15. února 2014 v 13:31 | WhitEvil
|
Čas utíká tak rychle, my stárneme a věci se pomalu mění. Nejdříve jsme na všechno byli moc malí-nemohli jsme vařit skutečné jídlo, zapálit oheň, řídit auto nebo i chodit na většinu atrakcí na pouti, protože jsme byli prostě moc mladí.
Jak šel čas, začali jsme chodit do školy, což pro nás bylo tehdy děsně super, když jsme už byli ti velcí, co chodí do školy a už jsme prostě nebyli ,,mrňata". Se školou přišli povinnosti, úkoly a zábava šla stranou. Odrůstali jsme z našeho oblíbeného oblečení, vyrostli jsme i z hraní s autíčky nebo barbínami..věci se změnili a my také.
Teď už život není tak jednoduchý, jako býval dříve. Ohlédnu-li se za minulostí, vidím zábavu, smích a radost..teď mou jedinou zábavou je těch pár chvil s přáteli a s ním. Ohlédnu-li se zpět, vidím bezstarostní život plný očekávání a nesplnitelných snů. Vidím, jak jsem byla natěšená, až vyrostu, ale teď už dobře vím, že to zas tak skvělé není. Starosti převyšují radosti..a některé dny a několikanásobně. Před pár lety bylo naší největší starostí, jestli si budeme hrát na honěnou nebo na schovku a teď se staráme o to, kdo s kým chodí, kdo kouří cigarety za pavilonem, kdo koho chce a jak přemluvit učitele, aby odložili test, i když víme, že to stejně k ničemu nebude. Láska je také mnohem těžší. Ty dětské lásky nebolely a byly roztomilé a naivní…ne že by tyto lásky naivní nebyly.
Dorostli jsme do věcí, po kterých jsme tak moc toužili, ale zjistili jsme, že nejsou zas tolik dobré. Atrakce na pouti nás baví jen chvíli a buďme upřímní, moc lidí v našem věku už se tam neobjevuje. Na zapálení ohně není nic zábavného a vaření také není takový adrenalin..pokud nejste tak nadaní jako já;) co se týče řízení auta, tak tomu jsem snad ještě dál než jako malá, kdy si mě táta bral na klín a nechával mě točit volantem při zajíždění domů.
Takže co z toho je tak úžasného na stáří? Co je tak skvělé na tom, že už musím myslet na budoucnost, která mě děsí? A že dokážu se těšit jen na jednu věc a to, jak všem dokážu, co ve mně je a že nejsem tak hloupá, jak si o mě myslí? Nechci vyrůst, nechci být velká, chci být malá, docela malinkatá holčička, co snila o velkých věcech, které jsou z pohledu velké holky naprosto k ničemu. Chci být zase plná nadějí a snů a užívat si každou chvíli naplno, abych pak mohla na všechno hezky vzpomínat. Chybí mi ty časy, kdy jsem byla malá. Chci si ještě vytvořit tolik vzpomínek z dětství, ale dětství už je dávno pryč…
Čím více věcí dělat můžu, tím více věcí se stává těmi, na které jsme prostě už moc velká..
Fůj, nejhorší blog na světě!!!
P.S.: Píšu líp!!!
P.P.S.: Otřesný dess!!!