Všichni přímo ukázkově dojeli ke srázu a zastavili..kromě mě pochopitelně. Já jsem předváděla velmi originální jízdu, která byla složena z 70% snahou nespadnout, 10% improvizace a zbytek totálního zmítání se, otáčení kolem dokola a narážení do sebemenší překážky, při čemž mi činila problém už jízda samotná.
Čím více jsem se blížila ke srázu, tím více jsem zrychlovala. Snažila jsem se zatáčením zpomalit, ale moc mi to nevycházelo. ,,Pozor!" Vykřikla jsme v poslední vteřině a vlétla přímo na nic netušícího Marka. ,,Mel?" Jeho vyděšený a překvapený výraz mluvil za vše. Silou mého nárazu popojel o metr dál, čím se přiblížil skoro na konec srázu. ,,Co vyvádíš?" ,,Padám!" Nemohla jsem se ani bez pomoci postavit.
Vernon s Becky byli v mžiku u nás. Vernon mi pomohl na nohy a Mark mě přidržoval. Becky s sebou nesla navigaci. ,,Nerada vám to říkám, ale podle souřadnic, co mám, budeme muset sjet z tohohle srázu. ,,Cože?" Vytřeštila jsem oči. ,,Co může být ukryto na tak nebezpečném místě?" ,,Tohle." Becky nám ukázala obrázek. ,,No to vypadá..vlastně nejsem si úplně jistá, jestli vím, jak to vypadá." Prohlížela jsem si obrázek a snažila se přijít na to, jako co to vlastně vypadá. ,,To jsou jako oči?" Řekl Mark tu nejpravděpodobnější a zároveň nejděsivější možnost. ,,Nejsou to pravé oči, že ne?" Lekl se Vernon. Jediná Becky nebyla zděšená ani znechucená. ,,Jsou to oči vyrobené z ledu. Pomocí nich můžete nahlédnout do duší ostatních." ,,Ale proč zrovna z ledu?" zajímala jsem se. ,,Nemůžou být prostě skleněný jako normálně? A neroztají náhodou, když si je nasadíš? A jak si je vlastně nasadíš, když tam má své oči? To si je jako vydloubneš?" Měla jsem prostě spoustu otázek, až z toho Becky přecházel zrak. ,,Já nevím. Ale podle všeho si je vlastně ani nemusíš nasazvat, stačí, že je držíš a jejich moc se na tebe, po aktivování diamantem, který lze aktivovat jen při spojení všech pokladů, přenese. Ale proč se na to vůbec vyptáváš? Stejně to není naše starost..naše starost je, abychom ho sehnali a né použili." Měla pravdu, ale já z nějakého důvodu musela vědět ty detaily. ,,Já nevím, ale prostě mám otázky.." To u Marka vyvolalo lehce nepřiměřenou reakci. ,,Ty moc lidem nedůvěřuješ, co? Jako nevěříš mojí mámě, nevěříš Benedictovi a musíš znát pořád všechny detaily a mít situaci pod kontrolou. Proč to děláš?" Obrátila jsem oči v sloup. ,,Nemám tušení, asi je to součástí mojí povahy." Na to už si jen odfrknul a odešel. Kdybych se dokázala bez ztráty stability vzdálit taky, udělala bych to.
Becky: Po hádce Melisy a Marka se na mě Vernon otočil s nechápavým pohledem. ,,Vážně si myslíš, že se k sobě hodí?" Protočila jsem oči. ,,Teď nezáleží na tom, jestli se k sobě hodí, ale že k sobě něco cítí! Ty se nemyslíš, že si zaslouží být šťastní?" Souhlasil přikývnutím. ,,Ale nejsem si jistý, že je láska tím, co je šťastnými učiní." Smutně jsem se ohlédla na Marka odcházejícího pryč. ,,Jo, láska je komplikovaná samo o sobě, ale o to víc je krásná." Políbila jsem ho a pak jsme k sobě přitiskly své hlavy, že naše oči byli v bezprostřední blízkosti. Nedalo se uhnout pohledem nebo se od Vernona odtrhnout. ,,Mám tě rád." Řekl tiše, skoro neslyšně. ,,Já tebe taky."
Po delší době, co jsme konečně přemluvili, aby Melisa s Markem byli schopni spolupracovat, jsme se chystali vyrazit ze srázu. ,,Připraveni?" Zkontrolovala jsem pro jistotu všechny. Melisa přikývla, Mark se na mě nedíval a jediný Vernon vypadal odhodlaně. ,,Pojďme do toho skočit. Při skoku do neznáma mě vždycky potkalo jen to nejlepší." Šeptl mi do ucha a otočil se ke srázu. Nečekala jsem, že právě on by tam skočil jako první. ,,Hej! Proč nečekáš!" Skočila jsem za ním. S překvapením jsem sledovala, jak mu to na lyžích jde. ,,Kde ses to tak naučil? Říkal si, že se bojíš lyžovat!" Křičela jsem, aby mě v tom hluku vůbec bylo slyšet. Jeli jsme hrozně rychle, ale přesto dobře..oba. ,,Ukázalo se, že jsem se jenom bál a ten strach mě nutil, abych přestal. Teď už se nebojím. Ne s tebou…" Chtěl mi říci ještě něco víc, ale pak jsme se od sebe moc vzdálili.
Melisa: Mark se chystal skočit. Věděla jsem, že při svém štěstí ten skok nezvládnu a taky jsem věděla, že se bohužel musím omluvit. ,,Počkej," zastavila jsem ho. ,,měl jsi pravdu." ,,Co?" Prudce se otočil. ,,To o mě. Moc lidem nedůvěřuji a neumím to. Nevěřím Benedictovi a mám k tomu důvod-lhal nám a stále mám pocit, že nám neříká úplně všechno, ale o to o tvojí mámě..k tomu důvod nemám. Hale, četla jsem tvůj dopis pro ni a.." ,,Co, že jsi?" Vytřeštil oči. ,,Vím, že jsem to neměla dělat, ale potřebovala jsem vědět, že neuděláš nějakou blbost a neprozradíš nás. Promiň..za všechno." Usmál se. ,,To je v pohodě. Já se taky vždycky nechoval férově, ale nechci se hádat a už vůbec ne teď." Souhlasila jsem s tím. ,,Ehm..bude to znít blbě, ale myslíš, že bych tohle mohla sjet s tebou?" Bála jsem se jeho odpovědi. ,,Jo, přece bych tě nenechal tady takhle stát." Podal mi ruku a já si stoupla za něj. ,,Pevně se drž." ,,No ještě, žes to řekl, jinak by mě to nenapadlo." Pobaveně se zasmál a pak skočil.








Vážně dobrý příběh! :) Píšeš dobře