obličej. ,,Já nevím." Myslela jsem, že se zblázním. ,,Co na to asi řeknou ostatní." Smutně zakroutil hlavou. ,,To ti můžu říct naprosto přesně-budou tě nesnášet stejně jako mě. Teď už si tě zaškatulkovali. Ode dneška už jsi jako já." Takže nakonec to všechno bylo k ničemu. Stejně to dopadlo špatně. Tak proč jsme se nakonec schovávali?
Za dva dny měla přijet Beth, a to byl zřejmě taky jediný člověk, co se se mnou kromě Terence bude vůbec bavit. Absolutně vůbec netuším, co budu dělat nebo jak zvládnu posledních pár dní ve škole, když mě všichni budou hned odsuzovat. Je to pro mě hrozně představa…a přitom stačilo tak málo! Jedna chyba a všechno šlo do kytek.
Na večeři jsem nešle, Terence mi něco málo donesl na pokoj. Já jsem byla odhodlaná z něj už nikdy nevylézt, ale bohužel mě to stejně zítra nemine. ,,Říkali něco?" Zeptala jsem se, i když jsem vůbec nechtěla slyšet odpověď. ,,Amber poznamenala, že by to do nás neřekla, ale to je asi vše. Ostatní jenom zírali." Polkla jsem. V krku se mi z toho pocitu bezmoci dělal knedlík. ,,To bude dobrý, uvidíš." Objal mě, aby mě uklidnil, i když sám se bál toho, co přijde.
Večer nás přišli učitelky zkontrolovat, jestli jsme všichni ve svém pokoji a pak se vydali ven na obhlídku. Jakmile se i ony uchýlili do svého pokoje, uslyšela jsem slabé ťukání. ,,Meredith." To byl Terence. Odemkla jsem. ,,Co tu děláš?" Šeptla jsem nadšeně. ,,Musel jsem ti to říct." ,,Říct co?" Ukázal na nástěnku s úkoly. ,,Zítra ráno je soutěž-musíš nasbírat nejvíce druhů kytek, co najdeš a ten s největším počtem, dostane velmi lákavou cenu." Netušila jsem, proč bych zrovna já měla mít o tu cenu zájem. ,,Co je ta odměna?" ,,Jeden volný den s osobou, kterou si sama vybereš, v přírodě." Ten volný den mě zaujal, ale v přírodě? No mohla jsem čekat, že nás nenechají jen tak na pokoji..zvláště nás dva.







