Druhý den jsem si dala budík na hodně časné hodiny, abych stihla nasbírat co nejvíce kytek. Ten jeden volný den jsem chtěla víc než kdokoli jiný.
U řeky rostli ty nejkrásnější a také nejrozmanitější květiny, takže jsem se tam hned vydala. Nabírala jsem asi patnáct druhů do košíku a hledala jsem ještě nějaké další. Kolem už jsem občas zahlédla pár lidí a nechtěla jsem jim dát návod k těm nejlepším kytkám, takže jsem se raději od rybníka vzdálila.
Cestou k zahradě, kde všichni hojně trhali, jsem spatřila Terence. Nesl náruč plnou květin. ,,Hledal jsem tě." Usmál se a vysypal mi všechny kytky do košíku. Některé z nich jsem tam už měla, ale spousta jich byla nových. ,,Kdes to.." Zarazila jsem se uprostřed věty. Došlo mi, že by nebyl dobrý nápad to všem prozradit. ,,Díky." Usmál se. ,,Já už radši jdu." Poznamenal, když už se na nás zase upírali pohledy všech přítomných. Ohlédla jsem se na jejich košíky, které nebyly zdaleka tak plné jako ten můj. Byla jsem spokojená.
Zamířila jsem k altánku, kam se šlo přes kameny, kolem kterých protékala voda, tam také už čekali učitelky, aby vyhodnotily soutěž. V řadě tam stálo asi pět lidí. Všichni si po mém příchodu špitali. Když pomyslím, že ještě před nedávnem to byli mí přátelé..ach, no nic. Přede mnou stály dvě holky z B, nerozlučné kamarádky-něco jako já s Beth, ale my jsme se k ostatním nechovaly tak drze jako ony. ,,Jé podívej, tyhle ještě nemám." Řekla jedna a sápala se po mém košíku. Schovala jsem jej za záda. ,,To mi je jako nepůjčíš?" Snad se opravdu divila. ,,Nikomu je nedám a zvláště né tobě, protože ty jsi jedovatá a ty kytky by hned zvadly." Odsekla jsem. Bylo vidět, že jí to vážně naštvalo. Vrazila mi facku, ale k žádné velké roztržce nedošlo, protože pak byla na řadě. Ta druhá pouze poznamenala: ,,Krávo." A otočila se. ,,Od tebe to vážně sedí." Odpověděla jsem i jí. Byla jsem připravená i s dalšími argumenty. Věděla jsem, že takhle teď budu muset mluvit s každým a že tohle je jen začátek.
Přišla jsem na řadu. V altánku byly učitelky za velkým stolem, kde měli hromádky s rostlinami a papír, kam si zapisovali jména a počet květin, které dotyčný přinesl. ,,Tak se nám pochlub." Řekla jedna učitelka a natáhla se pro můj košík. Podala jsem jí ho se zatajeným dechem. Doufala jsem, že to vyjde a já vyhraji. Učitelky rozdělovali kytky na příslušně hromádky a někdy vytvořili i nové. Po roztřídění všech, co byly v košíku se na sebe podívali a posléze na mě. ,,Sice to ještě není jisté, ale myslím si, že máme vítěze." Prohlásila jedna. ,,Vážně? Děkuji!" Byla jsem šťastná! Všechen ten stres ze mě opadl. ,,Nemůžeme ti to říci na 100%, jelikož ještě několik lidí zbývá, ale zatím počet tvých květin převyšuje ostatní i o několik desítek." Přikývla jsem a pak jsem celá nadšená odešla.
Venku z altánku jsem viděla Terence. Jenže on tam jen tak nestál, on mlátil jednoho kluka z vedlejší třídy, se kterým jsme se do nedávna bavila. ,,Co to děláš?" Odtáhla jsem ho od něj. Ten chudák měl pěkně pomačkaný obličej. ,,Zbláznil ses?" Bylo vidět, že svého činu lituje, ale proč to do háje udělal? Už takhle mě všichni nesnášeli a po tomhle to nebude o nic lepší. Musela jsem pryč. Zavřela jsem se do pokoje a zírala do stropu. Nechápala jsem nic z toho, co se tam stalo. Jak se jen můžou lidé tak rychle změnit? Co je k tomu vedlo? Nic! Přímo přede mnou se změnili z kamarádů na zrůdy, co mě nechtějí ani vidět. Jak? Nechápu to.. Uslyšela jsem hlasité rány na dveře. Cukla jsem s sebou, jak jsme se lekla. ,,Otevři, M, no tak." Chvíli jsem čekala. Zhluboka jsme se nadechla a pak jsem Terence pustila dovnitř. ,,Nechci nic slyšet." Řekla jsme hned, než vůbec stačil otevřít pusu. ,,Prostě ni k tomu neříkej." Přikývl. Zavřel za sebou dveře a sedl si vedle mě. Opřela jsem se o něj. ,,Netušila jsem, že to už dneska bude tak těžký. Neměla jsem ani ponětí o tom, jak se ke mně budou chovat. Co mám dělat?" Pohlédla jsem na jeho tvář, ve které byl zoufalý výraz. ,,Já ti to povím-vydržíš to ještě dneska, ano? Zítra budeme jen spolu a pak tu bude Beth. Nikoho jiného kolem sebe nepotřebuješ." Už jsem měla na krajíčku. ,,Ale co pak? Co když Beth bude chybět ve škole a já tam budu sama? To budete všude chodit se mnou a nikdy se ode mě nevzdálíte? To se mnou budete 24 hodin denně?" Povzdechl si. ,,Budem se snažit. Já, a věřím, že i Beth, uděláme cokoli, aby si byla v pohodě, ano? Tohle zvládnem. Zvládli jsme toho už tolik, že tohle bude hračka, uvidíš." Přikývla jsem.







